Pravnučka Ferdinanda Peroutky, fotografka Alžběta Jungrová, už prý neřeší nepodstatné věci

15. březen 2012

Po čtvrteční 11:00 hodině s datem 15. března jsme zavítali do neklidných oblastí různých koutů našeho světa. Právě tam si ty nejzajímavější kompozice hledá reportážní a válečná fotografka Alžběta Jungrová, host Evy Kvasničkové a magazínu „Je jaká je“ ČRo Dvojka.

Mladá držitelka řady cen Czech Press Photo se specializuje na náročné reportážní a dokumentární projekty v rozvojovém světě a v hledáčku jejího objektivu se objevili např. překupníci heroinu v Pákistánu, HIV pozitivní děti ve Vietnamu či nepokoje v Pásmu Gaza.

35 tisíc fotek pořízených v Indii
Alžběta Jungrová se právě vrátila ze svého 6 týdnů trvajícího pobytu v Indii. Vytrpěla si prý své a nejvíce se bála o svůj fotoaparát, který musela všude chránit vlastním tělem. „Asi nejhorší zážitek jsou pověstné indické, lidmi přecpané, vlaky. To byla fakt síla. Také první mé kroky doma vedly do koupelny, kdy jsem se snažila zcivilizovat. Převléknout ze špinavých tepláků či pořádně učesat a hlavně umýt.“ V Indii fotila zejména nemocné lidi a seniory, kteří cvičí jógu. Z fotografií bude kalendář, šlo tedy o zakázku. „Pořídila jsem tam 35 tisíc fotek a teď budu nejméně tři týdny vybírat 12 fotek pro kalendář. To je teď práce, která na mě čeká. Byla to hezká práce, po dlouhé době to nebylo nic těžkého.“

Alžběta Jungrová

Život doma a "venku"
„Žiji vlastně ve dvou světech. Když jsem doma, tak hodně ráda jím, využívám velmi ráda civilizované společnosti. Na druhou stranu, když jedu do Indie, tak s sebou beru jedny tepláky, jeansy a pár triček. Největší tíhu, asi 13 kilo, mají foťáky a počítač a zaberou spoustu místa. Na druhou stranu, když už fotím, tak většinu věcí nechávám na hotelu a do terénu vyrážím jen s foťáky a počítačem.“ Je prý ale extrémně opatrná, což se nám, po přečtení výčtu míst, kde fotila, nezdá ani možné. „Snažím se nikde neriskovat a nejít do věcí, které jsou primárně nebezpečné.“ Opatrná je i na svou techniku, která prý stojí doslova statisíce korun. „Může se to zdát divné, ale zatím mi nikde ve světě žádný foťák neukradli, ač jsem se několikrát o ně se zloději musela přetahovat. Jediný foťák mi v životě ukradli doma, v Praze.“

Aranžované a dokumentární foto
Tím, že zažila neuvěřitelné věci, naučila se žít "tak trochu jinak". „Za ty roky mnohem méně řeším nepodstatné věci. Když člověk vidí to, co se na světě děje, pak je pro mě nepodstatné řešit, co si vzít na sebe nebo co bude k večeři.“ Focení je pro ni také relaxace a dá se říct, že jde o životní styl. „Zjistila jsem, že mojí meditací je opravdu focení. Mnohdy několik hodin nevnímám nic jiného než focení a pak nejsem schopna říct, kam se ten čas ztratil. Je to obohacující, očisťující.“ Také není příznivcem aranžované fotky. Vždy se prý snaží nezasahovat do reality, kterou stejně ovlivní už jen tím, že tam je fotograf přítomen. „Nikdy bych nikomu neřekla, aby si někam stoupl. To je pak aranžovaná fotka, kterou já nedělám. Já dělám dokumentární foto.“

02214605.jpeg

Alžběta Jungrová pochází z velmi výjimečné rodiny. Jejím pradědečkem byl novinář Ferdinand Peroutka. „Určitě nám všem v rodině předal nějaké novinářské geny.“ Maminka dlouhá léta pracovala v Lidových novinách, kde v průběhu času byli také další členové rodiného klanu. „Pro celou rodinu byly Lidovky vlastně vždy významným bodem, které nás všechny zasáhl. První mé fotky jsem zvětšovala právě ve fotokomoře Lidovek. Svůj první aparát jsem dostala v šesti letech. Jediný rozdíl je v tom, že Peroutka byl zaměřený na politiku, já spíše na sociální oblasti. Asi si všichni u nás mysleli, že budu taky psát, mně ale učarovala fotografie.“ V jejím životopise pak najdeme tyto věty: „Otec si myslel, že se jako žena nedokážu touto prací uživit. Spíš by mě raději viděl ve šťastném manželství s kupou dětí. Toto přání však svým rodičům ještě dlouho nesplním.“
A. Jungrová vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici v Praze, poté přijala práci reportérky v Mladé frontě DNES a později začala studovat na Institutu tvůrčí fotografie.

Více se dozvíte, když si poslechnete zajímavý rozhovor Alžběty Jungrové a Evy Kvasničkové, který najdete v audiozázamu na začátku tohoto článku.

autor: lup
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.