Předseda Českého centra znakového jazyka Petr Vysuček: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“

Je dost pravděpodobné, že každý den potkáme alespoň jednoho neslyšícího, ovšem mnohdy to ani nepostřehneme. V České republice žije kolem 60 000 neslyšících a každý šestý Evropan má potíže se sluchem. Jací vlastně jsou zástupci této komunity a jaký je český znakový jazyk? Nejen na tyto otázky odpověděl Petr Vysuček, předseda Českého centra znakového jazyka.

Tentokrát byla poslední hodina dopoledního vysílání pojata poněkud netradičně. S hostem P. Vysučkem usedla k mikrofonu i tlumočnice ze znakového jazyka Farah Curry, aby nám myšlenky neslyšícího odborníka mohla interpretovat v první osobě. Vysílání bylo tedy možné sledovat prostřednictvím webových kamer a bylo určeno jak posluchačům Dvojky Českého rozhlasu, tak neslyšícím.

Jak se žije neslyšícím?

Rodiče P. Vysučka byli stejně jako on neslyšící. Znakový jazyk se tedy naučil zcela přirozeně v komunikaci s nimi a považuje tedy jazyk za svůj rodný v pravém slova smyslu. Rovněž i bratr P. Vysučka se naučil dříve znakovat, než používat češtinu, přestože má sluch zcela v pořádku. Kroky P. Vysučka směřovaly po maturitě na FF UK, kde měl možnost studovat jako jeden z prvních obor „Čeština v komunikaci neslyšících“. Jaké to tehdy bylo, ocitnout se v Praze, odkázán sám na sebe? „Musím říct, že to byl velice osvobozující a úžasný pocit, jsem moc rád za tuto zkušenost. Katedra silně respektovala práva komunit neslyšících a neměl jsem pocit, že bych narážel na nějaké bariéry.“ Na druhou stranu k mírné diskriminaci a předsudkům ze strany společnosti prý stále docházelo a dochází: „Lidé si často neuvědomují, že znaková řeč má svou vlastní gramatiku. Je zcela plnohodnotná a skutečně nejde pouze o náhodné máchání rukama.“

Ruce|foto: Stock.xchng

Znaková řeč, anebo znakový jazyk?

Mnozí z nás se dopouštějí nejběžnějšího omylu a zaměňují pojmy. Správně se totiž užívá termín „znakový jazyk“ na místo „znaková řeč“, který má v povědomí většina populace. V čem je tedy ten hlavní rozdíl? „Označení znaková řeč nám zůstalo ze starého zákona z roku 1998 a je to velice zaběhnutý výraz ve společnosti, každopádně není přesný. Jedná se totiž o nadřazené označení pro český znakový jazyk a pro znakovanou češtinu a oběma těmto formám se říkalo znaková řeč. Znakový jazyk má podobnost s češtinou pouze minimální.“ Znakový jazyk není mezinárodní, ale po čase se prý lze dohovořit po celém světě. Jisté výhody z jeho znalosti tedy určitě plynou, a to díky podobným výrazům všech národních znakových jazyků.

Více si poslechněte v přiloženém audiozáznamu na začátku článku…