Režisérka Tereza Vrabelová: V dobrém filmu nesmí být emoce pouze hrané

Terezu Vrabelovou určitě všichni známe jako autorku příspěvků do Cestománie, cyklu Gen - Galerie elity národa, dlouholetou režisérku Krásných ztrát či dokumentu Kristova léta, dámy. Je také producentkou a režisérkou televizního cyklu Soukromé pasti. To, co se o Tereze Vrabelové ale asi neví je, že komunikovat se světem začínala hrou na klavír a „milovaným výrazovým prostředkem pro mě byl tanec.“ Nakonec ale zakotvila za filmovou kamerou jako režisérka a také producentka.

Velká životní kapitola: Soukromé pasti
Co s člověkem udělá, možná nečekaný, úspěch, kterým byl provázen projekt Soukromé pasti vysílaný komerční televizí? „Samozřejmě, že to byla na chvíli krásná satisfakce. Když na nějakém projektu dva roky necháváte všechny své síly, tak se samozřejmě bojíte výsledku. Kdyby se to nepovedlo, tak by z toho asi nějaká deprese byla. Myslím, že jsme se všichni báli, jak to dopadne, ale chtěli jsme dokázat, že i komerční televize dokáže vysílat něco, co má myšlenku a téma.“
Úspěch byl pro Terezu Vrabelovou ale nakonec docela nečekaný, resp. to, co s sebou nesl. „Měla jsem pocit, že pak, i když jsem prošla vrátnicí, mi hodně lidé důvěřují. Možná až moc.“

Kamera|foto: Tomáš Adamec

Projekt Dokonalý svět
A co neúspěch? Projekt Dokonalý svět totiž tak dobře přijat nebyl. „Tento projekt je pro mě sporný, a to i z pohledu hodnocení jeho úspěšnosti. V první řadě to nebyl můj nápad a já z něj musela odejít už v době přípravy scénáře. Vrátila jsem se pak jako druhý režisér, po ukončení Soukromých pastí. Co považuji opravdu ale za svůj neúspěch je má práce v televizním časopise. Přešla jsem totiž z klasického bulvárního časopisu a chtěla jsem to dělat stejně. To se opravdu hodně nepovedlo. Poměr mezi mnou investovanou energií a konečným výsledkem byl opravdu neúměrný. A tam jsem si řekla, že na to nemám a nikdy se už do něčeho podobného nepustím.“

Dokument nebo hraný film?
Terezu Vrabelovou baví hlavně hodně osobní a intimní témata. Dnes jsou to hrané snímky, začínala ale s dokumenty. Proč je dnes netočí? Nemá čas nebo chuť? „Já ve své práci postupně tíhla právě k hranému filmu. Jsou samozřejmě dokumentaristé, kteří o to nestojí. Já ale mezi ně nepatřím. Víte, kdybych dnes navázala na to, co jsem točila jako 18letá, tak je to hodně jiné, než ve svých 45letech. Kdybych dnes hovořila o svém soukromí, tak bych do toho zatáhla mnoho blízkých lidí, a to nedobrovolně. Asi u mě tak trochu funguje autocenzura, neboť by v tom byla spousta lidí nedobrovolně. Když se ale vrátím k hranému filmu: když to má být dobrý film, tak tam nesmí být emoce hrané. Hodně mě baví, že k tomu konci existuje přímá cesta a nemusíte nikoho týrat jako u dokumentu, kdy z lidí taháte interní věci. Hraný film je podle mě mnohem přímější cesta k témuž.“

Více si ale poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru, který najdete na začátku článku.