Rozhádanou Baarovou usmířil s Kohoutem sběratel Milan Wolf

19. září 2011

Naším dnešním (19. září) hostem pořadu Je jaká je po 9:05 hodině byl Milan Wolf, vášnivý sběratel filmů, plakátů a dalších vzácných kinematografických exemplářů, majitel filmového muzea, do kterého si chodí půjčovat filmové rekvizity i zahraniční filmové štáby.

Vystudoval střední elektrotechnickou školu v Praze, ale celý život pracoval u televize. Fanouškem a milovníkem kinematografie byl totiž od dětských let. Své úsilí časem zúročil a v pražském Bráníku si založil filmovou galerii, kde mohou návštěvníci zhlédnout část jeho sbírky. „Mám tam pár exponátů, hlavně ale filmovou galerii. Vždy, když má nějaká hvězda první republiky výročí, tak jí udělám výstavu plakátů a fotografií.“

Svou sbírku kompletuje celý život. Začínal už jako malý chlapec. „Bydleli jsme na pražské Korunní třídě, kde měl půjčovnu filmů pan Průcha. Měl starou promítačku a doma hrával němé i zvukové filmy. Každou středu k němu chodívali majitelé půjčoven, biografů a různí filmoví fandové. Chodíval jsem tam a vždy jsem dostal nějaký filmový kousek. Seznámil jsem se tak s mnoha lidmi, kteří, když zemřeli, tak mi např. jejich ženy ponechaly celou pozůstalost.“ Jeho sbírka čítá kolem 2000 kamer, fotoaparátů a promítacích přístrojů, 120 000 fotografií, vlastní kompletní ročníky filmových časopisů od r. 1920. Největšími skvosty jsou pak kamera značky Ernemann z roku 1902, s kterou točil Jan Kříženecký jízdu pražskou tramvají, a promítačka, kterou používal český filmový průkopník Viktor Ponrepo.

Viktor Ponrepo

Milan Wolf je ale také sběratelem tzv. nudlí: „V letech 1927 - 1947 to byly nejoblíbenější plakáty. Říkalo se jim tak kvůli jejich rozměru 90 x 30 cm.“ Aby byla jeho sbírka, týkajících se českého filmu, kompletní, schází mu už jen 17 kusů.

Jsou dva druhy sběratelů. Ti, kteří hromadí věci kvůli pozdějšímu, časem zúročenému, prodeji, a tací, co by je nikdy nezpeněžili. Mezi ně patří i Milan Wolf. „O staré mašiny moc velký zájem asi není. Občas ke mě ale chodí lidi a chtějí ode mě koupit plakáty a originální fotografie s Lídou Baarovou, Adinou Mandlovou a Vlastou Burianem. Já jsem ale rád, že je mám, protože je hodně používám na výstavy a půjčuji je do knih.“

Jedny z nejcennějších fotografií, které vlastní a jichž je rovněž autorem, jsou společné snímky Lídy Baarové a Járy Kohouta z roku 1991. Jejich historie je přitom velice zajímavá. Jára Kohout se s Baarovou nechtěl setkat, protože věděl, že si z ní na Svobodné Evropě dělal legraci kvůli Goebbelsovi. Ona to věděla také.“ M. Wolf ale oba dva usměrnil a nahlásil jim, že se chtějí vidět. „Jára Kohout mi psal, že přiletí do Prahy, tak jsem si řekl, že se mi jejich společné setkání povede teď nebo nikdy. Vzal jsem telefon, zavolal jsem Lidušce a řekl jí, že kvůli ní herec přiletí do Prahy. Ona už nemohla nic dělat a kývla mi na to. Oba se u mě v bytě skutečně setkali. Asi tři hodiny si povídali, jako kdyby se nic nestalo. Nic si nevyčítali, vzpomínali na staré časy a společné filmy. Bylo to zajímavé.“

O „duši kina“ se v současné době nedá příliš mluvit. Hlasitý zvuk, drahé vstupenky či návštěvníci chroupající v setmělé místnosti popcorn k příjemné atmosféře jistě nepřispívají. První pražské kino bylo otevřeno v Karlově ulici 15. září r. 1907 v domě U Modré štiky. A jeho prostředí bylo vskutku odlišné: „Do roku 1929 se hrálo němě. To znamená, že např. Viktor Ponrepo hrával doprovodně na různé hudební nástroje jako byl třeba flašinet, gramofon, hrací strojky. Ve velkých kinech typu Lucerna byly živé orchestry, které mívaly až 20 lidí. Na Korunní třídě ale stál biograf, který měl dokonce 30 členný hudební soubor. To už bylo něco.“ Opravdový filmový zvuk byl v Praze k slyšení v roce 1929 v Lucerně. Jednalo se tehdy o muzikál Loď komediantů.

Více si poslechněte v rozhovoru se Evou Kvasničkovou.

autor: Pavla Kopřivová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.