V prachatickém domově seniorů je „něco jinak“. Pracují tu s konceptem smyslové aktivace

Kdo se o seniora postará, se většinou v rodině řeší, až když je skoro pozdě. „Já stáří vnímám jako přirozenou etapu života. Jsem přesvědčená, že člověk může krásně zestárnout, pokud čerpáme z jeho moudrosti a pokud není izolován.“

I člověk s demencí musí zůstat sám sebou

Když začala pracovat v domově pro seniory, nelíbil se jí systém a vyrazila na zkušenou do zahraničí. Přebudovala v domově kuchyň, jídelní lístek, pokoje. Do Česka přivezla i koncept smyslové aktivizace. „V domově seniorů ve Vídni jsem viděla, že je něco jinak, že lidé s demencí reagují, komunikují.“

Je třeba se od rodiny dozvědět, co mají senioři rádi. Co četli, na jaké filmy se dívali, co je zajímalo. Snažíme se, aby nám to řekli i sami senioři. Když jsou třeba připravené šálky na kávu, dozvíme se, co má radši – čaj nebo kávu. Je třeba, aby si člověk dlouho zachoval své koníčky. Neizoloval se. Říct si, že to nemá smysl, je první krok, aby to vzdal. Je třeba vzít ho na nákup, do divadla, nechat ho poslat e-mail vnoučatům. Učí to soudržnosti. Vnoučata předávají nové informace a senioři moudrost.

„Pokud necháme člověka celý den v pyžamu, přemýšlí, jestli má jít spát. I když je závislý na péči, měl by poznat, že je den. Měl by mít oblečení, na které byl zvyklý. Pak je sám sebou,“ vysvětluje. To ale platí pro každého nového obyvatele „jejího“ domova.

Nevytrhávat z prostředí

„Je třeba, aby poznal své povlečení, svůj ubrus, svoje křeslo. Říká se, že starý strom nejde přesadit, a každý sadař ví, že je to pravda. Musí se vzít mnoho té země, která je kolem, nevytrhávat ho z prostředí, ve kterém žil.“

A jak si podle ní stojí ČR v péči o seniory? „Velmi dobře. Jsme malá země, tak možná proto k sobě máme blíž. V těch velkých zemích mají lidé k sobě trochu dál. Může být moderní domov, ale pokud do něj nepřineseme lásku, nebude domovem.“