„Za dob Járy Cimrmana takové problémy nebyly,“ říká Zdeněk Svěrák
Rodiče měl Zdeněk Svěrák přesně takové, jak je popsal ve filmu Obecná škola.
Tatínek byl zaměstnanec elektrárny, maminka v domácnosti. „Tatínek holdoval literatuře,“ vzpomíná herec, scénárista a režisér. Ve zvláštní oblibě měl otec – ‚národovec‘ Husa, Havlíčka a Jiráska. Maminka se zase věnovala tzv. červené knihovně a plakala pokaždé, když kniha dobře dopadla.
„Táta měl rád plzeňské pivo. Ale vždy mi kladl na paměť, že se v životě neopil. Podle něj bylo dobré mít špičku, ale nikdy nejít za ní. Když mi bylo 15, tak jsme jeli ke strejdovi Tučkovi a ten mu u sebe v bytě něco moc silného nalil. Oba se velmi rychle dostali na špičku. Spíše až za ní. Když jsme jeli tramvají domů, říkal průvodčí, že je nejkrásnější ženou, jakou kdy viděl a po vystoupení z elektriky jsem ho musel při chůzi podpírat. Když jsme se ho zeptal, jestli je teď opilý, řekl, že ano, protože se to musí alespoň jednou za život zažít.“
Bydleli na tehdejším okraji Prahy, v oblasti mezi Vršovicemi a Michlí. „Byla tam taková chráněná oblast, s třemi domy pro pracovníky transformační stanice,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák a dodává: „Každý z nás měl zahrádku 10 x 10 metrů. Další atrakcí nepochybně byl protipožární bazén, který v létě sloužil jako koupaliště a v zimě se na něm skvěle bruslilo. Také jsme měli k dispozici tenisový kurt. Na zahrádce si tatínek postavil holubník a choval králíky. Sotva jsem se naučil na kole, i malé vzdálenosti bylo zapotřebí překonávat na byciklu.“
Po otci zdědil potřebu humoru a po matce dojímání se. Na svého otce Zdeněk Svěrák vzpomíná: „Táta veršoval. Když měl někdo narozeniny, požádali ho, zda by mohl sestavit krátkou báseň na počest oslavence. Maloval. Opravoval sousedům rádia a postavil vlastní televizi. Měla tak malou obrazovku, že jsme museli sedět za sebou, abychom něco viděli. Povahově byl však dost pruďas a velmi rychle se rozčílil. Pro tělesné tresty také nechodil daleko.“
Nejenom pro otcovu povahu si Zdeněk Svěrák řekl, že nikdy nebude jako jeho otec. „Děti jsou podle mne velmi vnímavé. Slyší například, jak se doma baví o přicházející návštěvě, a pak se chovají úplně jinak. Říkají si, že oni takoví nebudou, ale pravdou zůstává, že v naprosté většině případů přebíráme hodnotový žebříček po svých rodičích. Když například otec mluví na matku hrubě, bude se stejně chovat i jejich dítě.“
Zdeněk Svěrám má jednou vnouče, které je ještě stále dítětem. Než si ho se ženou půjčí (cca 1 x měsíčně), těší se na něj.Bere ho na procházky, ukazuje mu jednotlivé předměty denního života, kterým poté dává pojmy. Říká: „Jednou až tady nebudu a uvidí ten předmět a vzpomene si, že ho jeho děda učil, jak se mu říká.“
Svému synovi Janovi, oskarovému režisérovi, studium na FAMU nevymlouval. „Honza není schopen být někde zavřený. Potřebuje kolem sebe lidi. Filmování je kolektivní práce. A tak jsem mu na FAMU pomohl. Chtěl být režisérem hraného filmu a já tenkrát točil panem Lipským. Ten mi poradil, abych ho nechal přihlásit na dokumentaristiku, kde měl větší šance. Náhodou nám řemeslníci z Národního divadla jako melouch opravovali rodínný domek. Díky této známosti se mi podařilo Honzu dostat na střechu divadla, kde natočil svůj dokument, přes který se na FAMU dostal.“
Zdeněk Svěrák si rozumí s technikou. Počítač je jeho velký kamarád, bez něj si práci v současnosti představuje jenom složitě. Dále si ale uvědomuje problematiku, kterou předchozí generace nezažily. Mladší se vždy učil od staršího. Mladá ‚počítačová‘ generace však v současnosti nad staršími vítězí. Má i svůj jazyk, například MP3, USB ... a svůj svět, do kterého ‚staří‘ neumí vstoupit. „Nerozumíme jim a neumíme jim poradit,“ říká Zdeněk Svěrák a pokračuje: „Tím se ztrácí dominance a mladí nás považují za hloupé, že to neumíme. Jsem schopen jim poradit, že kladívko se má držet na konci, aby mělo pořádný úder, ale s mobilem a počítačem chodím já za nimi. Bojím se, že nám hrozí střet nejen civilizací, ale i generací. Za dob Járy Cimrmana takové problémy nebyly,“ shrnul ‚filosoficky‘ na závěr Zdeněk Svěrák.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
