Být ostrovanem uprostřed lesa je štěstí, říká o svém energeticky soběstačném domě K. Otýs

Energeticky soběstačný dům - Foto: Martina Kociánová

Energeticky soběstačný důmFoto: Martina Kociánová

Většina společnosti má jasno v receptu na štěstí: Mít spoustu peněz, hromadu drahých věcí, byt na nejhodnotnějším pozemku ve městě, napojen na všechny sítě, opečováván státem i co největším množstvím spoluobčanů.

Recept je to známý už pár tisíc let a zatím jen nemnozí přicházejí na to, že nefunguje. Přináší nám všechno možné, ale skutečné štětí ne. 

Před rokem jsme s naším dnešním hostem Karlem Otýsem mluvili o tom, proč se s rodinou odstěhoval do přírody a proč se rozhodl být co nejméně závislý na civilizaci. A také proč ze svého domu vytvořil energetický ostrov a pracuje na tom, aby byl co nevíce soběstačný i v jiných oblastech. Rozhovor najdete zde: Jak se žije v naší zemi na ostrově? 

Setkáváme se znovu proto, abychom zhodnotili, zda to bylo dobré rozhodnutí a zda se z člověka na energetickém ostrově nestane po čase trosečník. 

 

Ostrovní systém a život v energeticky soběstačném domě. Host: Karel Otýs. Moderuje: Martina Kociánová.

Vložit na svůj web

Martina: Otázka se nabízí, stále vnímáte vaše rozhodnutí žít na ostrově jako dobré rozhodnutí? 

Neřekl bych dobré, řekl bych skvělé. Každý den si říkám, jaký to byl krok správným směrem, je to svátek, je to pro mě splněný sen, který jsem si přál. Konečně mám pocit, že žiji smysluplný život. 

Martina: V čem všem jste samostatný natolik, že k životu nepotřebujete energetické firmy nebo stát? V čem všem jste sobě ostrovem? 

Tak po roce a půl, kdy jsme začali takto žít, jsme soběstační v elektrické energii, ve vodě, v teple a teplé vodě. 

Martina: V čem soběstační nejste? 

Zatím jsme závislí na kupovaných potravinách - Foto: Stock Exchange

Zatím jsme závislí na kupovaných potravináchFoto: Stock Exchange

Nejsme soběstační v potravinách. Nejprve jsme se chtěli stát soběstační v energetických zdrojích, teď ve druhé se snažíme zajistit si potraviny. 

Teď připravujeme políčko a plán, které rostliny budeme pěstovat tak, abychom snížili závislost na kupovaných potravinách. 

Martina: Pojďme připomenout, jakým způsobem jste energetické soběstačnosti docílili. 

Náš dům je zcela bez přípojek, jsme uprostřed lesa. Máme ostrovní fotovoltaickou elektrárnu. Na střeše máme panely, které vyrábí elektřinu, kterou využíváme v domácnosti. Když svítí sluníčko, tak energii uchováváme do akumulátorů. 

Zjistili jsme, že voda je mnohem důležitější než elektřina 

S vodou jsme na tom tak, že máme vlastní studnu, ale zjistili jsme, že voda je mnohem důležitější než elektřina. My jsme se zaměřili na to, že elektřina je nejdůležitější a u vody jsme se spokojili s tím, že tam je studna a že to bude stačit. 

Museli jsme si párkrát přivést vodu z obecního vodovodu, což není nic ke chlubení, když říkám, že jsme soběstační. Jednoho dne jsme ale otočili kohoutky a nic neteklo. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak je voda vzácná a že to vůbec není samozřejmé. 

Energeticky soběstačný dům Karla Otýse - vodní zdroj - Foto: Karel Otýs

Energeticky soběstačný dům Karla Otýse - vodní zdrojFoto: Karel Otýs

Rozhodli jsme se jít cestou diverzifikace zdrojů vodu a první co bylo, tak jsme začali s vodou co nejvíce šetřit. Nepoužíváme vodu ze studny ke splachování. Vodu, kterou využíváme v pračce, tak zachycujeme a využíváme ji ke splachování toalety. Nemyjeme nádobí pod tekoucí vodou, ale v dřezu, tak jak bývalo dřív. 

Využíváme dešťovou vodu, máme systém zachytávání dešťové vody do nádrží, kterou potom následně využíváme jako vodu užitkovou. 

Jak jsem mluvil o tom zakládání záhonů a políček, tak ty nezaléváme vodou ze studny, ale začali jsme zachytávat vodu v krajině. V lese jsou rigoly, které mají za úkol odvádět vodu z lesa, my se snažíme dělat pravý opak, vytvořili jsme si tůňku, ze které nám přirozeně dotéká povrchová voda z lesa, a z této tůňky zaléváme naší zahradu. 

Martina: Kdo vám poradil tu tůňku? Jak se člověk, který doposud bydlel v Plzni v bytě, dozvěděl o této možnosti? 

Tůňka na zachytávání vody z lesa - Foto: Karel Otýs

Tůňka na zachytávání vody z lesaFoto: Karel Otýs

Nějak přirozeně. Jednou jsem stál venku a hodně pršelo a v té strouze kolem našeho domu odtékala voda pryč. Tak jsem si řekl, proč ji nechat odtéct a začali jsme ji zachytávat. Plně nám postačuje na zalévání zahrady. 

Vody se dá zachytit opravdu dost. Pro případ, že by opravdu dlouho nepršelo, mám v plánu udělat ještě jednu studnu. Měli jsme tam proutkaře, který nám ukázal, kde jsou prameny. 

Náš čas si dělíme na škatulky a neustále pospícháme z jedné do druhé. Tím vytváříme časový stres 

Martina: Pojďme postupně probrat, čeho všeho se změny týkají a jestli jsou všechny tak příjemné, jak naznačujete. 

Jestli jsou příjemné nebo ne, to záleží na tom, jaké máte v životě preference. Nejzásadnější změna, je vnímání rozdělení času. 

„Čas většinou vnímáme ve škatulkách. Čas na práci, na zábavu, na rodinu, na čas pro sebe. A z té škatulky času na práci pospícháme do té jiné škatulky, třeba do posilovny a pak rychle za dětmi než třeba usnou. A takhle si ten den dělíme na škatulky a tím si vytváříme časový stres.“

My to máme jinak, protože součástí té naší změny byl i odchod z klasického zaměstnání na volnou nohu, kdy si můžeme ten čas lépe organizovat. My žijeme jeden život, který obsahuje všechny tyhle složky, které jsem řekl a tak se tak nějak vzájemně prolínají. V určitou dobu dominuje jedna, pak druhá. 

Martina: Dala by se u toho způsobu dělat pracovní kariéra, kdybyste nechtěl být na volné noze anebo byste chtěl v práci trávit více času. Lze to? 

Velice obtížně, myslím si. Podle mě je nemožné, že bych ráno odjel a vrátil se až večer. 

Nemohl bych stihnout určitou práci. Například na jaře pokud chceme vypěstovat nějakou zeleninu, brambory a podobně, tak musí mít práce venku přednost. 

Martina: Jak se pojí vydělávání peněz a tou prací na zahradě? Říkal jste, že jako lektor máte nejvíce práce na jaře a na podzim. 

Energeticky soběstačný dům Karla Otýse - Foto: Karel Otýs

Energeticky soběstačný dům Karla OtýseFoto: Karel Otýs

Ano, stále vydělávám prací. Aby nevznikl mylný dojem, že si žijeme na romantickém ostrově. Musím vydělávat peníze, protože je potřebujeme. Musím to skloubit. V dubnu v květnu to funguje tak, že dny trávím venku, kdy se věnuji zahradě a přípravě dřeva na zimu a práci pro své klienty provádím večer a v pozdních hodinách a pak jezdím za klienty, kdy je potřeba.
V létě a v zimě je pak prostor pro jiné práce, třeba na domě. 

Martina: Když se vrátím k těm změnám, která byla nejpozitivnější a kterou pozitivně nevnímáte? 

Těch pozitivních byla celá řada. Nejpozitivnější je to, že si organizuje čas, tak jak vyhovuje nám. Nejsme pod tlakem, že něco musíme. Občas se mi stane, když před skupinou lidí mluvím o našem životě, tak mi říkají, jestli máme volný čas. A já jim vlastně nerozumím. Protože v tom klasickém pojetí, skončí práce, mám svůj volný čas, tak takhle to nemáme. 

„Tento život je podmíněn tím, že nelpíme na penězích. Žijeme skromně.“

Nechci pracovat tak, abych vydělal co nejvíce peněz, chci pracovat tak, abych vydělal jen to nezbytně nutné množství peněz pro zajištění základních potřeb. 

Martina: Je to krédo jenom vaše nebo i vaší paní? 

U nás peníze nejsou předmětem sváru. Snad s jednou vyjímkou. Má žena je veliká cestovatelka a ráda by ještě cestovala a na to jsou potřeba peníze. 

Snažím se její sny o cestování splnit v rámci rozumných mezí, abychom nepropadli tomu, že budeme vydělávat stále více a více peněz a budeme mít větší a větší nároky. 

Martina: Co byla ta nejobtížnější změna? 

Tím, že jsme se na ten způsob života dlouho připravovali a dlouho jsme to plánovali, tak nemohu říct, že něco bylo vyloženě obtížné. 

To, co prožíváme, je jako výlet do zahraničí. Jako osidlování Klondiku 

Ostrovanka Marie Bartoníčková - Foto: Karel Otýs

Ostrovanka Marie BartoníčkováFoto: Karel Otýs

Na dojmy jsme se zaptali i Marie Bartoníčkové:
Martina: Váš muž mi říkal, že byste ráda cestovala. Není toto jablko sváru? 

Bylo asi tak týden. Je pravda, že tohle teď, co prožíváme je, jako když jedete do zahraniční. Já tomu říkám osidlování Klondiku. Jsem tady velmi šťastná, kdybych tu nechtěla být, nikdo by mě neudržel. 

Poslechněte si celou reportáž s Marií Bartoníčkovou přímo z ostrova - jejich vysněného domu. Mimo jiné o tom, jak takovéto soužití prověří vztah, co udělá život na venkově s dospívajícím synem a jestli jí nechybí její kosmetický salon. 

 

Rozhovor s Marií Bartoníčkovou o tom, jak se žije na ostrově.mp3

Vložit na svůj web

Martina: Normálně v domě otočíte kohoutkem a máte teplo. Vy jste ale musel nejdřív naštípat dříví, nanosit ho, čistit krb, založit oheň a čekat, až se dům trochu zahřeje. Nemyslíte si, že někdy by člověk někdy rád otočil kohoutem? Že by to někteří posluchači nezvládli, že se to může zdát nepohodlné? 

Pro nás to nepohodlí není, ale určitě to pro mnoho lidí to nepohodlí je. Pro mě to je tak, že všechny tyto činnosti souvisí s tím, že si chceme zajistit vlastní prací základní životní potřeby a my v tom nacházíme smysl života. 

Stres z práce - Foto: Fotobanka Pixabay

Stres z práceFoto: Fotobanka Pixabay

Pro mě bylo nepohodlí, když jsem musel v minulém životě každé ráno dojet do práce, seděl jsem celý den v kanceláři a stýkal se s lidmi, se kterými jsem nechtěl, musel jsem řešit věci, které jsem nechtěl, které mi někdo nařídil. Tak to pro mě bylo nepohodlí, všechny ty věci kolem domu jsou pro mě přirozená součást života. 

Martina: Jste za ten rok zdravější? Nepotřebujete někdy zůstat s horečkou v posteli a nejít třeba zatopit? 

To si neumím představit. To bychom asi zmrzli. Ale je fakt, že jsem zdravější. Nebyl jsem nemocný. Naopak všechny zdravotní problémy, které jsem měl, už nejsou, protože se ukázalo, že jejich původcem byl stres, napětí a nervy. 

Máme přirozeně rozdělené mužské a ženské práce. Já lovím mamuta 

Martina: Jak se dělíte o starost s hospodářstvím? 

Z dnešního pohledu, tak jak slýchávám z médií, jsme nepochybně genderově nekorektní, protože u nás jsou mužské a ženské práce. U nás je to tak, jak to bylo za dřívějších časů. 

Když to přeženu, tak muž loví mamuta, vydělává peníze, dělá dřevo, teplo a těžké práce. Žena se stará o chod domu. Vaří, pere, nakupuje.
Nemuseli jsme o tom mluvit. Nic jsme si nerozdělili. Začali jsme dělat to, co je pro nás přirozené. Myslím si, že to souvisí s tím způsobem života, který vedeme. 

Martina: Jaké všechny elektrospotřebiče máte? 

Ostrovní solární elektrárna, rozvody - Foto: Karel Otýs

Ostrovní solární elektrárna, rozvodyFoto: Karel Otýs

Máme pračku mrazák, ledničku, žehličku, vysavač, notebooky, televizi, satelit, routery, kávovar. Nemáme myčku. 

Většinu spotřebičů jsme si pořizovali nové právě s ohledem na spotřebu. 

Martina: A teď v zimních měsících, kdy se panely na sluníčku nevyhřívají často, pociťujete to? 

Když je léto, můžeme si dovolit prakticky cokoliv. Když je zima, je energie málo. Někdy, i kdybychom vypnuli ledničku a mrazák, tak by jí bylo málo. Pro tyto případy máme elektrocentrálu na benzín a občas ji prostě musíme zapnout. Ale samozřejmě v zimě musí být větší energetická kázeň. 

Tento způsob života je pro každého. Jen to ještě neví 

Martina: Mohl by tento život žít každý, každý kdo nás poslouchá? 

Mnoho posluchačů si myslí, že by tento život žít nechtěli, možná právě z té pohodlnosti. Nicméně pokud někdy nastane doba, kdy přijde ten kolaps, tak podobný život bude muset žít každý. Takže tento způsob pro každého je, jen to ještě neví. 

Další díl s Karlem Otýsem vysíláme v úterý 10.2.2015 

Audia pořadu si můžete stáhnout v iRadiu.  

Pořad: Kupředu do minulosti  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: pořad jsme vysílali do ledna 2017  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace