Děti bez hranic jsou jako na mostě bez zábradlí

Děti, kterým rodiče nikdy nestanoví výchovné hranice, jsou jako na mostě bez zábradlí - Foto: Fotobanka Pixabay

Děti, kterým rodiče nikdy nestanoví výchovné hranice, jsou jako na mostě bez zábradlíFoto: Fotobanka Pixabay

Jakých nejčastějších omylů ve výchově dětí se dnes rodiče dopouštějí? Netýráte náhodou sami sebe zbytečnými pochybnostmi, jestli děláte pro svého potomka opravdu to nejlepší?

Kde se vzaly v posledních letech všechny děti s ADHD (porucha pozornosti dítěte s hyperaktivitou)? A proč se z nemoci stala móda? 

Martina Kociánová pozvala Lenku Lacinovou, psycholožku se zaměřením na vývojovou psychologii a pedagožku Petru Škrdlíkovou, která se dlouhodobě věnuje hyperaktivnímu chování dětí. (Připomeňte si první díl o výchově.) 

Martina: Jsou rodiče schopní uvědomit si ty největší chyby, které dělají? Nebo za vámi přicházejí s něčím méně podstatným? 

Lenka Lacinová: Mnohdy rodiče mluvili o nějakých chybách, ale v průběhu několika setkání se diskuse úplně proměnila a na konci se řešilo něco jiného. Často si některé věci sám člověk neuvědomuje. 

Čtěte také: Odpusťte svým rodičům, jen tak dobře vychováte vlastní děti

Vzpomínám si například na posledně zmiňovanou chybu nerespektování vývojového stupně. Maminka byla rozčilená, že dítě není trpělivé, když má pracovní jednání a holčičku s sebou. 

Dopracovali jsme se k tomu, že dítě si tam 1,5 hodiny v klidu maluje, ale pak začíná zlobit. Mluvilo se o čtyřletém dítěti. Maminka ale přišla s tím, že dítě je neposlušné, neklidné a nevydrží. 

Myslete na to, třeba čtyřleté dítě vydrží soustředění maximálně 20 minut - Foto: Fotobanka Pixabay

Myslete na to, třeba čtyřleté dítě vydrží soustředění maximálně 20 minutFoto: Fotobanka Pixabay

Martina: To dítě bylo zázračné, protože by muselo dostat jedině chloroform, aby to dalo lépe. 

Petra Škrdlíková: Přesně tak. 

Lenka Lacinová: Je norma, že dítě v tomto věku vydrží tak 20 minut a i to by bylo bezvadné. Takže se problémy dítěte rychle mění na problém rodičů, jejich představ, očekávání, nastavení. 

Zjistili jsme, že tahle maminka měla velmi tvrdou výchovu, kterou svým způsobem převzala. A protože každé dítě je jiné, pro dráždivější dítě je takto drsná výchova jen víc destruktivní (než u stabilního jedince). 

Často své děti milujeme, ale ony o tom nevědí 

Petra Škrdlíková: Jedna z největších výchovných chyb je, že milujeme svoje děti, ale mylně předpokládáme, že to cítí. Mnoho rodičů automaticky předpokládá, že jejich dítě ví, že ho milují. Dítě to ale vůbec nemusí vnímat, protože má jinou potřebu kontaktu. A když se člověk necítí milován, tak samozřejmě strádá. A když je to dítě, tak je to opravdu velký problém. 

Martina: A jak to zjistím, že mé projevy lásky k němu nedolétají? 

„ Opravdu není automatické, že dítě cítí naši rodičovskou lásku.“
Petra Škrdlíková

Petra Škrdlíková: Pokud je to malé dítě, tak to poznáme tak, že má problémy a upozorňuje na sebe nějakým nežádoucím chováním. Příčina pak není u toho dítěte. 

Přijde maminka a řekne, že dítě má ADHD a mělo by brát léky. To se může klidně stát, protože když maminka popíše příznaky chování, tak mu pan doktor lék nasadí. 

Ale příčina je v tom, že dítě je opravdu dlouhodobě frustrované, protože se necítí milované, takže první otázka by měla být: Cítí se moje dítě ode mě milované? Dávám mu to najevo tak, že to může cítit? 

Nechtějte hned léky na ADHD. Spíš se ptejte: Cítí dítě mou lásku? Dávám mu to najevo tak, že to může cítit? - Foto: Fotobanka Pixabay

Nechtějte hned léky na ADHD. Spíš se ptejte: Cítí dítě mou lásku? Dávám mu to najevo tak, že to může cítit?Foto: Fotobanka Pixabay

Lenka Lacinová: Že tomu hlavně takhle rozumí a vnímá to tak. 

Petra Škrdlíková: Opravdu není automatické, že dítě cítí naši rodičovskou lásku. 

Lenka Lacinová: Další důležitá věc, že dítě, které se projevuje hyperaktivně nebo neklidně, může být milované, vnímá to, ale je zahlceno jenom přívalem lásky. Rodič předpokládá, že to stačí, ale nenastavuje mu v podstatě žádné mantinely, hranice a to dítě se pochopitelně potřebuje ve světě orientovat. 

Potřebuje vědět, co je dobré, co je špatné a tam, kde nejsou nastavené mantinely, kde se nenastavuje to 'tohle už ne', tak pro ty děti je to matoucí. Je to jak pohyb někde bez mapy v prostoru a kamkoliv můžu jít, tam jdu. 

Petra Škrdlíková: Nebo na mostě bez zábradlí. 

Děti bez hranic jsou jako na mostě bez zábradlí 

Martina: Ale to je asi současný výchovný trend. Natolik podporovat individualitu dítěte, abychom ho nějakým způsobem nestresovali. 

Lenka Lacinová: Vychází z předpokladu, že dítě je přece přirozeně dobré a ono ví, co je pro ně dobré. A já ho jenom nesmím kazit. 

Martina: A co si o tom myslíte vy? 

Lenka Lacinová: Aby se děti cítily dobře, netrpěly depresí a nebyly agresivní, tak se v řadě empirických výzkumů ukázalo, že důležitá je láska a střední míra kontroly. 

To je právě to nastavování hranic, které ale není úplně rigidní, chladné, taková ta drsná kasárenská výchova, ale prostě existují pravidla, existují nějaké mantinely. Rodič je jasně deklaruje a měly by být vývojově adekvátní. Samozřejmě nejsou neměnné. Jsou pružné, v tom smyslu, že zohledňují vývoj. Nejsou pružné v tom smyslu, že jednou platí to a jednou ono. 

„ Pružná hranice výchovy rozhodně neznamená, že jednou platí to a pak zas ono. Znamená reflexi vývoje potomka.“
Lenka Lacinová

Petra Škrdlíková: Ta zkušenost je ale taková, že někdy rodiče, když mají před sebou úkol stanovit dítěti hranici, jako například říct: Ne, tamhle nepůjdeš, Vrátíš se v tolik a v tolik anebo Tento mobil nekoupíme, protože je moc drahý. Rodiče totiž mají sami trauma. Ta hranice jim dělá tak zle, že ji kvůli svému vlastnímu problému, dítěti nenastaví, i když by to pro něj bylo velmi zdravé. 

Martina: Anebo se chtějí vyhnout konfliktu. 

Petra Škrdlíková: Přesně. Proč se chtějí vyhnout konfliktu? Protože jim to nedělá dobře. Intuitivně někdy cítí, že by to bylo dobré, ale radši do toho konfliktu nepůjdou a radši se mu vyhnou. 

Fyzické tresty nepřinášejí nic dobrého 

Fyzické tresty nemají efekt - Foto: Fotobanka Pixabay

Fyzické tresty nemají efektFoto: Fotobanka Pixabay

Martina: A co když do toho konfliktu jdou natolik razantně, že jsou připraveni si ty mantinely udržet i za cenu, že na dítě vztáhnou ruku? V 50. letech to bylo poměrně normální, ještě naši rodiče zažívali fyzické tresty ve škole, dnes je to nepředstavitelné. Dnes jedni říkají: Naprosto ne, druzí: Ano, ale s rozumem. Co vy? 

Petra Škrdlíková: Fyzický kontakt jako takový je velmi zdravý pro jakoukoliv komunikaci mezi dospělým i dětmi. Ale samozřejmě nemyslím fyzický kontakt ve smyslu, že budu někomu dávat na zadek. 

Myslím, že ve škole na některé děti neplatí nic jiného než: Řeknu ti to poprvé, podruhé a potřetí jdu... Vezmu tě za ruku a na to místo tě odvedu. Fyzická manipulace typu: Nedáváš pozor, nesoustředíš se, chytnu tě za rameno, vezmu tě k sobě blíž, položím ti ruku tak, abych tě stabilizovala svým vlastním klidem. To funguje. 

Tělesné tresty jako takové, ať už v rodině nebo kdekoliv jinde, myslím, nepřinášejí nic dobrého. Efekt, který přinesou, je ten, že na okamžik se dítě nějakým způsobem zarazí, ale výchovně to nemá žádný efekt. 

Lenka Lacinová: Má to efekt, ale spíš negativní. 

Petra Škrdlíková: Přeruší se vazba mezi vámi – vychovatelem a dítětem. To dítě se lekne, zastrašíte ho, protože samozřejmě jste silnější, ale nezpůsobíte tím nic pozitivního. Takže já osobně pro fyzické tresty nejsem. 

„ I klidnému člověku ve výchově vlastního dítěte ujedou nervy.“
Petra Škrdlíková

Byť mám sama tři syny, tak jsem fyzické tresty neužívala. Párkrát jsem některému na zadek určitě dala, ale potom jsme si to vyříkali. Říkala jsem: Ujely mi nervy, ani já nejsem dokonalá matka. Stane se to i klidnému člověku, že ve výchově vlastního dítěte ujedou nervy. 

Lenka Lacinová: Výzkumy ukazují, že sebehodnocení dětí, které jsou fyzicky trestány, je destruktivní. Já bych nedémonizovala to plácnutí na zadek. Sejně tak se může stát, že puberťákovi střelím facku. 

Tam je potom daleko destruktivnější to, co se odehraje potom. Je pak důležité situaci nějak ošetřit. Může to být tak, že rodič v tom pokračuje dál, protože to zafungovalo, takže tam je potřeba si to uvědomit, aby se to nedělo dál, aby to nebyla běžná součást výchovy. 

Každé dítě potřebuje, aby jeho rodič byl ten moudřejší, silnější - Foto: Fotobanka  Stock Exchange

Každé dítě potřebuje, aby jeho rodič byl ten moudřejší, silnějšíFoto: Fotobanka Stock Exchange

Na druhou stranu i puberťák by měl pochopit, že to byla mezní situace, že to není způsob, jakým se řeší konflikty. 

Když jsou matky na krajích svých sil a stane se to, tak se u nich rozjede šílený bludný kruh výčitek, který je dále víc zúzkostní. Ony tím pádem jdou do daleko větší submise. 

Martina: A pak se za to omlouvají. 

Lenka Lacinová: Ale omlouvají se tím stylem, že: Já jsem ta nejhorší matka. Začnou povolovat, takže tím pádem je to výchovně velmi nebezpečné. Každé dítě potřebuje, aby jeho rodič byl ten moudřejší, silnější. Tímhle je silnější v tom fyzickém slova smyslu, ale ukazuje tím v podstatě slabost. 

Petra Škrdlíková: Člověku často ujede ruka v okamžiku, kdy nejsou jasně stanovené hranice, kdy se průběžně pořád manévruje a povoluje. V rodiči pořád narůstá napětí a nějaká tenze, ale chudák dítě za to často nemůže. Ono to jen zkouší. 

Je to celkem přirozené, ale když to zkouší pořád, pořád, pořád a ten rodič se pořád snaží po dobrém, tak potom najednou v jednom okamžiku bouchne jako Papinův hrnec, a už to valí... 

ADHD často způsobují rodiče svojí zneklidňující výchovou 

Martina: Jedním z velkých fenoménů dneška jsou takzvané hyperaktivní děti. A já bych se chtěla zeptat, jestli opravdu najednou tolik dětí trpí touto poruchou, anebo říkáme hyperaktivní každému dítěti, které jeví jakékoliv známky života? 

Lenka Lacinová: A i B je správně. Sensitivita je zvýšená a není divu. Nemůžeme děti pustit na ulice, takže my je máme víc na dohled. Taky si víc všímáme toho, jak se chovají, jak a kde běhají. 

Taky po nich chceme, aby naplňovaly nějaká kritéria – mají někde sedět, mají někde čekat, klademe na ně společenské nároky. 

Druhá věc je ta, že jsou i určité objektivní faktory, které mohou opravdu způsobovat nárůst hyperaktivních dětí v populaci. Když si vezmeme ve srovnání, kolik se dnes narodí dětí předčasně. Řada z těch dětí by dřív nepřežila. Jsou v uvozovkách zdravé, to znamená, fungují jim plíce, nemají ani postižené smyslový orgány, ale jsou hyperaktivní, protože tam zůstává dráždivost nervového systému. 

Neklidných dětí opravdu přibývá. Víc chlapců, než dívek - Foto: Alex Proimos, zdroj: Flickr,  CC BY-NC 2.0

Neklidných dětí opravdu přibývá. Víc chlapců, než dívekFoto: Alex Proimos, zdroj: Flickr, CC BY-NC 2.0

Martina: To je mezní případ. Ale každá maminka na pískovišti říká: To mé dítě je hyperaktivní! 

Petra Škrdlíková: Ano, to máte pravdu. To je taky móda. 

Martina: A tak si říkám, vzaly se tady ty děti, nebyly dřív hyperaktivní? 

Petra Škrdlíková: To stejné, jako když řeknete: Dneska je venku mlha a škaredé počasí, mám depresi. Tak to je podobné zneužití slova. 

Lenka Lacinová: Odborný termín přišel do běžné laické mluvy stejně jako ta depka. 

Petra Škrdlíková: Pravda je, že těch neklidných dětí přibývá. Není jich polovina, ale je jich 6–10 %. Více chlapečci, než holčičky. Určitě je tam více příčin. Jedna z těch příčin je opravdu nezralost. Děti dozrávají různě, ale přitom mezníky jsou pro všechny děti stejné. 

Čtěte také: Jasné hranice děti uklidňují. Příliš benevolentní přístup vychovává sobce a tyrany

Máš tři roky, jdeš do školky. Maminky to potřebují, někdy je tam dávají ještě dříve. Některé tříleté dítě na to není absolutně zralé. A když není zralé, tak najednou z toho stresu, který přijde, když se dostane do situace, která je pro něho obtížná, tak se začne chovat hyperaktivně. 

Kromě větší dráždivosti nervového systému, kde se skutečně jedná o poruchu, tu jsou ještě psychosociální příčiny, které souvisí s výchovou. Rodiče dítě vychovávají takovým způsobem, že ho zneklidňují, dlouhodobě, chronicky, tak mohou dítě klidně dovést až do té poruchy. 

Výchovné chyby u hyperaktivních dětí nebo dětí s ADHD jsou více vidět 

Martina: A měli by rodiče hyperaktivních dětí, dětí s ADHD nebo lehkou mozkovou dysfunkci, používat specifické výchovné postupy? 

Petra Škrdlíková: Myslím, že výchova je velmi podobná jako u zdravých dětí, až na to, že když u zdravých dětí dělají rodiče chyby, tak to není tak vidět. Není to takový malér. 

Lenka Lacinová: To je takové zvětšovací sklo totiž. Takový mikroskop. 

Chyby ve výchově u hyperaktivních dětí jsou víc vidět - Foto:  mineralfit.cz

Chyby ve výchově u hyperaktivních dětí jsou víc vidětFoto:  mineralfit.cz

Petra Škrdlíková: Když máte hyperaktivní dítě a uděláte nějakou výchovnou chybu, tak pro to dítě je to horší. Jste například nedůsledná. Děti potřebují řád, systém a strukturu, a vy jste zrovna rozháraný umělec a potřebuje jednou dělat to, podruhé dělat ono. Takže systém nebo struktura v rodině žádná neexistuje. Stabilní dítě se stabilní náturou by to zvládlo a nemělo by z toho problém, ale dítě, které je labilnější, dráždivější, tak to prostě neustojí. 

Lenka Lacinová: U dětí s ADHD nebo tedy hyperkinetickým syndromem by výchova měla být rozumná zlatá střední cesta, ale s tím, že jsou tam určitá specifika. 

Někdo má problémy v motorické oblasti nebo specifické poruchy učení. Musí se to řešit individuálně a vyhledat odbornou pomoc. 

„ Rodiče dětí s diagnostikovanou poruchou by měli vyhledat odbornou pomoc s výchovou.“
Lenka Lacinová

Petra Škrdlíková: Je potřeba kompenzovat potíže, které dítě má, kde je vlastně oslabené. Pro rodiče, kteří nejsou odborníci, je dobré nechat si poradit, nechat se navést na nějaké edukační, stimulační metody, jak tomu dítěti konkrétně pomoct v konkrétní oblasti, aby to vykompenzovalo. 

Pokud dítě má opravdu ADHD dané organicky, tak se neuzdraví. Velký mýtus o této poruše je, že věkem dítě dozraje. Že to odezní. To není pravda. 

Dítě ty potíže bude mít vždycky. Bude mít potíže se soustředěním, vždycky bude impulzivní podle toho jaký je typ. Ale může to vykompenzovat, může se naučit s těmi specifiky zacházet a to je to, co je potřeba řešit s nějakým odborníkem, aby rodiče věděli, co konkrétně mají dělat. 

Na každý i drobný problém hledáme názor autority 

Martina: O čem vypovídá to, že jsme si zvykli začít říkat hyperaktivní úplně normálním dětem? Vypovídá to o tom, že jsme sami labilní, že toho málo vydržíme, nebo že jsme v těch výchovných postojích tak nejistí a tak rozkolísaní, že vlastně v okamžiku, kdy se dítě se chová jakýmkoliv způsobem pro nás rušivě, tak pro to potřebujeme najít nějaké klinické zdůvodnění? 

Lenka Lacinová: Je to obrat k té institucionalizaci výchovy. Všechno si potřebujeme zařadit a pojmenovat a možná se odkázat na nějakou tu autoritu. Výchovné postupy se předávaly tradičně z matky na syna nebo byla komunita žen, draly spolu peří a leccos si u toho řekly. 

Dneska se to obrací směrem k odborníkům. Ale stále platí, že v indikovaných případech je skutečně odborník velmi důležitý. Nicméně jinak se člověk snaží pro každou drobnost, která by měla být intuitivní, běžná, najít vyjádření autority. 

Čtěte také: Jak se dostat z rodičovské pasti? Kupodivu docela snadno

Všimli jste si, že mnozí z významných sportovců, herců, zpěváků, když dávají rozhovory, tak říkají: Už jako dítě jsem byl hyperaktivní? Takže ono svým způsobem je to taky nálepka: To dítě má potenciál. Jenom jde o to, to přežít... tedy než z něj bude něco výjimečného. 

Martina: Ano, každého nebavila matematika, která mu zásadně nešla a teď zas byl každý hyperaktivní. To je pravda, to máme takové status quo. Jsem moc ráda, že jste přijaly pozvání, děkuji vám za to a děkuji vám především za vaše rady a za vaše zkušenosti, které jste nabyly nejenom při vašich studiích, ale hlavně při práci s rodiči. 

Záznamy dalších pořadů najdete v Archivu.  

Autor:  Martina Kociánová, Ladislav Henek
Pořad: Kupředu do minulosti  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: pořad jsme vysílali do ledna 2017  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas