I když nám vládne buranokracie, můžeme navázat na foglarovské etické hodnoty

13. říjen 2015

Většinu názorů, které považujeme za své, si netvoříme na základě studia pramenů, četby filozofických spisů, nebo na základě našeho vlastního poznání.

"Naše" názory vznikají z toho, co slyšíme z médií, od politiků, od lidí vážených i těch, kteří se nám snaží něco podsouvat.

Martina Kociánová si v závěrečném třetím díle s Benjaminem Kurasem povídala o oligarchizaci médií, ekonomiky a politiky. A také o tom, že je stále těžší rozeznat, čí názory to vlastně opakujeme, když si myslíme, že jsou to naše vlastní.

Martina: Před časem naši vědci zveřejnili výzvu proti xenofobii. Mimo jiné v ní říkají: „O imigrantech, lidských bytostech, se píše, jako by šlo o škodnou zvěř či parazity valící se do naší vlasti, aby vysávali sociální systém nebo rovnou vraždili a znásilňovali.“ Podepsal byste ji?

Benjamin Kuras: Kromě tohoto citátu jsou tam pasáže, kde se signatáři vychloubají svým racionálnem a schopností zpracovávat fakta a přitom celá ta výzva je absurdně iracionální a vůbec s fakty nezachází.

Jsou jako pštrosí hlavy v písku, které vůbec nevnímají, co se kolem nich v Evropě děje. Je to taková sebepýcha, sebeobdiv. Podívejte, jak my jsme správní, a vy všichni ostatní jste nějací xenofobové.

Xenofobie je přirozeným aspektem pudu sebezáchovy

Martina: Řekněte mi, jak se rozpozná oprávněný strach od xenofobie? Kdo má na to metr? Někdo radši straší a někdo chce být umírněný. Mnoho lidí chce mít racionální, rozumný přístup. Dá se takový přístup najít? Dá se odlišit míra zbytečného strachu a xenofobie?

Benjamin Kuras: Xenofobie je přirozeným aspektem pudu sebezáchovy. Kdokoliv, kdo má rád sebe, svou rodinu a svoje okolí, se oprávněně obává něčeho neznámého, dokud nezjistí, co to je. Jakmile zjistí, že to je zlé, tak se tomu vyhne.

Logo

Pak se tomu nemusí říkat xenofobie, nýbrž sebeobrana. Anebo vůči tomu otrne, oslepne nebo se tomu nebrání. Ale nazvat tento pud sebezáchovy trestným, zločinným nebo zlým je záruka sebezničení.

Když někdo dělá z xenofobie zločin, tak nám vyráží z rukou a z mysli schopnost pokračovat v existenci života vlastní kultury.


Xenofobie jako taková nemůže být zločin. Zločinem se stává, až když se na někom dopustíte násilí nebo ho okradete.

Xenofobie je normální stav mysli, z něhož se může spáchat trestný čin, ale nemusí. Když si člověk řekne, hele já si tím nejsem jistý, já bych si radši napřed ověřil, co to je za člověka, tak to nemůže být trestné.

Když se podíváme na Británii, tak tam to přistěhovalectví běží už několik desítek let. Nejprve měli nedůvěru vůči nám z komunistických zemí. Zvykli si na to, že jsme se chtěli začlenit do společnosti, přizpůsobit se jí, přispět, pracovat, platit daně.

Londýn

Pak tam přišli černoši z Jamajky a místní se divili, co je to za lidi. Ukázalo se, že byli často vzdělanější než Britové. Přišli tam Indové a všichni se přizpůsobili, aniž by se vzdali své kultury. Oni tu kulturu nějak zapasovali do toho britského občanství.

A jedinou výjimkou jsou dnes ti muslimové, kteří se přizpůsobit odmítají. Jak jsem říkal minule, chybou bylo pustit si tam pakistánské imámy. Tehdy britští imámové možná byli schopni islám přizpůsobit demokracii. Teď už to nejde.

A ta xenofobie už není xenofobií. To je opravdový strach plynoucí ze zkušenosti, kterou s nimi máme. To jsou lidé, s kterými už ty dvě, tři generace žijeme a z těch se najednou stali nebezpeční nepřátelé. A v těch se ještě jakžtakž vyznáme, ale teď sem jde vlna, v které se nevyznáme vůbec.

Čtěte také

Každý stát má právo přijímat pouze lidi, o nichž ví, že ho nebudou chtít zničit

Martina: Ve výzvě vědců se ještě říká: „Všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení. Ti skutečně potřební musí být přijímáni a integrováni na základě individuálního a spravedlivého výběrového procesu, aniž by je předem diskvalifikovala jejich etnická či náboženská identita.“ Když to takto přečtu, tak je to pěkné.

Benjamin Kuras: To je samozřejmě pravda.

Martina: A samozřejmě, že by to člověk podepsal rád. Ale řekněte mi, je to proveditelné?

Benjamin Kuras: Bylo by to proveditelné, kdyby se na řeckých ostrovech etablovaly utečenecké tábory. Když lidé prchali z komunismu, tak než si je rozebraly různé státy, tak taky byli nejprve v táborech v Rakousku a Německu.


Každý stát má právo přijímat pouze lidi, o nichž ví, že ho nebudou chtít zničit.

Potřebujeme ty lidi trochu poznat, být s nimi. Víme, že nejperzekuovanější skupinou jsou křesťané, kteří byli vyhnáni ze svých domovů a spousta jich byla povražděna, jejich kostely zničeny, majetky odebrány.

Pro ty by se samozřejmě mělo najít místo bez ohledu na to, zda budou ekonomicky užiteční nebo ne.

Pak je tu skupina lidí, kteří by tady chtěli být nějakým způsobem užiteční. To znamená, že by chtěli chodit do práce a jsou řemeslně nebo vzděláním uzpůsobeni na to, aby se v Evropě uživili.

Každopádně musíme brát na vědomí i to, že nám Islámský stát říká, že mezi uprchlíky jsou džihádisté. A ty nemůžeme pouštět, ať to zabere jakýkoliv čas a práci obranných složek.

Lidé by měli na ostrovech v táborech zůstat tak dlouho, dokud nezjistíme, kdo jsou, a že tady budou umět být šťastni. Většina těch lidí, kteří sem přicházejí a neumějí jazyk, nemají řemeslo, tu budou nešťastní. Budou pořád na okraji společnosti a nikdy se s námi nesžijí, jako se například s námi sžily ty generace, které sem od těch 60. let přicházely po troškách.

Uprchlický tábor v poli u Röszke na maďarsko-srbské hranici

Mezi uprchlíky nejvíce trpí křesťané, ty musíme přednostně přijmout

Martina: Řekl jste po troškách. Ale teď je to vlna. Myslíte si, že je reálné, aby to řecké ostrovy zvládly?

Benjamin Kuras: Zvládnout se to dá, když si na to Evropská unie sedne a rozhodne se, kolik a kam dá peněz.

Na ostrovech většinou žijí nezaměstnaní lidé. Mohli by být zapojení do péče a do kádrování uprchlíků. Nakonec i do obrany před případnými džihádisty. Částečně by to vyřešilo i chudobu v této části Evropy.

Martina: A je možné, aby se Evropa s tím množstvím imigrantů popasovala? Se ctí, zvládla to ekonomicky, sociálně, kulturně a mentálně?

Benjamin Kuras: Jen do určitého množství. Musíme vzít nejprve ty v ohrožení života, a co nejvíc trpí. A to jsou křesťané. Víme, že jsou nejpřizpůsobivější a taky víme, že existují křesťanské organizace, které o ně pečují a které mají dost peněz na to, aby nám s tím pomohli.

Pro ty by se mělo najít místo v první řadě. Teprve po nich by měli přicházet ostatní. A co zvládneme, to zvládneme a co nezvládneme, holt se zvládnout nedá.

Čtěte také

Evropa se do konce tohoto století stane pouhou historickou památkou

Martina: Můžeme v minulosti najít inspiraci, jak řešit soudobé problémy? Máme tady historickou paralelu?

Benjamin Kuras: Na konci druhé světové války se konaly přesuny obyvatelstva po celé Evropě a to tak, že každé etnikum šlo ke svému etniku. A to nakonec přispělo k dlouhému poválečnému evropskému míru.

Martina: Vy říkáte, že Evropa se do konce tohoto století stane pouhou historickou památkou.

Evropa se do konce tohoto století stane pouhou historickou památkou.

Benjamin Kuras: Mayové v Latinské Americe jsou taky historickou památkou. Jejich pyramidy jsou dneska zarostlé pralesem. Totéž se může stát nám.

Martina: Ale vy pořád nabízíte varianty, aby tomu tak nebylo. Abychom se tady ještě pozdrželi.

Benjamin Kuras: Já nabízím varianty, abychom to vydrželi do konce. Jestli máme odejít z dějin, tak já budu opět citovat Churchilla: „Má-li historie tohoto národa skončit, tak ať je to teprve až se všichni utopíme ve vlastní krvi.“

Oligarchizace médií bych se nebál, ale oligarchizace politiky je vážný problém

Martina: Říkáte, že v Česku postupuje oligarchizace médií. Co si přesně pod tím představit? Jak se to prakticky promítá do činnosti a služby médií?

Benjamin Kuras: Majitel každého média má možná právo, aby ho to médium neuráželo, neperzekuovalo a případně neinformovalo o všem, co dělá, co se nemusí veřejnosti líbit.

S tím se nedá nic dělat, to tak vždycky bylo, vždycky někdo ta média vlastnil. V Británii to byli Beaverbrookové. Taky to nebyli nejpoctivější lidé, ale byla tam určitá férovost v tom, že si to rozdělili mezi sebou. Jedno médium patřilo jednomu miliardáři a druhé médium třeba patřilo odborovému svazu horníků.

Noviny

Martina: Ale takto to u nás v podstatě funguje také.

Benjamin Kuras: No právě. A proto si říkám, že ta oligarchizace, dokud to takhle funguje, dokud si to celý nerozdělí buď jeden pán, nebo dva, tři pánové jako partička, že pojedou stejně, tak bych se oligarchizace médií nebál.

Přestal bych číst některé deníky, začal číst třeba týdeníky, které si troufnou občas i na toho Babiše. Ale je nutné si na to dávat pozor. Musí existovat zákon o monopolizaci, do jaké míry smí někdo vlastnit nějakou část, ale ne jenom médií, ale jakéhokoliv trhu.

Martina: U nás se ale také mluví o oligarchizaci politiky. Je to vážnější problém?

Benjamin Kuras: To je vážnější problém. Máte-li vládu a zvlášť finance v rukou monopolu a má-li tento monopol ještě navíc kontrolu nad tím, kdo co vydělává a kolik kdo komu prodává, jak se o to Babiš teď pokouší tou elektronizací, tak dostáváte k moci někoho, kdo může přes noc zničit konkurenci.

A to je ekonomicky mnohem nebezpečnější, než takzvaná oligarchizace médií, protože dneska máte internet a ta média se zoligarchizovat všechna nedají.

Čtěte také

Martina: Říkáte, že oligarchie nemusí být nutně zlem. Historicky, třeba v Británii, bývala i osvícená a v našem pojetí smyslu slova i spravedlivá. Teď možná všem demokratům zaskočilo, ale vysvětlete jim i nám, jak to myslíte? Čím to, že oni dokázali oligarchii udržet v demokratických mantinelech a u nás to vnímáte jako velké nebezpečí?

Benjamin Kuras: Protože vymysleli kriket. A ten se hraje podle takových pravidel, že se to nedá porušit. Když je něco nefér, tak vám Angličan řekne, tohle není kriket. Ve fotbalu a ragby se dají dělat surovosti, ale v kriketu to nejde, tam je to všecko vidět.

Martina: Řecko je kamenitá země, tam se kriket hrát nedá a v Řecku to také šlo. Potřebuju jiné vysvětlení.

Benjamin Kuras: Ale ono to vždycky v tom Řecku nebylo, ta osvícená oligarchie byla v podstatě 200 let vlády Atén a pak se to začalo rvát. Musíte mít smysl pro noblesse oblige (poznámka: „vznešenost zavazuje“). Tedy, když jste na vysokém společenském žebříčku a máte přístup k moci, tak vás to zavazuje.

Atény

Buranokracie je u nás viditelná na každém kroku

Martina: To se vlastně říkalo o šlechtictví.

Benjamin Kuras: Mělo by to platit i pro ty oligarchy. I američtí oligarchové, když vznikly všechny ty velké koncerny v 19. století, tak měli určitou společenskou odpovědnost.

Martina: U nás došlo k přerušení a víme, jaká je v tomto smyslu naše historie, Myslíte si, že z našeho národa a tím pádem z naší oligarchie vymizelo to, co je pro šlechtictví nejdůležitější? Tedy jakýsi etický, politický, morální kodex?

Benjamin Kuras: Nepodařilo se to znovu vybudovat a dneska to na těch svých elitách vidíme. Pojmenováno slovem buranokracie, která je viditelná na každém kroku. Někde ale ta fairplay a šlechetnost nových podnikatelů existuje, ale není viditelná a mělo by se o ní víc informovat.

Protože z hlediska psychologie, když se soustředíme na negativitu, tak ta negativita bude růst. A my se musíme taky někdy podívat na to, co tomuhle státu jde a v čem je tento národ kvalitní a v čem by se mohl zlepšit.

Foglar je klenot české kultury, na který je z hlediska etiky možné navázat

Martina: Rovněž říkáte, že kdysi jsme v sobě mívali, i bez náboženství a sokratovsko-aristotelské etiky, jakýsi kodex díky Rychlým šípům, Hochům od bobří řeky, skautingu. První post-náboženská generace měla v sobě ten kodex přirozeně. Měla ho v krvi, nepotřebovala cokoliv vysvětlovat. To znamená, že my máme na co navázat.

Logo

Benjamin Kuras: Foglar je klenot české kultury, na který je opravdu možné navázat, aniž by se člověk musel hlásit k nějaké církvi. Desatero ani nemusí znát nazpaměť. Ve skautingu a v Rychlých šípech se tak nějak přirozeně vědělo, co se dělá a co se nedělá. Od toho tam byli ti Bohoušové, Štětináči, Dlouhá Bidla a Vontové a kdoví kdo ještě.

A existoval vzor. Ten byl dokonce ztělesněný v určité literární postavě, což je vlastně ještě účinnější než náboženství. Tam máte postavy, kterým se člověk sice chce podobat, ale jsou z daleké historie, a to je vzdálené a abstraktní. Zatím co u těch Rychlých šípů, tam to je v relativní přítomnosti.

Přerozdělování, které se děje v celé Evropské unii, je v podstatě krádež

Martina: Přesto ale říkáte, že demokracii u nás ohrožuje něco, co nazýváte proletarizací.

Benjamin Kuras: Proletarizace je postupné získávání moci neproduktivních nad produktivními formou přerozdělování bohatství od vydělávajících k nevydělávajícím prostřednictvím daní a byrokratické buzerace.

Obojí vzniká ve svobodných volbách a obojí si vyžaduje notnou dávku populismu, čili nadbíhání voličům a slibování něčeho, co je splnitelné jen tím, že něco sebereme někomu jinému.

Martina: A není to tak, že demokracii – tedy všeobecné hlasovací právo, rovné hlasovací právo – nic neohrožuje, ale že demokracie v různých formách ohrožuje sebe samu?

Benjamin Kuras: Přesně. Předemokratizování vede téměř nutně ke snižování nároků na výkonnost, kvalitu těch produktivních a nadržuje neproduktivním. Přerozdělování se děje v celé Evropské unii a je to v podstatě krádež.

Evropa

Stát si usmyslí, že někomu sebere nějaké peníze a dá je někomu jinému. Takový nesmysl. Jeden z největších nesmyslů je třeba dědická daň, která tady ještě v žádném velkém formátu neexistuje, ale v Anglii to je 40 %. Čímž se de facto zaručuje, že nikdo nebude předávat další generaci hodnoty, protože ta další generace to musí zaplatit.

Takže to v podstatě zbídačilo anglickou a francouzskou šlechtu, protože museli prodat spoustu svých majetků, obrazů nebo je museli darovat národní galerii.

Martina: Vy často zmiňujete řecké filozofy a ti většinou neřadili demokracii mezi ta úplně nejlepší zřízení. Jak se na to díváte? Máte lepší nápad?


Churchill: Demokracie je to nejhorší, co je, kromě toho všeho ostatního.

Benjamin Kuras: Nemám. Je to pořád to nejlepší, co máme, ale jak taky řekl Reagan: "Konec demokracie a svobody je od nás vzdálený jenom několik let, pokud ji nebudeme praktikovat, pěstovat a bránit."

Martina: A nemá demokracie už ve svém genetickém kódu zakódováno, zakomponovánu samu příčinu svého zániku?

Benjamin Kuras: Má a proto se to musí hlídat a propočítávat. Zjistit, kde to ještě zůstává produktivní a kde ta produktivnost a kvalita jde do háje.

Martina: Hlídá to někdo třeba v Evropě?

Benjamin Kuras: Tady to nikdo nehlídá.

Martina: Co Švýcarsko?

Benjamin Kuras: Švýcarsko si to hlídá. My bychom si to, myslím, taky rádi hlídali, ale Evropská unie už nám to znemožňuje.

Martina: Jak to znemožňuje?

Benjamin Kuras: Znemožňuje to tím přerozdělováním a nadržováním korupci. To, že někomu dáte úplatek ve formě evropského grantu, který jste ukradla daňovým poplatníkům někde v Anglii, tak de facto pokřivujete trh před normální konkurencí a nadržujete někomu před někým.

A tím vytváříte prostředí pro korupci těch, kteří by ty granty chtěli dostat. Dneska granty nedostanete na něco, co je opravdu potřebné, ale dostanete je, protože vám je někdo umí zařídit.

EU nahrává korupci

Evropská unie kvůli přerozdělování bohatství a neodvolatelnosti politiků nemá šanci na přežití

Martina: Když se tedy podíváme na Evropskou unii vašima očima, tak nám opravdu mnoho iluzí nezbyde. Jiří z Poděbrad se pokoušel založit něco jako předchůdce Evropské unie. Byla to jedna z největších diplomatických misí. A přestože nedopadla, tak to byl ohromný čin. Řekněte mi, má Evropa jako celek, ať už viděno očima Jiříka z Poděbrad nebo současnou realitou, šanci?

Benjamin Kuras: Evropa má šanci, kdyby jí vládli Češi podle Jiříka z Poděbrad.


Evropský ráj je anglická policie, němečtí automechanici, francouzští kuchaři, italští milovníci a řídí to Švýcaři. Evropské peklo jsou německá policie, angličtí kuchaři, francouzští mechanici, švýcarští milenci a řídí to všechno Italové.

V tomto kontextu, v tom, jak je teďka nastavená s tím přerozdělováním bohatství z jednoho státu do druhého, a hlavně neodvolatelností politiků, kteří nám vládnou z Bruselu, velkou šanci na přežití nemá.

Musela by se zatraceně hodně reformovat. Britové, myslím, přišli s nějakými nápady, jak by se to reformovat ještě dalo, uvidíme.

Cameron teď prý objíždí všechny státy, aby pro to získal podporu. Přesně nevím, jak by ta reforma měla vypadat, ale mělo by to být o znovunastavení volného trhu a navrácení pravomocí národním státům z rukou Bruselu.

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.

autoři: Martina Kociánová , lah
Spustit audio