Jak vypadá život, když si vše co máte a jíte, uděláte svýma rukama?
Rodina Tomáše Svobody se snaží žít a hospodařit podle svého. Ze svého domova vytvořili energeticky soběstačný ostrov a částečně jsou soběstační i v potravinách.
Vysadili jedlý les, založili permakulturní zahradu, chovají včely. I střechu nad hlavou si staví sami a opět v poněkud netradiční podobě.
Martina: Minule jsme mluvili o tom, že plánujete bydlení v jurtě. Byť se nejedná o klasickou jurtu z vyčiněných kůží, jak ji známe z Mongolska, ale ze slámy a hlíny. Mě by zajímalo, jak budete nadále řešit energetickou soběstačnost, protože na té kruhové jurtě vidím fotovoltaické panely poněkud komplikovaně.
Tomáš Svoboda: Tak možná by se to dalo. Ale my teď ani na tom našem domečku nemáme panely. Máme je vedle, abychom je mohli natáčet za sluníčkem. Takže to budeme mít stejné i u té jurty. Akorát ten systém uděláme trošku jiný. Teď máme 12V systém, tady budeme dělat 24V, který je stabilnější a je to lepší pro ostrovní systémy. Budeme ho dělat víceméně komplet znova a víc dimenzovaný, abychom měli vykrytou zimu.
Televize není potřeba. Když chceme, díváme se na počítači
Martina: Jaké všechny spotřebiče budete v jurtě mít?
Tomáš Svoboda: Stejné jako máme teď. To znamená pračku, čerpadlo na vodu, bojler, počítač, tiskárnu, mixér, máme elektrický mlýnek na obilí. A když jsou přebytky, tak máme i malou varnou konvici. Takže v podstatě běžné spotřebiče. Spíš bych řekl, co neplánujeme: televizi, myčku,…
Martina: Televizi neplánujete?
Tomáš Svoboda: Televizi ne. Máme počítač, takže se díváme třeba na různé dokumenty nebo posloucháme rádio z počítače. Televize není potřeba.
Martina: Uvidíme, jestli vás děti donutí.
Tomáš Svoboda: Na počítači se dají pouštět pohádky. Už teď občas pouštíme Maxipsa Fíka.
Martina: Když budete topit, tak budete mít krb, otevřený oheň, nebo jakým způsobem budete řešit teplo v jurtě?
Tomáš Svoboda: Budeme mít kachlová kamna.
Martina: Jurta bude bez oken?
Tomáš Svoboda: Budou tam okna. Sice klasická jurta okna v podstatě nemá, to světlo se tam řeší jenom z horního světlíku, ale my budeme mít i okna.
Jurta má standard nízkoenergetického domu
Martina: Kolik stupňů může udržet izolace ze slámy? Máte vyzkoušené, když byste tam netopili a venku byla nula, kolik by tam bylo?
Tomáš Svoboda: Včera jsme se byli u kamarádů podívat se na hodně podobnou jurtu, kterou chceme stavět. Říkali, že od dubna netopí. I když občas byla zima a sousedi topit museli. Jurta má standard nízkoenergetického domu. Je tam velký tepelný komfort. Není to nic, co by vymrzalo. Není to totiž klasická jurta, která se rychle vytopí, ale v zimě velice rychle vychladne. Kdežto tady izolace ze slámy a hliněné omítky (plánovaných 9 tun) je velká akumulační hmota, která drží teplo.
Martina: Kolik vás bude jurtu stavět a jak dlouho?
Tomáš Svoboda: Za 14 dní se dá postavit hrubá stavba třeba v 10 lidech. Finální úpravy už jsou na delší dobu. Můžeme si s tím hrát i dva roky. Máme v plánu do zimy bydlet. Ale uvidíme, jak to půjde rychle.
Martina: Jak vyřešíte odpady?
Tomáš Svoboda: Tak záchod máme kompostovací pilinový.
Martina: Jak funguje?
Tomáš Svoboda: Buď ho můžete mít uvnitř, my ho ale máme teď kvůli místu venku. V jurtě ho taky zvažujeme venku, protože jsme si na to zvykli. Člověk vyjde ven a ví, jaké je počasí i v zimě.
Martina: Pak sice několik hodin neusne, ale…
Tomáš Svoboda: Ne, je to příjemné. Záchod vypadá jako klasická kadibudka, akorát pod sebou nemáte velkou díru, ale máte tam stavební kýbl. Ten po každé potřebě zasypáváte pilinami. Takže to nesmrdí a ten kdo přijde po vás, nevidí, co jste tam vytvořili. Potom to vysypeme na zvláštní kompost a ten potom používáme třeba na hnojení k ovocným stromům.
Na zeleninu bych ho nepoužíval. Když člověk nejí maso a věděl by, že ani návštěva nejí maso, tak by se dal použít i na zeleninu. Ale když člověk maso jí, tak tam mohou být různé patogeny. Teplota by nemusela být 100%, aby patogeny při kompostování zničila. Proto ho radši používáme spíš k ovocným stromům.
Martina: Jak řešíte ostatní odpady?
Tomáš Svoboda: Tím, že máme kompostovací záchod, tak nemáme takzvaně černou vodu. Máme jenom šedou vodu, to znamená, když se myjeme, umýváme nádobí nebo pereme. Tu pouštíme pod zeleninové záhony. Máme ale v plánu v jurtě udělat kořenovou čistírnu, protože je přece jen lepší, když rostlinky trošku přetráví odpad ze šedé vody. Přepad z té kořenovky jde do jezírka a voda se dá využívat na zalévání nebo jako vodní biotop pro obojživelníky, hmyz a tak.
Martina: Mě tedy ještě malinko zklamalo, že posledně, před rokem a půl jste přijel autobusem, dnes autem. A tak si říkám, kdepak skrýváte ten ropný vrt? Proč auto?
Dřív jsem si auto půjčoval od rodičů nebo od známých, ale to už bylo neudržitelné. Je pro mě pomocník.
Tomáš Svoboda: Dlouho jsem se tomu bránil, tak jsem hodně jezdil na konzultace nebo po zákaznících autobusem, vlakem. Když to jde, jezdím tak doteď. Ale člověk, když začne potom víc zahrady dělat, tak s krumpáčem, s rýčem už se těžko jezdí ve vlaku. Byl jsem donucený si auto pořídit.
Radši bych jel několik dní vlakem nebo autobusem než letadlem
Martina: Máte platební kartu?
Tomáš Svoboda: Mám.
Martina: Létáte někdy letadlem?
Tomáš Svoboda: Letadlo mě vůbec neláká. Samozřejmě dřív jsem letadlem létal s rodiči na dovolenou, ale teď bych radši jel několik dní vlakem nebo autobusem než letadlem. Zejména kvůli nevratné ekologické stopě, kterou letecká doprava vytváří.
Martina: Neměli jste za těch 8 let, co takto žijete krizi? Neřekli jste si se ženou, možná jsme to přece jenom trochu přehnali, přecenili jsme se, tak jsme si ten život úplně nepředstavovali?
Tomáš Svoboda: Ne, a to proto, že to člověka pořád někam posouvá, rozvíjí se, objevuje nové možnosti, co všechno vlastně je schopný vytvořit, vypěstovat, takže je to taková rozvíjející se cesta.
Nikdy jsme si neřekli, že tohle je slepá ulička, nebaví nás to, pojďme zkusit něco jiného. Nepředpokládám, že by něco takového nastalo.
A sice je na té cestě spoustu práce, ale ta práce je spíš osvěžující, než aby člověka umořovala. Samozřejmě občas jsem večer unavený, ale buď si něco přečtu, lehnu si do houpací sítě nebo si otevřu víno.
Martina: Víno ještě nepěstujete?
Tomáš Svoboda: Víno máme zasazené, ale nemám ambice si z něj dělat víno. Máme ho spíš na jídlo. Máme kamaráda, který víno pěstuje biodynamicky. Takže ten náš zdroj je dobrý a lokální.
Biodynamické zemědělství a permakultura se nevylučují. Naopak
Martina: To jste teď mi velmi nahrál, protože jsem se chtěla zeptat, jestli jde permakulturní zahrada ruku v ruce s biodynamickým zemědělstvím?
Tomáš Svoboda: Do permakultury se biodynamické preparáty vkládají. Nevylučuje se to.
Martina: Dají se preparáty ve velkoobchodní síti koupit?
Tomáš Svoboda: Nemyslím si. Většinou si je lidé dělají sami. Používá se rohová moučka.
Na zimu se těším celý rok
Martina: Vaše běžné dny třeba na jaře, když je hodně práce, si asi umíme představit. A jak vypadají v zimě?
Tomáš Svoboda: Zimu mám hodně rád, protože člověk odpočívá. V zimě má člověk čas na věci, na které si nenajde čas v létě nebo v hlavní sezoně. To znamená, že hodně čtu nebo si aktualizuju stránky, fotky. Kreslím projekty na další sezonu. Jsme víceméně doma. Hodně také navštěvujeme kamarády.
Martina: Nenudíte se?
Tomáš Svoboda: Na zimu se těším celý rok.
Martina: Máte třeba na svém pozemku traktor?
Tomáš Svoboda: Nemáme traktor, doteď jsem se bez techniky obešel. Kosím kosou, záhony připravujeme mulčováním pomocí kopáče, rycích vidlí, takže tam techniku nepotřebujeme.
Pole by šlo obhospodařovat s koněm, ale toho plánujeme až později.
Změna byla letos, kdy jsem založil větší políčko 300m2 na konopí s tím, že další roky tam budeme pěstovat kukuřici, obilí a podobně. Protože máme svah, tak mi tam terasu dělal bagr. Byly tam drny, které byly potřeba zpracovat, tak jsem si pozval z města kamaráda, který mi to traktůrkem s rotavátorem projel a připravil.
Techniku budu potřebovat jednou ročně, takže stojím před rozhodnutím, jestli si něco pořídit, nebo jestli si to mám půjčovat.
Martina: Když v sezóně ráno vstanete a vyjdete na své latifundie, tak do večera vás nikdo nevidí?
Tomáš Svoboda: Ne. Vstávám mezi 5. – 6., abych kosil, protože to se dá jenom ráno, když je rosa. Potom se nasnídám, ustelu postel a zametu, abych trošku odlehčil ženě Zuzce. Sem tam složím prádlo.
A potom se věnuju projektům a práci, ze které máme peníze. To znamená, že projektuji, navrhuji přírodní zahrady nebo jezdím po realizacích. Dělám to maximálně do 17 hodiny, abych měl do večera čas starat se o zahradu, hrabat trávu, mulčovat, zakládat políčka, sázet zeleninu apod.
Martina: To děláte až takto vpodvečer?
Tomáš Svoboda: Jak kdy. Někdy když je na zahradě šrumec, pracuji i přes den.
Martina: Když se jde našinec z města bavit, tak má takovou tu představu, že jde do kina, do divadla, do baru nebo na skleničku s přáteli. Jak vypadá většina vašich večerů?
Tomáš Svoboda: Tak my jsme si kino zřídili u nás. Máme promítačku, z prostěradla plátno. Kamarádi přinesou film a promítáme si.
Rádi děláme ohně, hrajeme na didgeridoo, na kytary, na různé nástroje. Máme rádi muzikální večery.
Martina: Můžu se zeptat, jaké jsou měsíční provozní náklady na vaši rodinu?
Tomáš Svoboda: To jsem úplně nepočítal. Odhaduju tak 10, 20 tisíc.
Martina: Za co nejvíc utrácíte? Za dodatkové potraviny, úklidové prostředky?
Tomáš Svoboda: Prostředky na úklid moc ne. Ale za potraviny a za cesty. Člověk vydá ať už za autobus, za vlak nebo za benzín nebo za na plyn. Platíme sociální a zdravotní pojištění, člověk si pořídí nějakou knížku, koupili jsme si centrálu, nějaké vybavení domácnosti, takže ono to někdy poskládá i na těch 20 tisíc.
Včelám vycházím vstříc a nedávám jim cukr. Sice máme medu málo, ale jsou spokojené
Martina: Svíčky třeba, kterými určitě doma svítíte, ty si kupujete?
Tomáš Svoboda: Ty si vyrábíme sami. Z včelího vosku.
Martina: Kolik máte včelstev a kolik medu?
Tomáš Svoboda: Pět včelstev. Medu tolik nemáme, protože jim hodně vycházím vstříc a nerad krmím cukrem, takže za to mě rodina trošku plísní, že sice máme včely, ale nemáme med.
Pro naše potřeby ano, ale rád bych dával i kamarádům, rodině, ale toho medu tolik není, takže se snažím přijít na nějakou metodu, kdy budou včely i my spokojení.
Martina: My se včelařství chceme věnovat samostatně v jednom z příštích dílů právě proto, že je tu ostrý názorový rozpor, že buď jste včelaři anebo medaři. Vy se tedy přikláníte spíše k tomu chovat včely a ne jenom na nich svým způsobem parazitovat?
Tomáš Svoboda: Přesně tak. Takže jim umožňuju, aby si stavěly svoje dílo.
Martina: Nekupujete jim rámky?
Tomáš Svoboda: Ne, máme jenom horní loučky, takže si staví dílo samy a mají ho jednotné, nemají ty mezery mezi nástavci. Chci, aby přes zimu byly na medu, takže jim med beru až na jaře, co jim zbyde. Nebo i potom v průběhu sezony, když je medu dostatek.
Martina: Očkujete je?
Tomáš Svoboda: Neočkuju. U nás se tomu říká léčení, což je taky takový trošku paradox, že se včely léčí. Jsou různé metody. Buď je klasická chemie, kterou používá kdekdo, a té je pak plný úl. Je i ve vosku . Nebo jsou různé alternativy jako je kyselina mravenčí, šťavelová a tak.
Já používám kyselinu mravenčí. A to v případě potřeby, když vidím, že tam ten roztoč je anebo někdy i preventivně. Je to povinné, protože já se musím starat o to, aby včely byly v pořádku.
Někdy jim vyřezávám plod. Udělám jim takovou plodovou pauzu, tím se ony zbaví roztoče a je to pro ně přirozené. Zbavím je veškerého plodu v sezoně, kdy se ty včely rojí někdy na přelomu května a června a tím se vlastně ozdraví samy.
Martina: Vy se tím připravujete samozřejmě zase o část snůšky, ale je to přirozená metoda. Někteří včelaři říkají, že je potřeba, aby včely nežily v domečcích, v úlech, které my jim připravíme, ale třeba ve vykotlaných stromech. O tom jste také přemýšlel?
Tomáš Svoboda: Když jsme si pořídili pozemek, tak první věc, kterou jsme si nechali dovézt, byly tři ohromné kmeny stromů, ze kterých jsem udělal kláty.
V jednom si pravidelně staví hnízda sršni. Je moc pěkné je pozorovat. Jsou mnohem méně agresivní než vosy. V těch ostatních je spíš takový hmyzí domeček, takže teď tam ty včely nemám. V malém klátu, kde jsem ty včely jednou měl, nepřežily. Takže uvidíme.
Martina: Kdo vás to všechno učil?
Tomáš Svoboda: Kdyby žil děda, tak ten by mě asi moc nepochválil. Díky němu jsem ale začal včelařit. Vydal jsem se sice úplně jinou cestou, ale dal mi základ. Já jsem se pak inspiroval u Václava Smolíka, který tady u nás ty včelařské vody docela rozvířil, což je dobře.
Velice rád pozoruju, jak co roste
Vždycky je to o komunikaci s těmi včelami. Snažím se na ně naladit, představit si, že jsem včela a co by se mi vlastně líbilo, kdybych byl včela. Kde bych chtěl žít, kde bych chtěl bydlet. A takhle to vlastně je i s těmi rostlinami, že se vžijete do té rostliny a říkáte si, líbilo by se mi tady na tomhle stanovišti? Chtěla bych kolem sebe mít tyhle rostliny?
Martina: Jak dlouho se tak vžíváte? Protože vypadáte tak mírně, tak si představuji, že sedíte nad tím záhonkem a vlastně pracujete, protože se vžíváte, ale vypadáte poněkud zpomaleně a pro nepoučeného pozorovatele až líně. Je to tak?
Vždycky když mě nemůže moje žena najít, tak ví, že jsem u včel a že koukám.
Tomáš Svoboda: Ano, je to tak. Velice rád pozoruju, jak co roste. Vždycky se po práci procházím po pozemku a vypadá to, že nic nedělám, že jen tak lelkuju. Rád pozoruji to, co jsem vlastně zasadil, vytvořil nebo i to, co samo někde vyrostlo. Rád sedím u úlu a jenom se koukám.
Martina: Vy koukáte a ona jde někam koupit med.
Tomáš Svoboda: Dělá si srandu, že zase počítám včely, jestli je mám všechny.
Za 50 let bychom chtěli kráčet po stejné cestě, po které jsme se vydali
Martina: Když přemýšlíte o budoucnosti, tak samozřejmě nemůžete úplně vědět, do kolika let budete schopni se o vše starat, do kolika let budete chtít běhat ven na toaletu a v zimě vyrývat topinambury a starat se o všechny rostliny. Jak se vidíte za 50 let?
Tomáš Svoboda: Že budu ještě více lelkovat a více pozorovat. Protože té práce bude ubývat. Ze začátku, když člověk zakládá přírodní hospodářství, je jí hodně. Ale postupně, jak ty stromy, keře rostou, tak potom už potřebují mnohem méně péče a už tam té práce není tolik.
Co se týká budoucnosti, chtěli bychom kráčet po stejné cestě, po které jsme se vydali. Až zkrátka nějaký věci nebudu moct, tak budu dělat jiný věci nebo je i prostě dělat nebudu, zjistím, že třeba nejsou potřeba už dělat. Nebráníme se ničemu a jsme otevření různým možnostem.
Martina: Jaký máte cíl? Jak přemýšlíte o vašem životě? Kde se chcete vidět na stará kolena? Kam chcete dojít? Kdy si budete moct říct, udělal jsem, co jsem chtěl, mám za sebou dílo, které jsem si přál?
Tomáš Svoboda: Chtěl bych se vidět, jak s rodinou spokojeně kráčíme vzrostlým jedlým lesem anebo i smíšeným lesem a budeme si říkat, jo, tak tohle jsme tady zasadili, když nám bylo tolik a tolik a teď už to jsou velké stromy, které poskytují stín a plody. To bych chtěl zažít. Procházku jedlým lesem.
Martina: Je ještě něco, třeba profesně? Řekněme kariérně? Kde byste měl ambice nebo třeba vaše paní?
Tomáš Svoboda: Kariérní nebo profesní ambice úplně nemám. Jako že bych chtěl třeba dělat nějaký konkrétní projekt. Projekty, co teď máme, jsou zajímavé. Je to fajn, je to různorodé, potkávám různé lidi a každý projekt mi vždycky něco dá, nějak mě obohatí. Naučím se tam nové věci. Děláme projekty i do škol, školní zahrady, takže je to hodně inspirující.
Martina: Když je člověk tak velmi přesvědčen a spokojený se svým životem a svou cestou, po které kráčí, tak někdy dospěje k tomu, že to chce šířit dál, že to chce dostávat mezi lidi. Někdy pak příjemným, někdy třeba i agresivním způsobem hlásá to, jak žije. Máte třeba tuto potřebu? Anebo chuť?
Tomáš Svoboda: My své zkušenosti sdílíme na svých stránkách. Lidi se tam hodně inspirují.
Martina: To jsou stránky věnované permakulturní zahradě nebo celému vašemu životu?
Tomáš Svoboda: Jsou hodně o tom, jak hospodaříme, takže o přírodním hospodářství, máme tam naše návrhy, realizace i nějaké naše postřehy, myšlenky. Akorát to aktualizuju jenom v zimě, takže teď už jsou neaktuální.
Lidi jezdí i na návštěvu, inspirovat se nebo si nás lidi zvou na různé přednášky, workshopy nebo i do rozhlasu, do novin, do televize, takže aniž bychom chtěli, tak ty lidi si nás najdou. Ale že bych něco inicioval já, že bych pořádal workshopy sám od sebe, to nedělám, protože na to nemám prostor.
Martina: Tomáši, jste šťastný?
Tomáš Svoboda: Ano.
Martina: Já vám moc děkuji za návštěvu ve studiu, díky za vaše rady a díky za to, že jste nám ukázal, jak také jinak můžeme vnímat přírodu a krajinu kolem sebe. Děkuju.
Tomáš Svoboda: Já vám děkuji za pozvání.
Záznamy pořadu najdete v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
