Josef Jonáš: Síla ekonomiky, lobbingu a lidských chutí je tak obrovská, že kdo nechce, tak škodlivosti cukru neuvěří

Nadýchaná cukrová vata, vzpomínka na dětství - Foto: Jolana Nováková

Nadýchaná cukrová vata, vzpomínka na dětstvíFoto: Jolana Nováková

Něco sladkého na nervy? Anebo naopak sladkou odměnu? Nedílnou součástí všech těchto povzbuzení je bílý rafinovaný cukr. A je opravdu rafinovaný: pod nevinnou bílou se skrývá velké zdravotní riziko.

Důvod, proč nás to zajímá v pořadu, který se stará o to, jaká bude naše budoucnost, je ten, že budoucnost se dá plánovat jen se zdravou populací. A mnoho našich posluchačů při poslechu minulého dílu napadlo: Opravdu tolik ovlivňuje konzumace rafinovaného cukru naše zdraví? 

Čtěte také: Cukr si bere z našeho těla to, o co byl rafinací připravený, říká Jiří Kuchař

Hosty Martiny Kociánové byli i tentokrát doktor Josef Jonáš, původně primář psychiatrického oddělení, který se už dlouhá léta věnuje celostní medicíně a inženýr Jiří Kuchař, publicista, vydavatel, spisovatel a velký znalec alternativní medicíny u nás. 

 

Hořká pravda o sladkém cukru II. Hosté: lékař Josef Jonáš a publicista Jiří Kuchař. Moderuje Martina Kociánová.

Vložit na svůj web

Cukr patří mezi základní živiny, které potřebuje rakovinová buňka 

Martina: Pane doktore, asi nejobávanějším onemocněním naší doby a bohužel čím dál tím četnějším je rakovina. Je pravda, že rakovinové buňky potřebují cukru až dvacetkrát více než normální zdravé buňky? 

MUDr.Josef Jonáš - Foto: Petr Novák  Wikipedia

MUDr.Josef JonášFoto: Petr Novák Wikipedia

Josef Jonáš: Ano. Rakovinové buňky mají velmi prudký metabolismus, proto se rychle rozmnožují, proto tak rostou a ten růst vlastně nakonec organismus zničí. A k tomu, aby takhle mohly rychle růst, slouží živiny a cukr patří mezi ty základní, které rakovinová buňka potřebuje. 

Jiří Kuchař: Nedávno v Polsku přišli s tím, že se bude léčit rakovina v návaznosti na cukr. Máte představu, kolik v sobě skrývá kostek cukru litr kolového nápoje? Je jich tam sedmadvacet. Cukr je v trvanlivém salámu, v tvrdém sýru, je to prostě záměr. 

Josef Jonáš: Cukr je i v chlebu. 

Jedno z kritérií při výběru potravin může být i doba trvanlivosti 

Martina: V suchém salámu najdete velké množství cukru. Sůl je levný konzervant, tak se hojně využívá. Ale aby ten salám byl poživatelný, tak se ta slaná chuť vyváží cukrem. Cukr je i v sýru. Celozrnné pečivo je dobarvováno karamelem. A tak můžeme pokračovat dál a dál. Řekněte mi, je vlastně možné u nás vysadit cukr? 

Jiří Kuchař: Mírně odbočím. Miroslav Légl napsal knihu o tom, jak se živit bez soli a já se ho ptám: Co kupujete v obchodě, když tam jdete? Cokoliv, co není zabalené. Když si to člověk uvědomí, tak mu odpadne tři čtvrtě věcí. 

Martina: Základní potraviny. 

Jiří Kuchař: Ano a taky se ví, že když si koupíte bio rajčata, tak mají, ve srovnání s těmi nastříkanými, tendenci shnít za pár dní. To znamená, co je zdravé, tak to podléhá rychleji zkáze. Může to být jedno z kritérií, podle jakého se chovat. 

Josef Jonáš: Můj přítel, básník Fibich, si dal velkou práci s tím, že chtěl skutečně jíst absolutně bez cukru a neustále mi posílal dopisy, co zase objevil, že je s cukrem. A za chvíli mu nezbylo téměř nic k jídlu. 

Martina: Překvapil vás v něčem cukr tak, že jste si řekli, že tady bychom ho opravdu nehledali? 

Překvapí vás, kolik cukru je v dětských müsli - Foto:  pixabay.com

Překvapí vás, kolik cukru je v dětských müsliFoto:  pixabay.com

Jiří Kuchař: Překvapovalo nás hlavně množství. Třeba v potravinách pro děti jako müsli nebo různé tyčinky. Nebo samozřejmě čokoládové krémy, na které někdo nedá dopustit. Já jsem oběhal všechny obchody a žasnul jsem, co je v bonbónech cukru. A právě proto nabádáme, choďte s brýlemi nebo s lupou, protože to písmo je co nejmenší. Je tam jen proto, aby naplnilo zákon. Budete žasnout, kolik je tam sacharidů a z toho kolik je cukrů. 

Největším zájmem potravinářského průmyslu je, abychom jedli víc a víc 

Martina: V článku o studii Mika Adamse jsem četla, že už při třech plechovkách slazeného nápoje se snižuje plodnost, zvyšuje úmrtnost a hlodavci, na kterých to testovali, se chovají zmateně, jako by byli vystaveni genetické zátěži. 

Proč je tedy cukr ve všem? Je to proto, že státy mají z ekonomického hlediska zájem na tom, abychom do sebe cukru dostávali co nejvíce? Co zdravotnictví? Nemá zájem, abychom byli zdraví, anebo je vlastně ekonomické, když budeme trošku nemocní? Jen se ptám… 

Jiří Kuchař: Já znám celou řadu lékařů, kteří mně říkají: Nemocnice je cash-flow. To nemá nic společného s uzdravováním. 

Josef Jonáš: Já jsem teda pevně přesvědčen ze své praxe o tom, že 90 % nemocí přímo nebo nepřímo souvisí s naším stravováním a s poruchami, které jsme zdědili. 

Jiří Kuchař - Foto: Adam Kebrt

Jiří KuchařFoto: Adam Kebrt

Jiří Kuchař: Profesor Robert H. Lustig říká: „Je to jasné, prostě víc cukru znamená větší chuť na jídlo“. Co jiného je zájmem potravinářského průmyslu, než abychom jedli víc a víc. 

Doktor Max Otto Bruker, dokonce napsal: „Potravinářský průmysl a víra v dobro, to jsou dva naprosto neslučitelné pojmy.“ A to byl lékař, který byl v Německu naprosto jednoznačně uznávanou autoritou. 

Profesor Lustig přirovnává nákup k procházce minovým polem. A to samé je prostě se všemi možnými druhy cukru. Takže když můžu říct za sebe, tak já jsem si velmi oblíbil med a pak jeden druh cukru, který se získává z kokosových květů a ten je úplně čistý. Bohužel tomu odpovídá i cena. Ten používám při pečení. Ale uznávám, že je to složitá věc. 

Zapomněli jsme sladit sušeným ovocem 

Martina: Potřebovali bychom vědět, když tedy ne bílý rafinovaný cukr, čím sladit? Když se vrátíme do minulosti, tak tam mě napadá opravdu jenom ten med, který naši předkové používali. I když v daleko menším množství než my. Navíc ty jejich včely pravděpodobně nebyly dokrmovány bílým rafinovaným cukrem, což děláme my dnes. Pak mě napadá třeba ještě stévie cukrová, ale dál už nic. 

Jiří Kuchař: Na stévii musíme poněkud zapomenout. U ní je celá řada velkých problémů. Rafinuje se natřikrát různými chemikáliemi, takže když stévii, tak radši ty sušené lístky. Kromě toho už je tolik dovozců a zpracovává se tolika způsoby, že vlastně nikdo nemůže odhadnout jako správnou dávku dát, ať se to kape nebo bere jako prášek. 

Josef Jonáš: Nazývat tato sladidla stévií, to už se nesmí. 

Martina: Ale proti bylince jako takové nic nemáte, předpokládám. 

Jiří Kuchař: Dejme tomu. Tak já jsem si ji pokoušel vypěstovat doma a zjistil jsem, že je tak náročná na vodu, že mi pokaždé uschla. 

Zapomněli jsme ke slazení využívat sušené ovoce - Foto:  pixabay.com

Zapomněli jsme ke slazení využívat sušené ovoceFoto:  pixabay.com

Ale třeba je naprosto zapomenuté sušené ovoce. My máme celé desítky receptů se sušeným ovocem, které je naprosto vynikající, třeba křížaly. 

Josef Jonáš: Dřív se používala takzvaná prachanda, to byly mleté sušené hrušky na prášek a tím se sladilo. Ale já si myslím, že úplně zásadní je, pustit se do procesu, u kterého si odvykneme příliš sladké chuti. Lidé jsou dnes navyklí na velice silnou sladkou chuť a těžko pak najdou nějakou adekvátní náhražku. Takže v první fázi je potřeba postupně odvykat přeslazené chuti. 

Každá potravina, která není přirozená, je nezdravá 

Martina: 20 let jsme poslouchali, jak je zdravá například fruktóza. Je doporučována i v bio výrobcích. A právě o ní zde v pořadu Milan Calábek nedávno hovořil jako o nesmírně škodlivé látce. Jak může posluchač vědět, že se za 5 let nedozví zase něco jiného? Že někdo nepřijde s tím a neřekne: „Ne, bílý rafinovaný cukr je dobrý.“ 

Jiří Kuchař: Problém u těchto cukrů je, že jak fruktóza nebo dejme tomu hroznový cukr, většinou ovoce nikdy neviděly. 

Čtěte také: Milan Calábek: Fruktóza jako sladidlo ničí naše játra, způsobuje obezitu a stojí za celou řadou nemocí

Josef Jonáš: Tam platí jedno jednoduché pravidlo, že jakákoliv potravina, která není přirozená, tak není zdravá. A žádný cukr, včetně fruktózy, se nevyskytuje v té čisté formě. To znamená, že my můžeme říkat, že fruktóza je třeba cukr, který je obsažen v ovoci, ale to je potom úplně něco jiného, protože je v tom ovoci navázán na vlákninu a působí jiným způsobem. 

„Josef Jonáš: Neexistuje žádná potravina, která by byla vyrobena jakousi koncentrací, rafinací, dehydrogenací, atd. a byla opravdu zdravá.“

Jiří Kuchař: Uvedu zprávu z Ikemu: Fruktóza může podporovat zánět jater, přispívat k rozvoji metabolických poruch. Protože navozuje pocit sytosti mnohem míň než glukóza, máme pořád pocit hladu. Když konzumujeme fruktózu, jíme vlastně tuky. Zatímco glukóza se spálí a na tuk se přemění jen 5 %, u fruktózy se to děje ze 40%. Vědci na pracovišti IKEM prokázali vliv fruktózy na ledviny a na citlivost k inzulínu a poruchy jeho sekrece. Zvýšený přísun fruktózy vede k rozvoji diabetu II. typu. 

Užívání umělých sladidel, to je z bláta do louže, možná ještě do něčeho horšího 

Martina: Co když jsme některého posluchače vyděsili a rafinovaný cukr jsme mu natolik zošklivili, že sáhne po umělých sladidlech. Co se stane pak? Má to dělat? 

Josef Jonáš: Tak to je z bláta do louže, možná ještě do něčeho horšího. To se nesmí v radiu říkat, do čeho, protože řada těch umělých sladidel je velmi nebezpečná. 

Žvýkačky jsou slazené umělými sladidly - Foto:  pixabay.com

Žvýkačky jsou slazené umělými sladidlyFoto:  pixabay.com

Nedávno jsem četl v jedné práci, že sukralóza, která se používá ve žvýkačkách, je jedovatá na úrovni tzv. DDT. To si ještě starší generace pamatuje, jako pesticid, který se hojně používal v zemědělství a byl přísně zakázán na celém světě pro svoji jedovatost. 

A to nemluvím o dalších sladidlech, které se masově používají a nad kterými se svět neustále hádá, jestli jsou vůbec akceptovatelné anebo to jsou jedovaté záležitosti. Hovoří se o rakovinotvornosti, o tom, že některá sladidla vlastně byla odvozena od chemických látek, o kterých se uvažovalo jako o bojových chemických látkách. Doporučuji, ať posluchači na umělá sladidla zapomenou. 

Jiří Kuchař: Mě překvapilo, na kolik syntetických sladidel se přišlo úplným omylem a často při různém způsobu zpracování dehtu nebo ropy. Mezi ty nejdiskutovanější patří aspartam, který je v některých druzích nápojů, co mají přídomek „zero“. 

Sukralóza je známá pod E955. Je to nízkokalorické sladidlo, které máme od roku ’76, a považovalo se za zdravější variantu cukru, 500 krát sladší, šetrnou ke chrupu. Například jeden řetězec kaváren u nás jí používá. Celý problém je, že je to mimořádně levné. Proti cukru to nic nestojí. Je to obrovsky sladivé. To znamená, že se užívají mini dávky. 

Čtěte také: Víme, co jíme? I. díl: Jaké látky jsou v potravinách nejškodlivější?

Martina: A zjistilo se, že sukralóza není v pořádku? 

Josef Jonáš: Já jsem o ní mluvil, protože se dává do žvýkaček a stále se tím dává najevo, že tam není cukr, tudíž ta žvýkačka neškodí na zuby. To je motto, proč se tam dávají sladidla. 

Na druhou stranu mají sladidla podle jiných zdrojů velice negativní vliv na organismus, na mozek působí třeba aspartam. Zabíhali bychom do velkých podrobností, ale ten proces, jak působí aspartam na lidský mozek, je velice důkladně zpracován. 

Myslím, že kdyby to některý z posluchačů, který ho používá, znal, tak by mu opravdu zhořkl v ústech. Při dlouhodobém požívání je velké nebezpečí poškození mozku, vznik depresí, úbytek paměti i úbytek kognitivních psychických schopností. Je to skutečně velice diskutabilní věc, nad kterou se podivuje mnoho lidí, že nebyl zařazen mezi nežádoucí látky v potravinách. 

Móda vytvoří společenský tlak, který nás nutí jíst nezdravé věci 

Homole cukru byla dřív velmi drahá - Foto:  pixabay.com

Homole cukru byla dřív velmi draháFoto:  pixabay.com

Martina: Když se bavíme o rafinovaném cukru, který býval v homolích, řekněte, myslíte si, že ho naši předkové jedli tak málo, protože byl drahý, anebo proto, že to třeba instinktivně cítili? 

Josef Jonáš: Na začátku 20. století byla roční spotřeba 1 kilogram na obyvatele, v současné době je mezi 40 a 50 kilogramy. Ve Spojených státech ještě víc. Dřív se jedl jenom mimořádně o svátcích za určitých okolností. Myslím, že bychom předky přeceňovali, kdybychom si mysleli, že odmítali instinktivně určité potraviny. Jenom se k nim zkrátka nedostali a současná civilizace zbořila tyto hranice a dostaneme se vlastně k jakékoliv potravině v naprosto libovolném množství. 

Jiří Kuchař: Nedávno vyšla zpráva, že nejtlustší na světě už nejsou Američané, ale Mexičané. Mluvčí mexického ministerstva zdravotnictví vystoupila a říká: „Tak konečně jsme v něčem předčili Ameriku, tolik let jsme po tom toužili. Naši lidé se shlédli ve Spojených státech, tortilla je „de mode“, naše fazole krásně nahradily hamburgery a máme vyšší spotřebu koly na obyvatele než Američani. Taky ovšem máme už procentuálně víc diabetu, máme…“ a teď padala ta čísla, něco naprosto neuvěřitelného. 

Móda vytvoří společenský tlak jako v případě bílé mouky nebo kávy. Lidé si říkají: Budeme jíst bílé pečivo, protože jsme lepší lidi. V tomto případě si Mexiko na začátku jedenadvacátého století řeklo, že tortillu jedli jejich dědkové, že si dají něco onačejšího a k tomu půllitr pěkně vychlazeného nápoje. 

Děti dneska chtějí být chytré a zdravé. Pomůže vám to, když jim vysvětlujete, že některé potraviny škodí 

Martina: Jak mají rodiče vysvětlit dětem, že ty výrobky nejsou zdravé? Co mají dělat? Čím mají sladit? Máte na to radu? 

Jiří Kuchař: To už začíná u pokladny v supermarketu. My doma říkáme, když budeš tohle jíst, budeš hloupý a kluk říká: „Já nechci být hloupý.“. No tak pojď, dáme si radši něco jiného. 

Nejdůležitější je naučit dítě pít vodu - Foto:  pixabay.com

Nejdůležitější je naučit dítě pít voduFoto:  pixabay.com

Josef Jonáš: Osobní zkušenosti jsou takové, že možná je nejdůležitější naučit dítě pít vodu. Taková jednoduchá věc. Ale vlastně všechny děti, které vidím ve svém okolí, tak mají volný přístup k silně slazeným nápojům. Ovšem rodič musí jít příkladem a vodu pít taky. 

A samozřejmě edukace dětí ve smyslu „je to nezdravé“ kupodivu velice zabírá. Dítě to pak dokonce odmítá, často říká: „Já nesmím tu oplatku, já ji nechci, to je nezdravé.“ 

Martina: Obecně spíše vždycky platilo, alespoň u nás dětí, že co je nezdravé, je dobré. A ne obráceně. 

Josef Jonáš: Děti dneska chtějí být chytré a zdravé. Množná je to nějaká jiná generace. 

Síla ekonomiky, lobbingu a lidských chutí je tak obrovská, že kdo nechce, tak neuslyší a neuvěří 

Martina: Světová produkce cukru je 160 milionů tun ročně. To je spousta cukru a spousta peněz. A spousta hloupých lidí? 

Josef Jonáš: Tak to asi říct nemůžeme, ale ty studie skutečně existují třeba na třeba potkanech, kteří se učí nějaké bludiště. Určitá skupina potkanů se živí fruktózou a zjišťuje se, že to bludiště se učí třikrát déle než ti potkani, kteří jedí přirozenou stravu. 

Mikroskopický snímek neuronu - Foto:  Fanny CASTETS, GNU General Public License, verze 1.2

Mikroskopický snímek neuronuFoto:  Fanny CASTETS, GNU General Public License, verze 1.2

Dělají se i studie na neuronech, tedy na buňkách nervového systému, kde u zvířat krmených sladkostmi nebo fruktózou speciálně, se vyvine menší množství těchto neuronů v mozku než u zvířat na přirozené stravě. 

Zkrátka těch důkazů je hodně, ale jak říkáme, síla ekonomiky, lobbingu a lidských chutí je tak obrovská, že kdo nechce, tak neuslyší a neuvěří. 

Jiří Kuchař: Ve Spojených státech Anthony Sclafani od roku 1970 provádí experimenty na myších a prokázal už tolik negativních vlivů krmení myší rafinovaným cukrem, že si dovolí říct, že cukr vyrábí v mozku stejný aktivační vzorec jako drogy. On se nebojí přirovnat rafinovaný cukr k alkoholu a nikotinu. 

Martina: Jak reagovala odborná veřejnost na vaše závěry z vaší knihy? 

Jiří Kuchař: Abychom si mysleli, že nám napíše ministr zdravotnictví, to se nestalo. Ale všiml jsem si třeba, že když jsme začínali, tak v supermarketech jsem nezažil ani jeden typ cukru, který by nebyl rafinovaný. A dneska už vidím, že některé jich mají třeba i 10 druhů. 

„Josef Jonáš: Nemyslíme si, že my v Čechách děláme nějakou revoluci, ale zprostředkováváme moderní názory i pro Čechy, kteří v tomto směru byli, bohužel, vždycky těch 20 - 30 let zpátky, tak teď doufám, že nejsme v tomto směru opožděni.“

Většinou to bývá Demerara, která není úplně košer, protože než se sem z Mauricie přiveze, tak se musí aspoň trošku žahnout vápnem, aby přežila transport. Ale to je ještě, jak se říká na severní Moravě, půl bídy. Takže něco se děje. 

Josef Jonáš: Celý svět se v tomto směru hýbe. Světové nápojářské firmy přecházejí na jiné programy. Tuší, že trh s těmi sladkými nápoji se nemusí vyvíjet příliš příznivě, takže se hledají náhradní lepší sladidla, zkouší se různé historické zdroje různých sladkostí. 

Pokud jsem ve vás vyvolali řadu otázek a ptáte se zejména na to, co tedy máme jíst a s čím vařit, tady máte od Jiřího Kuchaře recepty a zdravé náhražky rafinovaného cukru 

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.  

Víme, co jíme? I. díl: Jaké látky jsou v potravinách nejškodlivější? 

Autor:  Martina Kociánová, Ladislav Henek
Pořad: Kupředu do minulosti  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: úterý 18:30  |  Délka pořadu: 30 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2016 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace