Kde není vůbec žádné riziko, není možnost dospět

Prof. Stanislav Komárek - Foto: Wikimedia Commons

Prof. Stanislav KomárekFoto: Wikimedia Commons

Jak je to s koncem civilizace z antropologického hlediska? Jaké jsou příčiny hrozícího kolapsu? Můžeme nějak zasáhnout? Hostem Martiny Kociánové byl biolog, antropolog a historik biologie profesor Stanislav Komárek.

Martina: Když jsme s odborníky v našem pořadu mluvili na téma kolaps civilizace, většinou netuší, kdy přijde, ale tak nějak mají pocit, že se blíží. Vy jste prohlásil: „Náš kontinent opravdu nevzkvétá tak, jak bychom si představovali a asi ani nebude. Fatálně se začíná podobat Brežněvovskému impériu, které před čtvrt stoletím porazil a jemuž v mnohém vyrostl do podoby. Kéž by náš přerod byl tak lehký a nekrvavý jako tehdy.“ Jak jste to myslel? 

 

Záplava zákonů víc škodí, než prospívá. Rizika příjemnějších stránek naší civilizace. Mír není absence války, je to stav duše. Host: biolog a filozof Stanislav Komárek. Moderuje Martina Kociánová.

Vložit na svůj web

Stanislav Komárek: Pokud nějaký stát přemůže nějaký jiný stát, tak začne hrát jeho roli. Například Severní Vietnam dobyl tuším v roce 1975 Jižní Vietnam a po velkých masakrech v převýchovných táborech nastartoval vietnamskou perestrojku a dnes je Vietnam nejkapitalističtější zemí, jakou si lze představit. Je pravda, že v ní podnikají straničtí kádři. 

Pozdní Římská říše vypadala podobně. Ty administrativně řízené velké celky nakonec takto dopadají. Stávají se nehybnými, formální kritéria jsou mnohem důležitější než zdravý rozum. Když padla říše Západořímská, tak si nepředstavujme, že v ulicích Říma ronilo obyvatelstvo krvavé slzy. Ono to bylo celkem nenápadné. Poslední císař nebyl nabodnut na kůl, ale dobrovolně rezignoval a dožíval na penzi za hranicemi Říma. Občanům se ulevilo, protože Germáni méně rigorózně vybírali daně a ten úřední útlak nebyl tak spořádaný. 

Takže čím se dnešní Evropa podobá Brežněvovské éře? Jednak je to velká míra nehybnosti, přerozdělování, stále bedlivější dbaní na formální a ne věcná kritéria. Jen se rychleji zavádějí technologické inovace. 

Čtěte také: Kolaps civilizace. Virtuální kapitál, který funguje v reálné ekonomice, je hra, ze které stále můžeme vystoupit

Martina: Zaujalo mě, že se bedlivě dbá na formální věci. Z toho také plyne, že většina našich problémů jsou právní povahy. Máte konkrétní příklad? 

Systém má na všechno předpisy - Foto:  pixabay.com

Systém má na všechno předpisyFoto:  pixabay.com

Stanislav Komárek: Zažil jsem to ve Vídni, kde, když to trochu přeženu, k otevření kiosku s teplými párky potřebujete certifikát v oblasti hygieny, buřtoznalectví, znalost historie vídeňského uzenářství, potvrzení o bezinfekčnosti, návrh architekta na kompatibilitu kiosku s městskou zástavbou. Potom žadatel mohl dosáhnout toho, že mu povolili kiosek na okraji města, kam nikdo nechodil a do dvou měsíců zkrachoval. To je věc, která společnost sice stabilizuje, na druhou stranu vlastně brání nejen pádům, ale i vzestupům. 

Martina: A kdo jim brání? Stát, politické elity, společnost? 

Stanislav Komárek: Celkový systém, který obšancuje všechno předpisy. Jistě, předpisy jsou v nějaké míře nutné, ale ne darmo říká jedna staročínská moudrost: Když vyhasíná Tao, přichází ctnost, když vyhasíná ctnost, přichází spravedlnost, když vyhasíná spravedlnost, přicházejí předpisy. 

Rovnost pohlaví chápeme jako stejnost. A v tom je ten problém 

Martina: Za nejhorší ideologií dneška za jakousi zbraň hromadného ničení považuje posluchač Tomáš z Prahy genderovou ideologii a píše nám: Ženy přestávají být ženami, muži přestávají být muži. Všechno se míchá do jakéhosi odporného guláše, kde všichni bez rozdílu trpí. Pokud i nadále budeme těmto modelům podléhat, tak si nezasloužíme přežít. Jak to vnímáte? 

Stanislav Komárek: Je to jeden z problémů, který hlodá na kořeni západní kultury. Tam jde o to, že se rovnost chápe jako stejnost. V tom jsou rozpory, které se ovšem nevidí a samozřejmě odchovávání malých človíčků je neobyčejně časově náročná a někdo se tomu věnovat musí. A zároveň s tím jde i to, že vařit kašičku je potupné, zatímco řídit firmu je to pravé ořechové. Dá se říct, že takový ten model, že oba partneři fungují úplně stejně, není příliš funkční a pak už každý bude žít radši sám. 

V islámském světě k tomuto nikdy nedošlo. V Rusku došlo k propadu populace a k tomu, že muži hojně propadají alkoholu a počet těch použitelných je velmi nízký, ale na druhou stranu to úplné srovnání obou pohlaví do jedné latě tam neproběhlo. 

Kdybych šel v Austrálii na úřad prohlásit, že jsem žena, tak mi vystaví pas a bude to tak 

Rovnost pohlaví chápeme jako stejnost. A v tom je ten problém - Foto:  pixabay.com

Rovnost pohlaví chápeme jako stejnost. A v tom je ten problémFoto:  pixabay.com

Martina: Není to tím, že relativizace toho, co je muž a co je žena, je začátek našich potíží? 

Stanislav Komárek: Koneckonců ve středověku se chlápek s testosteronem mohl přihlásit do žoldnéřského vojska, zatímco, kdo byl na tom opačném pólu, tak vstoupil do kláštera a tam iluminoval rukopisy nebo pečoval o nemocné. My bychom chtěli mít všechny úplně stejné. V Austrálii je pohlaví věcí volby. Kdybych šel na úřad prohlásit, že jsem žena, tak mi vystaví pas a bude to tak. 

Martina: Přivedl jste mě na myšlenku, že nepotřebujeme alfa samce, nepotřebujeme bojovníky, ba co víc: my je nechceme. Veškeré projevy mužského chování i u malých chlapců potíráme. 

Stanislav Komárek: Když chtěl před 40 lety malý homosexuálek místo bombardéru panenku, tak mu dali na zadeček a zakázali mu to. Dneska to může být naopak.
Moji kamarádi intelektuálové mají čtyři malé chlapečky a ten nejstarší z nich - pravnuk kozáckého atamana, si zamlada neustále hrál s letadélky a mečem. U rodičů to bylo předmětem obav a tajení před sousedy. Tam někde v tom Předkavkazsku by toto chování bylo předmětem radosti. Ono jde o to, nechat lidem celé to spektrum, aby v něm fungovali a nepředpisovat, co se má a co se nemá. Už jsou genderově přepsané pohádky. 

Já jenom čekám, kdy pohádka o Karkulce dopadne tak, že Karkulka přátelsky pohovoří s vlkem, dojdou za babičkou, snědí si tu bábovku, půjde zase domů a napíše sloh o ochraně vlků. My jsme nejmírnější společnost, jaká kdy byla. To je na jednu stranu dobře, na druhou nevím, jak se jednou ubráníme, až to bude potřeba. 

Muži žijí nebezpečněji a kratší dobu než ženy. Měli by odcházet dřív do penze 

Martina: Vy jste jednou napsal: Z maskulinity přešla na novodobý stát jenom ta sebedestruktivní komponenta. 

Muži žijí rizikovějším způsobem - Foto:  pixabay.com

Muži žijí rizikovějším způsobemFoto:  pixabay.com

Stanislav Komárek: Muži žijí mnohem rizikovějším životem. Žijí nebezpečněji a kratší dobu než ženy. Měli by odcházet dřív do penze. Chlapci mnohem hůř snášejí výchovné chyby než dívky. Mají mnohem větší kriminalitu. 

Víc riskují, proto celý ten svět, který jsme teď vytvořili, nazývám mutterland, což je opozitum k vaterland, původně vlast nebo spíš stát počátku 20. století, který byl poměrně přísný a drsný a předpokládal, že mu každý bude až do roztrhání těla sloužit. 

Po druhé světové válce se trend změnil na stát pečující a zároveň dusící jako špatná matka. Matka stále kontrolující a minimalizující všechna rizika. 

Tam kde není vůbec žádné riziko, tam není žádná možnost dospět 

Martina: Vy jste přišel s teorií, že současná doba dává za pravdu Čapkově matce, nikoliv jejímu muži a synům, kteří položili životy za ideály, protože se pojem hrdinství poněkud změnil. 

Stanislav Komárek: Přečtěte si tuto hru znova. Ona to není jenom agitka, kdy dá matka chcípáčkovi Tonymu do rukou pušku a řekne „Jdi bojovat“: Tam je zajímavě rozpitvaná ženská a mužská psychika. Zatímco v roce 1944 se v Německu očekávalo, že nejenom muži, ale i ženy a děti položí životy za svoji zem, tak se dnes úředně ničí vosí hnízda, protože vosy by mohly někoho popíchat. 

„Tam kde není vůbec žádné riziko, tam není vůbec žádná možnost dospět. Mě by zajímalo, až budou jednou naše děti konfrontováni s dětmi, které vyrůstaly na Káhirských předměstích, jak to dopadne.“

Naše děti si neumí představit jiné řešení než zmáčknout nějaký knoflík, aby na toho druhého nalítl dron. Asi bychom se nad tímto vývojem měli zamyslet. Pokud se společnost rozjede jedním směrem, tak se to neustále prohlubuje a prohlubuje, až dojde ke krachu. 

Martina: Vy jste řekl, že muži žijí nebezpečněji. Jak tady u nás žijí nebezpečněji? Skočí si bungee jumping nebo jezdí po dálnici 150? 

Stanislav Komárek: Víc se jich zabije v autech, víc pijí alkohol, víc jich droguje, víc jich skončí ve vězení. 

Archetypální princ na bílém koni, který je holčičkám vrozen, tak ten nepřijíždí 

Martina: Většina žen se v dnešním uspořádání necítí lépe. Cítí se přetíženy a tak trochu podvedeny, protože rytíř se nekoná. 

Princ na bílém koni nepřijel - Foto:  pixabay.com

Princ na bílém koni nepřijelFoto:  pixabay.com

Stanislav Komárek: Ano archetypální princ na bílém koni, který je těm holčičkám vrozen, tak ten nepřijíždí. Ženy měly vždycky dojem, že muž nedělá, co by měl, že je to bábovka a že by měl víc vydělávat. 

Žena, která byla zcela spokojena se statem qou, tak byla evolučně odepsaná. Pro odchování dobře zásobeného potomstva je opravdu vhodné, aby žena toho muže neustále popichovala a říkala: Lojzo, podívej, Karel šel taky na lov a ten zas vymaloval jeskyni a ty pořád nic. Toto je rozumná výbava. Vrozená ženská očekávání nelze nikdy naplnit 

„Je o tom hezká pohádka O zlaté rybce, jak ten rybář chytne rybku a ta mu za záchranu plní přání. A jeho manželka chce stále víc a pak se to nějak zvrtne. Ale musíme si uvědomit, že tohle je evolučně adaptivní.“

Znepokojující je to, že dnešní mladí muži vidí ve svých přítelkyních a partnerkách maminku. Navíc ženské náboženské kulty - vzpomeňme nejen na Panu Marii, ale i Afroditu, Heru i matičku Kálí v Indii - vymizely, a muži v ženě vidí i náhradní bohorodičku. Chodí k ní ke zpovědi, chtějí se vypovídat a vidí v ní takovou všeobjímající lásku, kterou původně lidé očekávali od ženských náboženských figur. Mohlo by se zdát, že toto očekávání je něco příjemného, ale dívky se cítí přetíženy a začínají partnerem pohrdat. 

Výzkumy prokazují, že muži nemají potřebu dobývat dívky - Foto:  pixabay.com

Výzkumy prokazují, že muži nemají potřebu dobývat dívkyFoto:  pixabay.com

Martina: Výzkumy prokazují, že muži nemají potřebu dobývat dívky. Všechno je to uhlazenější, bez jakýchkoli výkyvů, protože dobývání vyžaduje určitou aktivitu, určitou emoci, která nemusí být vyslyšena. To celé je tak nepohodlné, že už se do toho muži nepouštějí. 

Stanislav Komárek: S tím souvisí i další věc, že pro muže je obrovské množství pornografie, kde lze zažívat takové dobrodružství, které reál nikdy nepřinese. Je to mnohem jednodušší než někoho dobývat. Mnohem jednodušší je zůstat u maminky a po večerech si pustit počítač. 

Martina: Max Kašparů nám v našem pořadu řekl podobná slova: "My teď s rodinou experimentujeme, zpochybňuje se starý osvědčený model rodiny, role muže, role ženy. Ta gender ideologie, která tady je způsobuje, že v některých zemích nemají otce a matku, ale rodiče jedna a rodiče dva. Je to lichý experiment, bez rodiny to nejde, protože to není záležitost kulturní, sociologická či psychologická, ale rodina je základem lidství." Jak to vnímáte vy? 

„Nejde o to za každou cenu tu tradiční rodinu zachránit, jde o to, že nelze jiným ne katastrofickým způsobem lidstvo množit.“

Stanislav Komárek: V Rusku se domnívali, že budou nějaké obrovské kolektivní jesle, ale z toho vycházeli naprostí lidští mrzáci. Ono nějakou dobu lze lidstvo množit tak, že svobodná matka může žít v takzvané byrogamii se sociálním úřadem, kdy ten nahrazuje toho otce, že dodává peníze a dohled, ale to už je téměř konečná, další generace už se nedochová. Ten pokles populace má mnohé důvody, tento je také jeden z nich. 

Martina: Petr z Otravy Hrabůvky nám poslal dotaz: Nikdy jsme neměli tolik pravidel, příkazů a zákazů jak se k sobě chovat. Ale zdá se, že čím víc máme pravidel, tím hůř se k sobě chováme. Tím více zákeřností, více podrazů. Mezilidské vztahy jsou horší a horší. Je to snad nějaká zákonitost? 

Stanislav Komárek: V minulosti se lidi taky k sobě nechovali stále dobře. Ale byla jakási sociální kontrola, kdy každý věděl, co má dělat. Švec věděl, jaké má šít boty, to bylo dáno starým zvykem, ne předpisem, věděl, co se ševcům sluší říkat, jak má vypadat ševcovská dílna a jaké šaty smí a nesmí nosit jeho žena, ale nebylo to předmětem formální regulace. My dneska máme volnější pohyb, ale neustále se sledujeme a hodnotíme. 

Všichni zastánci spikleneckých teorií tvrdí, že aspoň někdo má svět pod kontrolou. Nemá 

Všeobjímající pečování si žádá také všeobjímající a dusivou administrativní kontrolu - Foto:  pixabay.com

Všeobjímající pečování si žádá také všeobjímající a dusivou administrativní kontroluFoto:  pixabay.com

Martina: Vy jste napsal: „Všeobjímající pečování si žádá také všeobjímající a dusivou administrativní kontrolu. Tlumí a mýtí veškeré projevy nezávislosti a samostatnosti. Cílem je infantilizace občanů, kteří se většinou s chutí přisají k nesčetným bradavkám obří maminky státu.“ Proč tato administrativa, o které diskutujeme, tlumí a mýtí veškeré projevy nezávislosti a samostatnosti? A proč si myslíte, že je jejím cílem je infantilizace? 

Stanislav Komárek: Infantilizace je hlavním cílem, ale nemusí to být vědomé. To, co vypadá jako spiknutí, se tak nějak spiklo samo. Všichni zastánci spikleneckých teorií tvrdí, že aspoň někdo má svět pod kontrolou. No nemá.  


Většinou lidé jako slepí pavouci pomáhají tkát nějakou pavučinu, jejíž konec nedohledají. Ale proč musí být příslušník novodobého státu infantilní? Aby kupoval nové a nové cetky, aby byl snadno ovladatelný. Dětem jak známo dneska napráskáme a zítra se k nám přicházejí lísat do přízně. Konec konců od jednoho volebního období musí zapomenout, co se slibovalo v tom minulém a taky musí zůstat duševně plastický. 

Ten zmiňovaný švec se v osmnácti naučil těch pět typů bot, které se dělaly, a ty pak dělal, až stářím spadl z verpánku. My se dnes musíme na prahu stáří učit zacházet s novými počítačovými programy, tak musíme být jakýmsi způsobem infantilní. Takže, kdo dospěje, tak už je pro stát nepoužitelný. 

Martina: Jak být šťastný? 

Stanislav Komárek: To je těžká otázka.  

Vědět, že každá věc má svoji spravedlivou cenu a nebát se jí zaplatit, být skromný, umět se radovat z drobností, pokusit se mít, počínaje sebou samým, rád živé bytosti. Většina lidí se domnívá, že kdoví jakou sebeláskou netrpí, ale oni se sebou samým vymetají takovým způsobem, že to by si s bližním nedovolili. 

To poslední je možná nejdůležitější věc, ale je to věc dlouhodobého tréninku. Netvrdím, že to úplně umím, ale cítím, že tam je pro štěstí zakopán pes. Nějakým způsobem žít míru s jiným. Mír není absence války, to je stav duše. 

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.  

Autor:  Martina Kociánová, Ladislav Henek
Pořad: Kupředu do minulosti  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: úterý 18:30  |  Délka pořadu: 30 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2016 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace