Kroky EU naplňují ideu Velkého bratra, říká Jaroslav Štefec

Hostem Martiny Kociánové byl opět Jaroslav Štefec, zbrojní a bezpečnostní analytik, bývalý vysokoškolský učitel a analytik Ústavu strategických studií.

Martina: Jednotlivé státy ve Spojených státech mají rozdílné zákony ohledně držení zbraní. Když se v některém z amerických států zpřísnila legislativa, jak se to odrazilo? Snížila se kriminalita alespoň na přechodnou dobu? Nebo trvale?

Jaroslav Štefec: V Oregonu byla prosazená restrikce na použití zbraní na pozemcích a byly zakázané automatické zbraně. Došlo tam skutečně krátkodobě ke snížení zločinnosti. Ale v současné době je nárůst kriminality vyšší než před restrikcí. Důvodem může být i to, že se obyvatelé nemohli bránit. Kriminalita narostla zejména u těch problémových skupin, které tam žijí.

Martina: Máme takový příklad třeba i v Evropě?

Jaroslav Štefec: Belgie měla poměrně liberální zákony. Byla tam možnost celkem volného nabývání zbraní. A když došlo k omezení zákonů, tak v podstatě bez jakéhokoliv poklesu zločinnosti začala narůstat kriminalita páchaná nejen problémovými skupinami, které se tam objevovaly ze zahraničí, ale i domácími lumpy. Ti totiž začali být sebevědomější.

Martina: Někteří odborníci říkají, že obrovská troufalost drogových gangů v Mexiku je dána mimo jiné tím, že se civilisté nemohou bránit. Mohou přílišné zbraňové restrikce civilního obyvatelstva vést i k posílení zločineckých skupin?

Jaroslav Štefec: Zcela jednoznačně. Tady jde o základní problém prorůstání zločineckých struktur do vedení státu. To je problém kmotrů a různých zločineckých skupin, které se samozřejmě snaží ovládnout politickou scénu.

Restrikce v Mexiku si prosadili právě narkobaroni a lidé, kteří žijí ze zločinu. A to na základě korupce politiků. A není to jen příklad Mexika ale i mnoha dalších zemí.

Poradil bych Obamovi, ať si vezme český zákon o držení zbraní. Je výborný

Martina: Když jste minule vzpomínal na druhý dodatek americké ústavy, tak jste říkal, že je od dob vzniku už jen osekáván a není pěstován ani zaléván. Jak by podle vás v dnešní době vypadala v ideálním případě starost a péče o druhý dodatek americké ústavy?

Jaroslav Štefec: Kdybych mohl poradit prezidentu Obamovi, řekl bych mu, aby se pokusil převzít český zákon o držení a nošení zbraní. Ten je postavený tak, aby v případě, že člověk má dané psychické a fyzické dispozice, mohl být i nositelem zbraní. A aby se mohl bránit a připravovat, případně pěstovat své koníčky. Počínaje myslivci přes různé airsoftové střelecké spolky.

Ve Spojených státech sice mají obrovskou armádu nebo těch, kteří armádou prošli. Ale tím, jak restrikce postupně narůstají, pomaloučku, polehoučku ztrácejí schopnosti si své návyky taky udržovat|foto: Fotobanka Pixabay

Ale. Česká republika přišla o armádu. Má samozřejmě armádu podle jména, ale nemá ji podle reálných schopností. Nemáme záložníky, tedy lidi vycvičené pro to, aby v armádě mohli nějak fungovat. Kteří umí zacházet se zbraněmi a kam je, v případě potřeby, možné sáhnout a povolat je.

Ve Spojených státech se začínají dostávat do podobné situace. Mají sice obrovskou armádu, mají spoustu lidí, kteří armádou prošli. Ale ti lidé tím, jak restrikce postupně narůstají, pomaloučku, polehoučku ztrácejí schopnosti si své návyky taky udržovat.

Je zajímavé, že třeba v Texasu, kde je povoleno nosit zbraně dokonce otevřeně, je zločinnost jedna vůbec z nejmenších ve Spojených státech. A přitom je samozřejmě obrovský tlak na to, aby Texas tento zákon zrušil.

Je ale otázka proč. Skutečně dopady tohoto opatření jsou totiž prokazatelně pozitivní. Potom se musím vrátit zase ke spiklenecké teorii a k tomu, proč si Amerika tento dodatek nepěstuje a nezalévá.

Martina: Proč?

Jaroslav Štefec: Protože někomu zřejmě vyhovuje, aby lidé žili ve strachu. Třeba z toho, že můžou být kdykoliv napadeni zločineckou tlupou anebo policií, aniž by se byli schopni bránit.

Nedávno došlo v jednom americkém státu k tomu, že farmáři vzali zákon do vlastních rukou. Zabarikádovali se ve federální budově a prohlásili, že jsou zásadně proti tomu, aby jejich pozemky byly vyvlastněny. Byli ochotní bojovat a položit život.

Federální vláda s nimi skutečně začala jednat. V současné době to vypadá, že to vyhrají. Nikdo si totiž nemohl dovolit masakr normálních běžných lidí, kteří se pouze postavili proti vládě. A to opět podle druhého dodatku ústavy.

Proti jejímu konání a skutečně se zdá, že to vyhrají. Nemyslím si, že by podobná situace nastávala v České republice, protože my jsme přece jen politicky někde jinde a ten stát se nechová podobně jako mnohdy federální vláda ve Spojených státech.

Čtěte také

Martina: Pokud to ti farmáři vyhrají, tak je ale asi možné očekávat, že ten tlak na restrikce nošení zbraní tam bude o to silnější.

Jaroslav Štefec: Ze strany státu určitě. Otázka je, jestli si lidé uvědomí, že vlastnictví zbraní je pro ně obrovský nástroj tlaku na vládu. Nemyslím tím vydírání. Ale ti, co jsou u moci, si musí uvědomit, že to, čemu vládne, jsou svobodní občané a ti mají také svůj názor, svá práva. A o tom je demokracie.

Martina: Vy jste řekl, že náš český zákon o zbraních je, řekněme, velmi osvícený. Řekněte mi, co je na něm nejlepšího?

Jaroslav Štefec: Ten zákon je velice dobře provázaný. Počínaje požadavky na člověka, který chce získat zbraň, to znamená, co musí doložit, co musí být schopen. Přes povinnost tu zbraň a střelivo nějakým způsobem chránit. Po povinnost tu zbraň odpovídajícím způsobem používat, to znamená, je tam i popsáno, za jakých podmínek člověk tu zbraň může použít a samozřejmě je tam i popsáno, jakým způsobem se ty zbraně zkoušejí a je tam i popsáno, jakým způsobem se používají například na střelnicích.

Získáním práva držet zbraň zároveň získáváte i povinnosti vůči státu, policii i vůči zbrani samotné|foto: Fotobanka Pixabay

Kdybych to opravdu vzal do detailu, tak nejlepší asi na něm je mechanismus získávání zbraní a dlouhodobé kontroly lidí, kteří ty zbraně mají. To znamená, vy máte svoje povinnosti. Samozřejmě, získáte zbraň, máte právo ji nosit, ale máte i povinnosti. Máte povinnosti vůči státu, vůči policii, vůči té zbrani.

A máte i povinnosti i ke své rodině: musíte ji udržovat mimo dosah, musí být zamčená. Munice musí být taky uzamčena, ale uložena mimo zbraň. A je to kontrolovatelné.

Já si myslím, že toto je na tom zákoně nejlepší. Jednoznačně definuje práva a povinnosti lidí, kteří zbraně drží. A jednoznačně také definuje práva a povinnosti státu. A to je na tom to podstatné.

Martina: Dřív tady byli branci, záložáci, svazarm, ale dnes ke zbrani přicházejí lidé naprosto nepolíbení jakoukoliv zkušeností. Zbraň znají jen z filmů, z počítačových her. Nemají v sobě zakořeněny žádné návyky, žádnou filozofii, ani pocit zodpovědnost. O svém vztahu ke zbrani možná vůbec nikdy nepřemýšleli a najednou ji drží v ruce a je jejich. Co s tím?

Jaroslav Štefec: Obrovská chyba státu je, že se něco jako branná výchova neobjevuje ve školních osnovách například už na devítiletce. Že se tady neobjevuje i legislativní výchova dětí k tomu, že skutečně jednou budou plnoprávnými občany a budou mít právo vlastnit zbraň. Musí se naučit co zbraň vlastně přináší.

Tady má stát deficit. To není v tom zákoně, ale je v navazujících souvislostech, které nejsou doceněny. Tím, že se prohlásilo, že budeme mít profesionální armádu, policii, která nás všechny ochrání, tak se samozřejmě toto všechno odbouralo. A byla to obrovská chyba.

Je tady velký prostor například pro ministerstvo školství. Hovoří se o tom, že se znovu zavede branná výchova. Výchova mládeže k tomu, aby si uvědomili, co to slovo zbraň je a aby si uvědomili, že součástí demokracie jsou i ty zbraně, je velmi důležitá.

Martina: Když bychom nechali naše posluchače různé volně asociovat na slovo zbraň, tak by asi padala nejrůznější slova, nejrůznější termíny: smrt, bezpečí, ochrana. Když bych nechala volně asociovat vás a řeknu slovo zbraň, co vás prvně napadne?

Člověk, který chce držet zbraň, by měl jednoznačně vědět i proč... Na co ji potřebuje|foto: Fotobanka Pixabay

Jaroslav Štefec: Svoboda. Zcela jednoznačně.

Zbraň bych nikdy nedal člověku, který by mi nevysvětlil své důvody

Martina: Řekněte mi, co všechno by měl podle vás splňovat člověk, který by mohl držet zbraň a komu byste ji za žádnou cenu nedal?

Jaroslav Štefec: To je složité. Lidé, kteří žádají o držení zbraně mají různé důvody. Ať už jde o bezpečnost jejich rodiny, o výkon povolání nebo o bezpečnost na cestách. Kupují si ji i tiráci, kteří jezdí po republice.

Já bych zbraň v žádném případě neposkytl člověku, který by nedokázal jednoznačně, plynule a jednoduše vysvětlit, k čemu ji potřebuje.

Je to samozřejmě otázka pro psychologa. Samozřejmě v žádném případě bych ji neposkytl člověku, který má nějaké škraloupy, které ukazují na to, že tuto zbraň by mohl zneužít. Ale já si myslím, že právě český zákon přesně tohle velice dobře a podrobně ošetřuje.

Obrana kontra útok

Martina: Je také dobrý zákon o nutné obraně? Ten, který ošetřuje to, že když už zbraň použiju, protože chci chránit svoji rodinu, svůj majetek, svůj život, tak jsem vystavený skládání účtů, zdali můj strach byl dost velký na to, abych si mohl dovolit tu zbraň použít.

Jaroslav Štefec: Řekl bych, že v tomto zákoně jsou mezery. Jako voják jsem se učil jednu zásadní věc. Pokud se chci ubránit, obrana vždy musí být proti útoku významně intenzivnější. Protože pokud není, neubráním se.

Platí to ve vojenství, v taktice, ve strategii a platí to i pro individua, pro jednotlivce. To znamená, že se člověk musí být schopen bránit velmi intenzivně a musí na to být samozřejmě připraven. Musí, a to je přesně ten moment, proč klesá počet útoků v zemích, kde nejsou takové restrikce na držení zbraní.

Jestli jste schopni zbraň použít a odrazit útok, zjistíte až v praxi

Útočník si musí být vědom, že může narazit na tvrdý odpor a ten tvrdý odpor může být v některých případech i smrtící. A v tom případě si to ten útočník samozřejmě vždycky rozmyslí, než zaútočí na někoho, o kom si myslí, že bude skutečně schopen se bránit.

Použít zbraň je připraveno velmi málo jejích držitelů

Martina: Myslíte si, že lidé jsou připraveni na to použít zbraň na svoji ochranu, když už ji mají? Kolik z držitelů krátkých palných zbraní je skutečně připraveno zodpovědně a řekněme chladnokrevně bránit svůj život, svoji rodinu, svůj majetek?

Jaroslav Štefec: Myslím si, že připraveno je zhruba 10 až 15 % lidí. Na to vás nic nepřipraví. Jestli jste schopni zbraň účelně použít a reálně ten útok odrazit, zjistíte teprve v praxi. Možná to vypadá pesimisticky nebo to vypadá, jako bych podceňoval připravenost těch lidí, ale je to pravda.

Kvůli tomu, že tady chybí to pozadí, příprava lidí na to, že někdy by mohli mít zbraň. Děti přece chodí na školní hřiště, kde se učí značky, jezdí tam na tříkolkách, učí se pravidlům silničního provozu. Stejně tak by se měly učit i určitým zásadám a pravidlům o tom, že bude potřeba třeba bránit i sebe, své blízké, případně svou zemi, ve které žijí.

A právě to malé procento lidí, kteří jsou na to připraveni, vyčítám státu a vyčítám lidem, kteří zcela odbourali tuto přípravu už od těch základních škol. Když jsem sám dělal zbrojní průkaz, tak ten instruktor nám říkal hned na začátku jednu věc. Musíte si uvědomit, že zbraň si vezmete jenom v případě, že se domníváte, že může nastat situace, že ji budete potřebovat.

Když už si ji vezmete, musíte si být jisti, že tu zbraň budete schopni a ochotni vyjmout z pouzdra. A v okamžiku, kdy ji vytáhnete, si vy i váš protivník musíte být naprosto jistí, že ji použijete. A tohle by si měli uvědomit všichni, kdo o ty zbraně žádají, že může nastat situace, kdy tu zbraň bude potřeba použít.

Je potřeba si uvědomit i to, že v současné době proudí do Evropy miliony lidí. Naprostá většina z nich má zkušenosti se zbraněmi podstatně větší než kdokoliv v České republice. Značná část jich lidí bojovala, je vycvičená. A velké procento taky někdy někoho zabilo. To znamená, mají zkušenosti s použitím zbraně smrtícím způsobem.

Lidé vnímají, že bezpečnostní situace kolem nás se radikálně mění. Objevují se rizika, která tady před pár lety ještě nebyla. Objevují se stále častěji slova jako válka, smrt, terorismus...|foto: Fotobanka Pixabay

A nejedná se jenom o pistole nebo o poloautomatické zbraně. Jedná se i o nože, mačety a podobně. Otázka je, jestli by lidé neměli být skutečně připraveni i na to vzdorovat podobným útočníkům. Já si myslím, že my na to připraveni nejsme. A to ani ti lidé, kteří ty zbraně mají. Mám obavu, že na toto není připravená dokonce ani policie. A bojím se, že ani armáda.

Martina: Musel jste sám pro sebe jako voják filozoficky zpracovat fakt, že použijete zbraň?

Jaroslav Štefec: Já si myslím, že tím prošli prakticky všichni vojáci. Určitě všichni vojáci z povolání, protože když jsme se o tom s kolegy bavili, tak každý z nás si prošel tím, že se vnitřně smiřoval, že použije zbraň, kterou má a že bude muset zabíjet. To je úděl vojáka. Museli jsme se samozřejmě smířit i s tím, že v případě potřeby položíme životy.

Já si myslím, že to je problém i policistů, kteří žijí v této situaci, kdy jim denně hrozí, že proti nim může být použita zbraň. Oni jsou na to mnohdy připraveni lépe než současní vojáci.

Martina: Hovořili jsme o tom, že náš český zákon o zbraních je z těch osvícenějších. Ale my jsme součást Evropy. Myslíte si, že se nám ho podaří do budoucna udržet v takové podobě, v jaké teď je?

Jaroslav Štefec: Pevně věřím, že ano. A za sebe konstatuji, že udělám vše pro to, abychom si ho udrželi v této podobě. Aby nedocházelo k tomu, k čemu docházelo ve Spojených státech. K jeho neustálému osekávání, ostříhávání a hlavně zneprůhledňování.

Ten zákon je zcela jasný. Neexistují v něm prakticky hluchá místa. Kromě těch návazností, o kterých jsem hovořil samozřejmě. Takže cokoliv v něm budete novelizovat, vypouštět nebo doplňovat, už ten zákon pouze kazí.

Martina: V poslední době roste počet lidí, kteří chtějí legálně vlastnit zbraň. Myslíte si, že je to určitá, řekněme, frajeřina nebo móda, anebo je to proto, že lidé vnímají, že náš svět už není tak bezpečným místem k životu, jaký býval ještě před několika lety?

Jaroslav Štefec: Zcela jednoznačně to druhé. Lidé vnímají, že bezpečnostní situace kolem nás se radikálně mění. Objevují se rizika, která tady před pár lety ještě nebyla. Objevují se stále častěji slova jako válka, smrt, terorismus a podobně. Válka do Evropy přišla vlastně s válkou v bývalé Jugoslávii, ale v současné době se stále přibližuje, protože máme válku na Ukrajině.

Samozřejmě i teroristické útoky jsou součástí asymetrických válek. Podle mého názoru lze bohužel očekávat, že počty teroristických útoků budou narůstat. A bude narůstat jejich intenzita, a lidé by se na to měli připravovat.

Nemyslím tím jenom, aby se ozbrojovali, ale míním tím i to, že stát by měl určitým způsobem zajistit přípravu lidí na to, jak jednat, pokud k těmto útokům dojde, jak se jim bránit, jak se jim vyhnout a jakým způsobem se chovat, pokud se stanou jejich součástí. A tohle, si myslím, je téma pro zamyšlení současné vlády, ale i vlád, které přijdou v nejbližší době.

Místo činů ale jen mluvíme a mluvíme

Martina: A vidíte vůbec nějakou tendenci? Bavíme se vlastně o tom, že evropské tendence jsou přesně opačné.

Jaroslav Štefec: To je přesně ono. Slova, slova, slova. Hovoří se o tom, že se navýší prostředky na armádu, hovoří se o tom, že se přijmou noví vojáci, hovoří se o tom, že se zvýší počty policie, hovoří se o kybernetické bezpečnosti, ale pouze se o tom hovoří.

Jak je možné, že premiérovi se do schránky dostanou hackeři a dokáží mu odtamtud vytáhnout jeho emaily. Kde jsme v oblasti kybernetické bezpečnosti? Není něco špatně?|foto: Fotobanka Pixabay

Konkrétní opatření se zatím nijak neprojevují. Typickým příkladem bylo prolomení osobní schránky premiéra této země. Jak je možné, že premiérovi se do schránky dostanou hackeři a dokáží mu odtamtud vytáhnout jeho emaily. Kde jsme v oblasti kybernetické bezpečnosti? Není něco špatně?

Teorie „Velkého bratra“ se začíná naplňovat

Martina: Já v té souvislosti ještě vzpomenu citát George Orwella, ten říkal: „Totalitní stát může udělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže. Nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“ A já se v této souvislosti chci ještě zeptat, jestli si myslíte, že bychom měli opravdu zpozornět, když se nyní pokouší Evropská unie držení zbraní omezit? Jestli je to nějaký ze signálů, o kterých hovořil už George Orwell?

Jaroslav Štefec: George Orwell je můj oblíbený, přímo srdeční autor. Dříve se říkalo, že mluvil o komunismu, ale on mluvil velmi obecně. A ta jeho teorie Velkého bratra, když se rozhlédnete kolem sebe, mám obavu, že se začíná naplňovat. Jednoznačně se domnívám, že kroky, které podniká Evropská unie, jsou kroky směrem k realizaci myšlenky „Velkého bratra“ v praxi.

To znamená všemocný stát, který bude diktovat lidem, co mají dělat. Počínaje velikostí banánu, přes to, jak mají být zahnuté okurky až po to, jakým způsobem mají být splachovány záchody, což se dneska běžně děje. A tím to začíná. Ale může to končit i tím, že se bude lidem diktovat, jak mají žít, co mají jíst, například geneticky upravené potraviny, jakým způsobem se mají chovat, co mají říkat, kde mají pracovat, kde mají žít, jak mají vychovávat děti. Vznikne ideální stát, otázka jestli to bude svobodný stát.

Martina: Vy jste zbrojní vojenský bezpečnostní analytik, a proto se vás zeptám ještě na jeden citát. Je to citát spisovatele Gabriela Lauba, který říkal, že: „Mír je, když se střílí jinde“. Myslíte si, že nám tento mír ještě vydrží?

Jaroslav Štefec: Doufám, že ano, ale obávám se, že pokud budou pokračovat tendence ve snižování počtu lidí v armádách, v odzbrojování lidí v jednotlivých státech Evropské unie a v takzvaném otevírání se světu, které vidíme, a které tady symbolizuje v současné době paní Merkelová, tak velmi brzy tento citát dojde svého naplnění.

Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů.