My jsme v podstatě strašně smutný národ. Mizí skromnost a nezáří nám oči radostí, říká cestovatel Miroslav Zikmund

Cestovatel Miroslav Zikmund: Já se považuju pořád za zvídavého kluka, který když vidí něco nového, tak nad tím jásá - Foto: Jindřich Böhm

Cestovatel Miroslav Zikmund: Já se považuju pořád za zvídavého kluka, který když vidí něco nového, tak nad tím jásáFoto: Jindřich Böhm

O prázdninách rádi cestujeme a k tomu potřebujeme nejrůznější věci. Trekové boty, chytré telefony, dokonalé fotoaparáty, funkční prádlo. A tak jsme pozvali hosta, který nic z toho neměl, a přesto procestoval bezmála celý svět.

S Miroslavem Zikmundem si Martina povídala nejen o cestování a poznání, ale i o srovnání doby minulé s těmi současnými. Cestovatel svět kolem sebe pozoruje už téměř 100 let. Nikdo jiný v naší zemi a možná ani na světě mi nemůže na tyto otázky odpovědět lépe než polovina slavného dua Hanzelka - Zikmund. 

 

O cestování a poznávání. Host: cestovatel Miroslav Zikmund. Moderuje Martina Kociánová.

Vložit na svůj web

Já se pořád považuju za zvídavého kluka... 

Martina: Na celém světě existuje asi jenom hrstka lidí, která mohla vidět a zažít tolik co vy. Když se na to podíváte teď zpětně, dokázal jste rozkrýt ten motor, který vás hnal kupředu? Pořád dál, pořád jinam, nepřestat. 

Miroslav Zikmund: Myslím, že odpověď je úplně jednoduchá. To je přirozená lidská zvídavost. Já myslím, že většina lidí, jak se dostane z maminčina lůna, začíná nabírat moudro a rozkouká se trošku kolem sebe, tak je zvídavá. Je to dané přírodou, takže já myslím, že jsme nebyli, ani Jirka, ani já, výjimkou. Možná, že rozdíl je trošku filologický, a to mezi zvědavostí a zvídavostí. Když někdy slyším slovo zvědavost, tak se v mé mysli objeví obrázek Josefa Lady, takové té zvědavé maminy. 

Martina: Selky, s dolíčky… 

Miroslav Zikmund: …, která s těma založenýma rukama sedí u toho okna, kouká na svět a nic jí nesmí uniknout. Kdežto zvídavost je prostě něco, co by mělo mít ten pozitivní punc. A já se považuju pořád ještě za zvídavého kluka, který když vidí něco nového, tak nad tím jásá. 

Martina: Jakou hlavní, ústřední zkušenost jste si ze všech svých cest přivezl? 

Miroslav Zikmund: Jestli je hlavní, to nevím, ale je to jedna asi z mnoha, že tato země, o které říkáváme, že to je česká kotlina, tak že to není pupek světa. Jak se mnozí a bohužel naši někteří politici a představitelé domnívají, že se celý svět vztahuje ke státu, který se donedávna ještě jmenoval Československo a teď se jmenuje Česká republika. 

To byl poznatek, který jsme si hned, co jsme překročili hranice v 1947, s Jirkou vytvářeli. Nezapomeňte, že to byla doba, kdy jsme tady vlastně žili skoro 6 let v protektorátu, kdy nebylo nic. Já si vzpomínám, že jsme jeli přes rozbombardovaný Mnichov, který byl v té době hromadou trosek. Přes město, které bylo v našich myšlenkách spojeno s pojmem Mnichovská dohoda, která znamenala konec Československa. A pak jsme z toho rozbitého Německa přijeli do Švýcarska. 

Miroslav Zikmund a Martina Kociánová - Foto: Martina Kociánová

Miroslav Zikmund a Martina KociánováFoto: Martina Kociánová

Najednou jsme byli v jiném světě a přitom to bylo pár set kilometrů od té naší kotlinky. Tam vám byli v telefonních budkách tlusté oškubané telefonní seznamy, mohla jste si naházet mince podle sazebníku a mluvit s celým světem. Já jsem byl svědkem toho 42. roku, kdy jsem chodil pěšky z Nuslí ze svého bydliště do svého pracoviště v dnešní Opletalově třídě a z amplionu hlásili denně seznamy lidí, kteří byli zatčeni a téhož dne bez soudu popraveni. A teď najednou jakési Švýcarsko a lidi tam dýchají svobodně. Tak tam jsem si uvědomil, co znamená rozdělení světa. To, co jsme potom prožívali podruhé, když spadla klec. 

Chces být živ? Musíš být pokorný k půdě 

Martina: Tento pořad se jmenuje Kupředu do minulosti a my dnes často mluvíme o tom, že se všechno mění příliš rychle. Že jsme neukotveni, roztříštěni, bez hodnot. Pokud byste dokázal zařídit, aby se cokoliv přeneslo z minulosti do přítomnosti, aby se nám žilo lépe, co by to bylo? Co jsme ztratili a dnes bychom to moc potřebovali? 

Miroslav Zikmund: Ztratili jsme v první řadě vztah k půdě. Ztratili jsme pocit, že chceš-li být živ, tak musíš být pokorný k orné půdě. Pravidelně jsem jezdíval s bráchou na prázdniny ke svému strýci a tetě do Merklína u Přeštic. Byl to takový ten typický sedlák a tam jsem si uvědomoval, kluk z města Plzně, jak je pracné dopravit zralé obilí do stodoly tak, aby se neztratilo ani zrníčko. 

Čtěte také: Farmář: Čím hůř se chováme k půdě, tím víc máme nemocné rostliny. Musíme je léčit a zbytky léků jíme v potravinách

Tam jsem se naučil strašně důležité věci, jako je například kosení, to jsem potom mnohokrát zužitkovával na své zahradě. Jak je důležité stavět panáky, plést povřísla (pozn.: povříslo je druh provazu, sloužící ke svazování snopů). Čili toto všechno se mně hluboce vtisklo do mého jinošství. Myslím, že to dnes chybí. 

Co se stane s lidstvem, když zhasnou počítače? 

Dnešní lidstvo si vůbec neuvědomuje, kolik orné půdy jsme ztratili postavením těch nesmyslných skladišť, která nemůžou být víc než dvoupatrová, protože by tam musely být výtahy. Jedete do Prahy z Brna a před Prahou po obou stranách nekonečné sklady čehosi. Naše vlády nedokázaly prosadit takové zákonodárství, které by omezovalo plýtvání ornou půdou. Na to jednou doplatíme. 

A teď já se od toho odstrčím kousek dál. Stalo se to před několika lety v New Yorku, kdy přestala fungovat elektřina. Trvalo to několik dnů a mělo to za následek miliardové ztráty. Co se stane s lidstvem, až jednou naše technologie dospěje tak daleko, že bude stačit, aby zhasly počítače? 

Když to zveličíte a přenesete do celosvětového měřítka, tak my jsme dneska vazaly technologie v tom, že až tato technika jednou selže a ta selže, tak bude konec lidstva. Nedávno mě navštívil jeden můj přítel a ten se mě ptal, jestli si dělám zásoby pitné vody a rýže, že když nastane katastrofická situace, v obchodě nedostaneme nic. Lidi začnou rabovat a ve všech těch obrovských hypermarketech se odehraje první bitva mezi hladovějícím lidstvem a těmi zásobami, které tam kdosi navezl, nashromáždil. Ano, mám pilu, můžu začít kácet stromy, kterých mám habaděj a pokud najdu dost suchého lišejníku, dokážu po vzoru namibijských domorodců rozdělat oheň a rýži si ohřát. Ale až mě tam uvidí sousedi… 

Čtěte také: Potřebujeme třídenní blackout, abychom si vážili toho, co máme. Tvrdí energetický expert

Martina: …tak budete mít za chvíli na zahradě celý Zlín. 

Miroslav Zikmund: Budou říkat: koukej, Zikmund si tady vaří rejži, já žádnou rejži nemám, já nemám žádnou vodu a přijdou mi to ukradnout. Čili teďka se bavíme o jakési škaredé hypotéze. 

Martina: Ale vy jste dokonale vystihl, proč vznikl pořad Kupředu do minulosti. To jsou přesně ty otázky, které řešíme v podstatě týden co týden. 

Miroslav Zikmund: Takže já jsem se odrazil od toho, že jsem se v tom Merklíně u Přeštic naučil kosit a vážit si každého zrníčka. Teď si kladu otázku, jak bude vypadat 22. století a uživí se vůbec? 

Skromnost je slovo, které se pomalu vytrácí z našeho slovníku 

Martina: Když si pokládáte tuto otázku, položil jste si také na svých cestách kolem světa někdy tu, jaké zkušenosti, zvyky, hodnoty z jiných kultur nebo civilizací nejen z minulosti bychom mohli upotřebit u nás, aby se náš život zlepšil? 

Dnes stačí, abyste tu kreditní kartu strčili kamsi a máte plný vozík - Foto: Fotobanka Pixabay, CC0 Public domain

Dnes stačí, abyste tu kreditní kartu strčili kamsi a máte plný vozíkFoto: Fotobanka Pixabay, CC0 Public domain

Miroslav Zikmund: Většina národů, obyvatel zemí, kterými jsme s Jirkou projížděli, měli vlastnost, kterou jsme pomaličku ztratili. Skromnost. To je slovo, které se málem vytrácí z našeho slovníku. Žít z toho, co si vlastníma rukama z té půdy vydřeš. Ne, že otevřete prkenici anebo máte kreditní kartu a jdete do nějakého supermarketu a stačí, abyste tu kreditní kartu strčili kamsi a máte plný vozík. 

Martina: Je zdánlivě všeho dost. 

Miroslav Zikmund: Všeho je dost, jenom ne té skromnosti, aby si člověk než to hodí do nákupního košíku, dokázal uvědomit, kolika rukama to muselo projít. 

Můj dobrý kamarád Ludvík Vaculík říká: dneska pořád vozíme potraviny z jednoho konce světa na druhý a z toho druhého konce to vozíme zpátky. Proč exportujeme vepřové maso do Německa a z Německa vozíme vepřové maso do Česka? 

To člověku do slova a do písmene zůstává rozum stát, protože když vidím ty kamiony, které hyzdí naše dálnice, to plýtvání energií, v daném případě naftou, a vozíme to z jednoho konce, nač? Úroda jablek u nás je nadprůměrná, ale my dovážíme ještě jablka z Polska. 

My jsme v podstatě strašně smutný národ 

Martina: Při té příležitosti si říkám, když jste projížděli krajem, státy, kontinenty, narazili jste někdy na vesnici, kmen, oblast, osadu, kde jste měli pocit, že tam se to blíží ideální lidské společnosti a společenství? 

V Africe umí být ještě lidi šťastní - Foto: Fotobanka Pixabay

V Africe umí být ještě lidi šťastníFoto: Fotobanka Pixabay

Miroslav Zikmund: Ano. Samozřejmě je to Afrika. Už to není Latinská Amerika tolik, ale je to celý východ. Východní Asie. Tam najdete oblasti, které jsou ještě, řekl bych, nedotčené tímto civilizačním hemžením, proudem. Tam jsme vídali často nejšťastnější lidi na světě, kteří se spokojí s tím málem, nežehrají, nenadávají, nepíšou to do novin, nemají televizi a žijí si takovým spokojeným životem. Na jejich tvářích vždycky najdete úsměv. 

My jsme v podstatě strašně smutný národ, já nevím, čím to je. Vezměte si naši sousedi Rakušani. Vyjedete odněkud z jižních hranic a tam jsou kaskády květin z oken. Ty květiny člověku nějak vdechnou pocit radosti. 

Za deprese v západním světě může přepracovanost a nezdravá ctižádostivost 

Martina: Nedávno jsem dělala rozhovor s psychiatrem a ten potvrdil to, že naše civilizace čím dál tím více trpí nejrůznějšími psychickými poruchami, depresemi a podobně. Jiné kultury a civilizace nemají až takové psychické potíže jako lidé na západě. Řekněte mi, přišel jste na to, čím to je, že lidé v největším materiálním dostatku, mají největší psychické problémy? 

Miroslav Zikmund: Já jsem to zažil společně s Jirkou v Japonsku. My jsme přijeli do Japonska v roce 1963 z Indonésie a byl to obrovský skok. Tím nechci tvrdit, že Indonésie je primitivní země. Byla to v podstatě obrovská zemědělská oblast, která má dneska přes 100 milionů obyvatelstva. Teď jsme přijeli do toho Japonska, které v té době bylo považováno za zázrak techniky. 

V Japonsku je dneska neuvěřitelně vysoká sebevražednost - Foto: Fotobanka Pixabay

V Japonsku je dneska neuvěřitelně vysoká sebevražednostFoto: Fotobanka Pixabay

Japonsko v době, kdy jsme tam přijeli, bylo opravdu ekonomický zázrak. My jsme se to snažili jaksi dešifrovat, přijít tomu na kloub. Bylo to zaprvé tím, že Američané zvolili velice rozumnou taktiku, že nechtěli poražené Japonsko ekonomicky vyždímat. Bylo totálně zdevastované, dvě atomové pumy, většina mladých mužů nebyla, neexistovali, padli, to byly miliony lidí, kteří padli pod heslem císaře Hirohita, takže to byla prostě země, která byla úplně naruby. 

Ale udělali jednu věc. Američané jim zakázali vyzbrojení. Logicky. Poražený stát, nač potřebuješ kanony, nač potřebuješ letectvo apod. Ti Japonci z tohoto donucení investovali všechny zdroje do inovací. Inovace je cizí slovo, ale je to prostě vylepšení toho, co umím. Nakoupili licence, koupili patenty a při té japonské houževnatosti, až bych řekl takové té mravenčí povaze, tak je vylepšili a v soutěži s Američany a s jinými průmyslovými státy se dostali výš. 

My jsme tím už tehdy jeli nejrychlejším vlakem šinkanzenem a byla to dokonce zkušební jízda. Jako novináři jsme si to vydobyli. Takže nás vzali na cestu z Tokia směrem na Kjóto a nám lezly doslova oči z hlavy. Říkali jsme si, jak je to možné, proč to ti Japonci dokážou. Když srovnáte naše dálnice s jejich, tak to je nebe a dudy, je to úplně nesrovnatelné. 

„Když jdete někdy po Václavském náměstí, všímejte si tváří lidí, jak málo potkáte lidí, kteří se usmívají, kterým oči září radostí.“

A teď jsme u té deprese. Začíná to tím, že mají nikoliv latinku, ale Japonci mají 3 abecedy. Čili děcko, když jde do školy, tak se je musí naučit, aby vůbec dokázalo komunikovat, číst. Všimněte si taky, že většina Japonců má brýle už od dětství. Čili námaha toho zraku je jeden z těch faktorů, který potom ve spojení s pílí a touhou být pořád lepší, je vede dál a dál a dál. 

V Japonsku je dneska neuvěřitelně vysoká sebevražednost. Lidi jsou přepracovaní, bojí se, že budou propuštěni ze zaměstnání, čili ten Damoklův meč – přijdu o práci, rodina bude hladovět, apod. – vede k poruchám psychiky. 

Čtěte také: Žijeme v zemi, kde není stud, kde nic není hanba. Ztratili jsme směr a stali se z nás Bludní Holanďané

Martina: Ale čím to je? 

Miroslav Zikmund: Přepracovaností. Nezdravou ctižádostí. Buď pilný, buď přičinlivý a podobně. Japonci věděli, že když budou věrní jedné firmě, tak to z toho obyčejného úředníčka nebo zaměstnance můžou dotáhnout až na generálního ředitele. Je to ctižádost řadového Japonce vypracovat se z vojáčka na generála. 

Dnešní společnost si trošku uzpůsobila Masarykovo heslo na „nebát se krást“. 

Martina: Se všemi těmi zkušenostmi, které máte, řekněte mi, jaké jsou pro vás nejvyšší lidské hodnoty? 

Miroslav Zikmund: Pravdomluvnost. Věřte mi to nebo ne. Lidi, kteří lžou, tak mají už jenom krůček k tomu, aby kradli, aby si přisvojovali to, co jim nepatří. Tady se můžeme vrátit k tomu Masarykovu heslu „nebát se a nekrást“. Dnešní společnost si to trošku zaonačila na „nebát se krást“. 

Martina: To je pravda a ještě je tam to heslo „Pravda vítězí“. 

Miroslav Zikmund: To už neplatí vůbec. Ten, kdo nelže, má tu úžasnou výhodu, že nemůže být přistižen při lži, protože během dlouhého života se vás spousta lidí ptá někdy na tutéž záležitost. A když jste jednou zalhal nebo zalhala, tak si musíte vymýšlet nějakou jinou lež, kdežto když řeknete pravdu, tak ta je konstantní, ta je pořád stejná. Takže lhář je v nevýhodě proti tomu pravdomluvci, kterému to nedělá potíže, aby říkal pravdu. 

Martina: Hodně se teď mluví o tom, jak se Evropa mění pod vlivem jiných kultur. Řekněte, jací jsme my Evropané oproti jiným kulturám? Jací jsme z vašeho úhlu pohledu? 

Já jsem proti takové té svůdné představě, jako že národ je homogenní - Foto: Fotobanka Pixabay

Já jsem proti takové té svůdné představě, jako že národ je homogenníFoto: Fotobanka Pixabay

Miroslav Zikmund: Martino, na to bude těžká odpověď. To je obrovská množina. V Evropě se mluví, já nevím, minimálně 20 nebo 25 různými jazyky plus dialekty. Mezi Němcem z Brém a Němcem z Mnichova někdy bývá taková propast, že se spolu ani nedomluví. Záleží na jednotlivcích. 

Já jsem proti takové té svůdné představě, jako že národ je homogenní. Vůbec ne. Národ je množina jednotlivců a každý je úplně jiný. Takže generalizovat bych se neodvážil. A totéž platí o každém národu i na tom východě. Vezměte si Afriku, kolik tam máte různých národností a subnárodností atd., takže já bych se odpovědi na tuhle tu otázku trošku skoro vyhnul, protože to nelze definovat. 

Stěhování národů má své výhody, ale především nevýhody. Tou hlavní je násilí 

Martina: Když se podíváme na Evropu se vší její uzavřeností i pestrostí, i ona se pod vlivem nejrůznějších kultur, které na sebe nabaluje, proměňuje a proměňovat bude. Máte vy obavu z vlny imigrace do Evropy anebo vás to neznepokojuje? 

Miroslav Zikmund: Mě to pochopitelně znepokojuje. Stěhování národů je termín z dějepisu, kdy se vyměnily stovky nejrůznějších národů, přesunuly se přes kontinenty. Mělo to své výhody, především to ale mělo nevýhody, protože to většinou bylo spojeno s násilím. Většinou to odnesly ženy, jakožto bezbranný předmět. 

Ale mělo to výhody míšení krve. Proti tomu stojí některá údolí ve Švýcarsku, kde se prostě vynořily celé řady psychických poruch, protože ti svatebčané byli líní jít do sousedního údolí a došlo k degeneraci. 

Totéž platí o některých národech nebo obyvatelích na Nové Guinei, ale tam, kde dochází k neustálému míšení krve, tak tam jsou ty generace nejzdravější. My Češi nebo Slováci, čili obyvatelé střední Evropy, jsme na to strašně hákliví, protože jsme neprožili dobu kolonializmu. 

Kolonie a dominia ve Velké válce - Foto: Vladimír Staněk

Kolonie a dominia ve Velké válceFoto: Vladimír Staněk

Já měl tu zkušenost, že když jsem se v roce 1957 dostal do Londýna, tak jsem si říkal, pane bože tady je každý čtvrtý Londýňan nějaký barevný. To nejsou Britové v cylindrech, představitelé vládnoucí vrstvy, která držela ekonomicky v šachu celý svět. V říši, nad kterou nezapadalo slunce, jsem viděl nějakého sikha, nějakého přistěhovalce ze Sierra Leone. Čili tito Britové dostali britské příslušenství za odměnu za to, že v podstatě zachránili Velkou Británii od porážky. 

Protože vezměte si, jak vypadala britská armáda. Nepálci, Australani, Novozélanďani, Kanaďani a spousta dalších národností z kolonií. Čili aby se Británie odvděčila za tu krev, doslova krev, tak jim musela jednak poskytnout samostatnost, tolerovat přistěhovalectví a dokonce museli dostat britské příslušenství. 

My Češi, kteří jsme ty kolonie neměli, tak jsme alergičtí na cizince. Přinejmenším alergičtí a říkáme si, co by tady nějaký Turek měl co pohledávat. Kolik milionů Turků dneska máte v Německu! Kdyby to zažil Hitler, tak by spáchal sebevraždu podruhé. A jsou to dneska normální německy mluvící Turci a vytrhli v podstatě Německo z toho dilematu pracovních sil. Protože Němci se tak rychle po válce zvetili, že některá zaměstnání jim už přestala vonět. 

Pokračování rozhovoru najdete zde: Respektování práv hostitelské země nám zachránilo život, říká cestovatel Miroslav Zikmund 

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.  

Autor:  Martina Kociánová, Ladislav Henek
Pořad: Kupředu do minulosti  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: pořad jsme vysílali do ledna 2017  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace