Náš ekonomický systém má tendenci vykořisťovat přírodu a nevážit si zdrojů, říká tvůrce přírodních zahrad
Po roce a půl se vracíme k muži, který se svou rodinou žije tak, aby se na své okolí musel spoléhat co nejméně.
Tomáš Svoboda vysadil jedlý les, permakulturní zahradu, chová včely. Co může, to si vyrobí a co nevypěstuje, to se učí nepotřebovat. Ze svého domova tak vytvořil nejen energeticky soběstačný ostrov, ale do značné míry i potravinový.
Jak moc a jak dlouho může být člověk nezávislý na systému? Jak se tedy žije ostrovanům uprostřed civilizačního moře?
Abych se mohl přiblížit ke zdrojům, musím žít v propojenosti s přírodou a v souladu s ní
Martina: Když jsme našeho dnešního hosta navštívili před řadou měsíců poprvé, tak jsme mu položili otázku, proč začal žít tak, jak žije. Vy jste tehdy řekl, že na cestu soběstačnosti vás a vaši paní vedla chuť a potřeba znát zdroje. Jak jste to myslel?
Tomáš Svoboda: Nám přijde přirozené, abychom věděli, co jíme, odkud pochází elektřina, kterou používáme, odkud pochází voda, kterou pijeme a používáme.
Martina: A ta touha znát to, odkud k vám věci proudí a pramení, vedla k tomu, že jste se rozhodli naprosto změnit život. Vy jste odešel z vysoké školy a začali jste se ženou žít, dá se říci tak trochu na okraji společnosti.
Tomáš Svoboda: No, necítím to úplně tak, že bychom žili na okraji společnosti, protože jsme se Zuzkou docela společenští a ta změna nebyla nějak radikální. Vždycky jsme cítili, že nás to tímhle směrem táhne, ale třeba jsme to neuměli pojmenovat nebo jsme přesně nevěděli, jak vlastně začít.
A potom, když jsem se dozvěděl o permakultuře, tak mi to najednou docvaklo a zjistil jsem, že mi nabízí konkrétní koncept, jak vlastně můžu žít v propojenosti s přírodou, v souladu s ní, abych se mohl ke zdrojům přiblížit.
Potřebujete na pozemku co nejdřív žít, abyste věděli, kde co roste, jak fouká vítr a svítí sluníčko
Martina: Řekněte mi, jak tedy vypadá váš život. Co máte, co nemáte? Začněme obydlím.
Tomáš Svoboda: Tak máme domeček, který jsme si postavili s taťkou a se ženou sami. Je to vlastně malý domek, 25 m2, postavili jsme si ho na začátek takhle malý proto, že jsme chtěli na tom pozemku co nejrychleji začít žít, abychom mohli pozorovat, kde co roste, jak fouká vítr, jak svítí sluníčko.
Abychom potom mohli konkrétně sázet a pozemek realizovat. Takže jsme věděli, že ten domeček bude jenom dočasný. Takže teď máme dřevostavbu zaizolovanou konopím, se zelenou střechou. Záchod máme kompostovací, to znamená, že máme jenom šedou vodu, tu pouštíme pod zeleninové záhony, energii tu máme ze sluníčka díky panelům a bateriím.
Martina: Odkud berete vodu?
Tomáš Svoboda: Vodu máme z vrtu, který jsme si na pozemku nechali udělat.
Martina: Když se tedy podíváme na vaši energetickou soběstačnost, tak pokryjí vaše fotovoltaické panely potřeby tříčlenné rodiny beze zbytku, v zimě, v létě?
Tomáš Svoboda: Z 90 % ano, takže na tom systému stále pracujeme, abychom ho zdokonalili tak, aby ta účinnost byla 100%. Z toho vychází, že nemůžeme kdykoliv na cokoliv používat spotřebiče, ale vždycky se musíme podívat, jak jsou nabité baterie a podle toho pereme nebo přebytky pouštíme do bojleru a ohříváme vodu. Přizpůsobujeme se tomu, jak jsou nabité baterky.
Martina: Dá se očekávat, že na podzim a v zimě ty baterky příliš často nabité nejsou, ale na podzim a v zimě potřebujeme nejvíce teplo, potřebujeme se koupat v teplé vodě, jak řešíte tento problém?
Tomáš Svoboda: Topíme v kamnech dřevem a tím pádem i ohříváme vodu na mytí, takže máme v zimě více teplé vody než v létě. Sluníčka je potom míň na spotřebiče, jako je praní a podobně. Řešili jsme to tak, že když dlouho nesvítilo, tak jsme si vyprali ve městě, kde má taťka byt. Ale pracujeme na tom, abychom mohli prát i v zimě, takže systém posilujeme.
Pěstujeme technické konopí a chceme se ho naučit zpracovat celé včetně stonku
Martina: V čem jste ještě soběstační? Co kupujete v obchodě, co nemáte?
Tomáš Svoboda: Pěstování zeleniny se věnujeme čím dál víc. Řekl bych, že tak z 90 % jsme soběstační a máme v plánu být v zelenině na 100%. Ovoce plodí rok od roku čím dál víc, protože stromy, keře rostou, takže tam je to dobré. Občas když nám dojdou v zimě jablka, tak buď si je dovezeme od babičky, která má staré stromy, anebo si případně koupíme naše česká jablka.
Luštěniny si pěstujeme sami, ale obilí zatím ne. I když máme to v plánu. Letos jsme založili třistametrové políčko, kde jsme zaseli technické konopí, abychom měli olej ze semínek, případně z toho květu vyrábíme mastičky. Stonek a vlákno se dá využít na stavební účely nebo bychom zkusili udělat nitě na oblečení. Prostě chceme vyzkoušet zpracovat konopí celkově.
Martina: A co si budete kupovat stále? Četli jsme určitě o mnohých extrémech, kdy si lidé čistí zuby popelem, vaří si mýdlo a tak dále. Jak jste na tom vy?
Tomáš Svoboda: Popelem si zuby nečistíme, ale taky jsme si zkoušeli vyrábět zubní domácí pastu, takže to taky jde…
Martina: …ale většinou ji kupujete…
Tomáš Svoboda: …ale většinou ji kupujeme, protože domácí pasta má v sobě sůl a nejsme si jistí, jak moc to škodí zubům. Tady jsme opatrní, abychom to zase nepřehnali. Pereme ale ve slizu, což je mýdlo z Jelena smíchané se sodou. Dál se dá použít ocet, citronová šťáva, takže takové základní a levné prostředky.
Pro nás je to spíš cesta objevování, čeho jsme na poli soběstačnosti schopni dosáhnout
Martina: Vy jste svého času říkal, že cesta soběstačnosti je naším přirozeným vývojem. V tuto chvíli nám asi lidé řeknou, no jak koho. Ale člověk je tvor společenský a platí to odjakživa, takže vlastně nikdy nebyl tak úplně soběstačný. Vždycky se spoléhal na síly spojené s ostatními jedinci. V lidské společnosti, ve skupině, ve smečce, v tlupě. Ale vy teď vypadáte jako opravdoví sólisté.
Co si nikdy nevypěstujeme nebo nevytěžíme na pozemku, tak je sůl, takže tu si určitě budeme vždycky kupovat a z potravin v současné době obilniny, oleje.
Tomáš Svoboda: Tak možná na první pohled, ale určitě jsme se nevydali sólovou cestou, protože jako jedinec nebo rodina nemůžete soběstačnosti dosáhnout. Pro nás je to spíš cesta objevování, čeho jsme vlastně schopni. A zároveň se snažíme o spolupráci se sousedy nebo s lokálními farmáři, takže se určitě nesnažíme o izolovaný ostrov.
Martina: Jak na vás pohlížejí sousedé, když jste to zmínil?
Tomáš Svoboda: Sousedy máme podobně naladěné, takže s tím problém nemáme. Navíc jsme na polosamotě, takže těch sousedů zas tolik není. Ale máme kamarády ve městě, takže se scházíme u nás na pozemku, děláme ohně, muzicírujem…
Martina: Vy jste teď řekl, máme sousedy podobně naladěné, to je náhoda, nebo to bylo plánované?
Tomáš Svoboda: Nebylo to plánované, tak nějak jsme se k sobě asi přitáhli nebo nás možná přitáhlo to místo.
Systém má tendence vykořisťovat přírodu, neváží si zdrojů
Martina: Rozhodl jste se trhnout nikoliv od společenství lidí, ale od systému jako takového?
Tomáš Svoboda: Spíš od toho systému. Protože jsem cítil, že ten systém má tendence vykořisťovat přírodu, neváží si zdrojů. Nelíbilo se mi to, tak jsem chtěl něco změnit. A člověk musí začít sám u sebe, takže proto jsme začali takhle žít.
Martina: Já si říkám, kdy se ten proces ve vás stal, kdy došlo k té změně? Vy jste nestudoval vysokou zemědělskou, nýbrž jste se měl stát učitelem češtiny.
Tomáš Svoboda: Ano, češtiny a literatury. Na všech školách, co jsem studoval, tak mě bavilo to prostředí. Ale vždycky bylo moc systémové, takže jsem z těch škol různě utíkal nebo zkoušel jiné obory. Před tím jsem studoval zdravotnického záchranáře, matematiku, strojírenství, ale na češtině jsem k tomu zkrátka dozrál a byl jsem naladěný na ty správné informace. Do ruky se mi dostal časopis Respekt, kde byl článek Počátky dobrovolné hojnosti, kde jsem se poprvé setkal s permakulturou.
Potom jsme měli na češtině předmět Prezentace v PowerPointu, kde jsme měli prezentovat něco, co nás zajímá. Tak jsem se tehdy zamyslel, co mě vlastně zajímá, o čem bych mohl povídat a první, co mi přišlo na mysl, byl ten článek.
Tak jsem se k tomu vrátil, přečetl jsem si to znova a řekl jsem si, jo, vždyť to je ono.
No a potom začala taková vlna, kdy jsem narazil na stránky Jaroslava Svobody, který v tom článku byl. Přihlásil jsem se na jeho kurz, kupoval jsem si různý knížky, četl jsem na internetu, studoval jsem samostudium, jezdil jsem na různé exkurze.
Když jsem udělal prezentaci, tak asi po dvou měsících jsem se tomu začal věnovat naplno. Zanechal jsem školu a vlastně jsem se věnoval jenom permakultuře, a abych se co nejvíc dozvěděl, tak jsem ji začal realizovat i v praxi.
V přírodním hospodaření je potenciál, je stále co se učit a objevovat
Martina:. Co řeknete argumentu, že u ničeho nevydržíte, že nevíte, co chcete. Že teď sázíte kytičky, a kdo ví, jak dlouho to bude, že potřebujete být zajímavý, atd.
Tomáš Svoboda: Vlastně i moji kamarádi si dělali srandu, že na podzim sklidím a na jaře už nezaseju, ale to se nenaplnilo. Můj dosavadní život tomu ale nahrával. Vždycky jsem něco zkusil, dělal jsem to naplno, ale pak mě to buď přestalo bavit, nebo jsem zase objevil něco nového. Když jsem ale narazil na přírodní hospodaření, nemám v plánu od toho nějak utíkat, protože mě to stále naplňuje a někam posouvá. Cítím tam ten potenciál, že je stále co se učit a objevovat.
Martina: Vaše současné povolání, tedy návrhář a realizátor přírodních zahrad, z tohoto koníčku také vzešlo. Jak dlouho už se tomu věnujeme, abychom věděli, jak dlouho jste vydržel?
Tomáš Svoboda: Zabývám se tím od roku 2008.
Martina: V jakém roce jste si koupili první zahradu, první pozemek a postavili ten váš minidomeček?
Tomáš Svoboda: Tak tenhle jsme si postavili v roce 2012, ale předtím jsme hospodařili na jiné zahradě mých rodičů a to bylo od roku 2009.
Permakultura není jenom o pěstování potravin, ale její principy se dají aplikovat na veškeré lidské snažení
Permakultura je složenina z anglických slov permanent agriculture nebo permanent culture, nepřetržitá kultura nebo trvale udržitelná kultura, která jde cestou soběstačnosti a trvalé udržitelnosti. Snaží se, aby byl veškerý koloběh živin a energií uzavřený v rámci pozemku, rodiny nebo tam, kde člověk žije.
Martina: Řekněte mi, jaký je rozdíl mezi normálním klasickým zemědělským hospodařením a permakulturním?
Tomáš Svoboda: Permakultura není jenom o pěstování potravin, ale její principy se dají aplikovat na veškeré lidské snažení, ať už je to školství, ekonomika, výchova, finančnictví, bankovnictví. Takže permakulturní principy se dají aplikovat na jakoukoliv práci, na jakoukoliv lidskou činnost.
Martina: Zůstaňme u toho zemědělství, tam to asi pochopíme nejlépe. Jak se tedy liší obyčejná zahrada, takovou jakou máme skoro všichni, kdo máme zahradu a jak vypadá permakulturní zahrada? V čem je zásadní rozdíl?
Tomáš Svoboda: Na permakulturní zahradě naleznete hodně plodin, které jsou jedlé nebo léčivé a naleznete tam spoustu biotopů, různorodých přírodních stanovišť, takže je to taková rozmanitá mozaika. Přírodní zahrady jsou hodně o rozmanitosti. Když vám nevyjde vypěstovat jedna plodina, tak máte další plodiny. Klasické zahrádky co vídáme, tak ty jsou mnohdy monokulturní, máte tam anglický trávník, tújky, bez hmyzu, protože tam ten hmyz nemá co baštit.
Martina: Je to taková ta bezzajícová úprava, jak tomu říkáme.
Permakultura vychází ze stejných vzorů jako příroda. Snažíme se to pak aplikovat na zahradě
Tomáš Svoboda: Na těch klasických zahradách se používá hodně chemie, ať už pesticidy nebo hnojení, minerální hnojiva. V přírodní zahradě se využívá rozmanitost a různá zákoutí, která nalákají živočichy a oni tam vlastně potom pracují za nás. Ať už že třeba likvidují různé škůdce, kteří se tam přemnoží. A nebo se používají různé výluhy z přesliček, z pampelišek, z kopřiv, kterými se potom léčí rostliny nebo se jim pomáhá, aby byly vitálnější. Vychází ze vzorů tak, jak funguje příroda a my se to snažíme aplikovat na zahradě.
Martina: To je asi velká věda. Je to ten systém, že k bramborám zasadím nějakou rostlinu, protože vím, že tím pádem je nenapadne mandelinka?
Tomáš Svoboda: Ano. Anebo třeba je zaseji ve správné dny, dají se využít i fáze měsíce. Jsou různé kořenové dny, plodové, listové, takže i tohle to se dá použít. Máme to vyzkoušené, že to funguje, není to 100% samozřejmě, ale když zasadíte brambory v plodové dny, tak budou mnohem odolnější i vůči té mandelince, než kdybyste je zasázela třeba v listové dny.
Martina: A to se naučím z příruček o permakultuře? Kde se to všechno můžu dozvědět?
Tomáš Svoboda: Na tato témata existuje už spoustu knih. Vychází výsevní dny na každý rok, takže i z toho se to dá načerpat, jsou různé kurzy. Kdo chce, tak si informace najde, musí si je trochu protříbit, protože na internetu se toho napíše spoustu.
K chemickému prostředku bych se nikdy neuchýlil
Martina: Použil jste třeba někdy na své zahradě nějaký chemický postřik třeba proti škůdcům, protože se to vymklo z rukou?
Tomáš Svoboda: Ne. Nepoužil, a kdyby se něco vymklo z rukou, tak se budu snažit najít nějaký jiný postup, abych nemusel používat chemii nebo se zamyslet, proč k tomu vlastně došlo, proč tam ty škůdci jsou, ale k chemickému prostředku bych se nikdy neuchýlil.
Ani si nedovedu představit, že bych na zahradě použil chemii.
Martina: Vy jste nejdřív se svojí ženou začínali na menším pozemku, tuším, že ta zahrada měla kolem 650 m2. Jak vypadala vaše první permazahrada?
Tomáš Svoboda: Když jsme začali hospodařit, tak na ní byly akorát dva ořešáky, kolem plotu pár tújek, nějaké jehličnany a jinak tam rostla jenom tráva, většinou bršlice. Pozemek byl nevyužívaný, takže pro mě byla výzva, jak ten pozemek uchopit.
Nejdřív jsem si ho nakreslil, udělal jsem projekt, abych ho podle toho realizoval. Takhle jsem se začal prakticky seznamovat s prvními rostlinkami, keříky, bylinkami, …
Při plánování zahrady se na ni musíte naladit a ona už vám řekne, kde co má růst
Martina: Byla to metoda pokus – omyl, nebo jste věděl?
Tomáš Svoboda: Když jsem něco dělal, tak jsem věděl, proč to dělám a kvůli čemu to dělám, takže to nebylo úplně pokus – omyl. Ale i to k tomu patří, například při pěstování zeleniny, musíte zkoušet různé postupy, jiné kombinace rostlin, takže tam je to hodně o experimentech.
Martina: Říkal jste, že jste na pozemku chtěli co nejdřív pobývat, abyste zjistili, jak putuje slunce, odkud foukají větry, jak vlastně ten pozemek žije, kde se stahuje hmyz a podobně. To všechno hraje v permakultuře roli?
Tomáš Svoboda: Ano, to jsou důležité ukazatele, podle kterých k té zahradě přistupujete a podle kterých vlastně navrhujete jednotlivé systémy, kde co roste, jaké jsou kde zóny. Takže vlastně ta zahrada vám napoví, a když se na ni naladíte, tak už vám to jde vlastně samo. Vy se naladíte na pozemek, na to okolí a potom najednou zjistíte, že je to jasný, tady bude stát tohle, tady tohle. Je to logické a není to věda.
Martina: Když jste vytvořil vaši první permazahradu, tak jste se najednou začali porozhlížet po větším pozemku, protože ta cesta k té řekněme potravinově aspoň částečné soběstačnosti je samozřejmě dlouhodobá a složitá. Na jak velké pozemku hospodaříte dnes?
Tomáš Svoboda: Na hektaru a půl.
Jedlý les je vlastně džungle o mnoha patrech, z nichž každé přináší užitek
Martina: A co na něm všechno je? Vy jste totiž posledně říkal, že jste založil jedlý les a to posluchače zaujalo možná nejvíce.
Tomáš Svoboda: Jedlý les zní romanticky.
Martina: Zní to trošku pohádkově, že máte cukrkandlové stromy a v řece teče malinovka.
Tomáš Svoboda: Tak kdybych to měl vysvětlit, tak v přirozeném lese, na který člověk už moc nenarazí, tak je spousta rostlinných pater. Rostou tam jednoleté byliny, vytrvalé byliny, hlíznaté rostliny, popínavky, keře, stromokeře, dlouhověké stromy, krátkověké stromy, houby, takže tam máte třeba sedm rostlinných pater, a když si ta rostlinné patra nakombinujete tak, aby byla jedlá, tak vlastně všechna vám můžou přinášet plody a nějaký užitek.
Je to o tom, že vy znáte rostliny, které můžete použít, znáte ty kombinace, víte, jak jsou velké a jaké mají nároky a ty potom vlastně nadesignujete tak, aby si nekonkurovali, ale zároveň mohli společně všechny dohromady spolu růst.
U nás vám z toho třeba za 20 let vznikne v podstatě taková džungle, kde pro laika, který třeba o tom nic neví, to vypadá jako neudržovaný prales. Ale v podstatě skoro každá plodina, co tam roste, tak přináší nějaký užitek.
Martina: Jak dlouho už roste váš les?
Tomáš Svoboda: Teďka má 3 roky.
Martina: A vzrostlé stromy, ty jste nesázel, ty už tam asi byly.
Tomáš Svoboda: Ne, ne. Když se bavíme o tom novém pozemku, hektar a půl, tak tam žádné stromy nebyly.
Martina: Takže tam jste je museli vysadit.
Tomáš Svoboda: Ano. Letos už budeme sklízet první jablka a hrušky.
Martina: Když se řekne les, tak si samozřejmě člověk představí jedličky, borovice, smrčky, ty tam asi nemáte.
Tomáš Svoboda: Ty v jedlém lese nemáme, ty máme zase ve smíšeném lese, který máme na topení nebo na nějaké truhlářské a stavební využití. Jsou to stromy, které se spíš sází pro naše potomky, protože vlastně stromy, kterými teď topíme nebo které používáme na stavbu domečku, tak ty vysadili naši předci.
Není to jenom o nějakých krátkodobých cílech, ale i o tom, že to vlastně sázíte pro další generace, aby z toho měli užitek.
Martin: Cokoliv vezmete z přírody, jste povinný zase vrátit?
Pokračováníl rozhovoru s Tomášem Svobodou uslyšíte 18.8. v 18:30 na Dvojce
Tomáš Svoboda: Neberu to jako povinnosti, ale spíš jako přirozenost, nebo že to tak cítíme.
Pokračování rozhovoru s Tomášem Svobodou najdete zde:
Jedlý les dává plody celoročně, říká propagátor permakultury
Jak vypadá život, když si vše co máte a jíte uděláte svýma rukama?
Záznamy pořadu najdete v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
