Nemáme sebevědomí a kolísáme zleva doprava podle toho, jak se vyvíjejí preference, říká armádní generál Petr Pavel

3. březen 2015

Pro mnohé z nás je slovo válka slovem z minulosti anebo hodně zdaleka. V posledních letech ale čím dál častěji slýcháme, že bezpečnostní hrozby Evropy existují a jsou možná silnější než kdy dříve.

Společnost se polarizuje na ty, kteří říkají: nestrašte nás a na ty co se ptají: řekne už mi konečně někdo, jak se věci opravdu mají?

Jak velká jsou tedy rizika a jak moc jsme na ně případně připraveni?

Hostem Martiny Kociánové byl náčelník Generálního štábu Petr Pavel, první muž z bývalého socialistického bloku, který povede Vojenský výbor NATO a bude druhým nejvyšším mužem této aliance.

Manévrovací prostor je omezen i tím, jaké jsou možnosti států a skutečná vůle něco realizovat

Martina: Musím vám položit otázku, která se trochu nabízí. Těšíte se?

Já se vždycky těším na každou novou výzvu. Na druhou stranu to vnímám i s trochou obav, není to jednoduchá funkce, která by se dala užít. Je k odpracování. Můj předchůdce mi říkal, že si nepamatuje na den, kdy nastoupil, že to všechno splývá do jedné velké šmouhy.


Bude to balancování na hraně nože, protože ty problémy jsou dost komplikované a najít v tom stanovisko, které nikoho neurazí a povede k výsledku, bude asi dost těžká práce.

Martina: Může se vaše osobnost nějak do té funkce promítnout? Můžete tomu vtisknout nějaký svůj názor, pečeť a postoj nebo se od takovéto funkce očekává, že budete pokračovat v určitém trendu a na nějaké bouchání do stolu není nikdo zvědavý.

Logo

Hlavní linie je dána politickou směrnicí, je to politicko-vojenská organizace a rozhodující hlas budou mít politici. Takže to hřiště je do jisté míry vymezeno. Na druhou stranu vojenská řešení a doporučení se tvoří tak, aby napomohla realizovat politická zadání a tam ten prostor vždycky je.

Prostor je ale omezen i tím, jaké jsou možnosti států a skutečná vůle něco realizovat. Je to vždycky o nacházení kompromisu mezi 28 státy.

V tom je obrovská síla na druhou stranu i obrovská slabost. Dosáhnout konsenzu ve složitých otázkách trvá.

Předseda vojenského výboru bude posuzován i podle toho, co naše politická scéna řekne doma

Martina: Bude to pro Česko nějaká výhoda, když vás budeme mít v této funkci?

Mám obavu, že máme tendenci užít si tu chvíli úspěchu, ale dlouhodobě udržet podporu tomu našemu předsednictví se nám ne vždycky se nám podaří. Po celou dobu předsednictví bude totiž potřeba velká podpora z republiky.

Martina: O jakou podporu se jedná?

Jedna bude technická, nejedu tam sám, jede tam se mnou tým. Tým bude zajišťovat logistickou podporu, která bude fungovat bez zádrhelů.


A logicky ta podpora spočívá i v tom, že budeme-li tady doma dělat nějaké rozhodnutí, tak bychom, než něco vyřkneme pamatovat, že máme v Bruselu svého předsedu a on bude posuzován tím, co řekneme doma.

Druhá bude politická. Protože i když je předseda výboru zástupcem 28 států, tak nosí na rameni vlajku jednoho státu a skrze tuto vlaječku je také vnímán. Takže cokoli se stane na domácí politické scéně, tak se samozřejmě promítne i na pohled předsedy vojenského výboru.

Pamětníci říkají, jak krásně nám bylo za studené války

Martina: Vy nastupujete v době, která už není tak mírumilovná. Jaká ta doba podle vás je?

Taková tendence každého, kdo přejímá nějakou funkci je zdůraznit, jak ta doba byla doteď jednoduchá a jak to teď začíná být těžké. Nerad bych do tohoto klišé upadl.


Ty problémy se komplikují v tom, že se hrozby násobí a nejsou jen vojenské. Dotýkají se oblastí, které nejsou tradiční.

Pravda je, že pamětníci říkají, jak krásně nám bylo za studené války. Všechno nám bylo jasné. Na jedné straně byli modří na druhé červení. Operační plány byly hotové a moc se neměnily.

Logo

Evropské státy se neshodnou na tom, jaká rizika jsou prioritní

Martina: Shodnou se členové aliance alespoň na tom, jaká jsou pro Evropu největší bezpečnostní rizika?

Na tom se shodnou, ale neshodnou se v prioritách.

Martina: A jaká jsou ta rizika?

Nejlépe pojmenovatelná jsou vojenská rizika.

Prvním rizikem je nová asertivní politika ruského vedení a nová ruská vojenská doktrína, která nezakrývá, že považuje NATO za jedno z hlavních ohrožení pro Ruskou federaci. A která se netají svým záměrem ochraňovat ruské menšiny kdekoli ve světě a chránit strategický zájem ve svém nejbližším okolí. Což zejména země sousedící s federací vnímají s velkými obavami.

Ten druhý velký problém je islámský extremismus, který se sice koncentruje na islámský stát, ale neomezuje se na něj. Takže jak jsme byli svědky v Paříži nebo Německu a Belgii, začíná se projevovat v evropských zemích.

Dlouho se za politicky nekorektní - tudíž se neřešil - považoval problém demografického vývoje

Dále jsou hrozby nevojenského charakteru, které někdy částečně mohou vyžadovat vojenské nástroje. To jsou migrační vlny – především Jižní země Evropy. Také problém energetické bezpečnosti, kybernetické bezpečnosti, problém dostatku zdrojů.

Dlouho se za politicky nekorektní - tudíž se neřešil - považoval problém demografického vývoje. Kdyby nedošlo k útokům muslimských radikálů v Evropě, tak by tento problém nekorektní stále zůstal.

Já jsem několikrát toto riziko na konferencích přidával, i když toto je hrozba, která naprosto nemá vojenské řešení.

Neřešíme jak dál ve vztahu k Rusku a přitom je to téma, které dělí veřejnost

Martina: Na tři roky staré konferenci jste se jediný nechal citovat a řekl jste, že v česku chybí širší debata o bezpečnostních tématech a že by se mohlo stát, že bychom v zajištění země selhali. Změnilo se něco od vašeho výroku v roce 2012?

Petr Pavel, náčelník Generálního štábu Armády ČR

Debata se odehrává v rovině hašení bezprostředních požárů. Hlubší debata je stále popelkou. Já jsem třeba nezaznamenal vážně míněnou debatu jak dál ve vztahu k Rusku. To je téma, které hodně dělí jak naši politickou reprezentaci, tak naši veřejnost.

Tato debata bude u nás muset proběhnout.

Nemáme sebevědomí a kolísáme zleva doprava podle toho, jak se vyvíjejí preference

Martina: Není ta opatrná a bezzubá debata stejná všude v Evropě?

Jsou i země, například Dánsko, které jsou menší než my a z hlediska uvědomění si sama sebe, mají mnohem větší sebevědomí, než máme my. My máme tendenci kolísat zleva doprava, od mantinelu k mantinelu, jak se zrovna vyvíjejí preference. A nejsme pevní v kramflecích, co vlastně chceme my.

A z toho plynou různá rozdílní prohlášení. Protože se ta linie ne vždy dobře definuje.
A veřejnost pak buďto tápe nebo je polarizovaná podle propagandy, rozhodně nemá jasno.

Rusko se chce stát respektovaným hráčem a podle toho jedná

Martina: Rusko ve své doktríně na konci roku akcentovalo, že NATO vnímá jako svou největší hrozbu. Cítíte to stejně?

Na úrovni vojáků to tak je. My si uvědomujeme poměrně rostoucí vojenskou sílu Ruska. Tempo jejich modernizace, dozbrojování, míra a intervaly cvičení, které Rusko organizuje, je výrazem toho, že se Rusko rozhodně nechce smířit s rolí, kterou hrálo od rozpadu Varšavské smlouvy. Chce se stát respektovaným hráčem.

Logo

Zcela právem to vyvolává obavy. Nicméně v žádném dokumentu aliance se neobjevilo Rusko jako nepřítel a není zatím ochota k tomu přistupovat stejně jako Rusko.

Na úrovni politické bude tato debata ještě následovat.

Řešení problému islámského extremismu není dlouhodobě možné bez Ruska

Martina: V souvislosti s hrozbou islámského extrémismu, můžeme si dovolit mít v Rusku nepřítele?

Já myslím, že Rusko není hrází průniku muslimů do Evropy. Ale podle mého názoru řešení problému islámského extremismu bohužel není dlouhodobě možné bez Ruska.

A také bez dalších států regionu a to především Turecka, Sýrie, Iránu. Tyto státy musí být u stolu, až se začneme bavit o tom, jak úspěšně řešit toto riziko.

Než se nám podaří dostat se na tuto platformu, tak se musíme snažit přenést přes problémy, které brání vzájemné komunikaci. Je to především anexe Krymu a porušení pravidel mezinárodních vztahů, kterých se Rusko dopustilo.

Přístup, nejdřív přiznejte chybu, a pak se spolu budeme bavit, nepůjde rychle realizovat.

Martina: Jak se to dá řešit?

Cest není mnoho. Některé země budou mít problém zahrnout do té množiny států Sýrii, protože nesouhlasí s režimem Bašára Asada. Některé státy budou mít problém zahájit dialog s Ruskem. Další je otázka Kurdů, která je společná jak Iráku, tak Sýrii tak Turecku.

Jediný z mezinárodních nástrojů, který může řešit problém s Ruskem, je OBSE

Když jsem si sám pro sebe dělal analýzu, které nástroje jsou k dispozici, tak prostřednictvím vojenské síly aliance se problém s Ruskem nedá řešit. Prostřednictví EU pouze částečně, protože Rusko má výhrady kvůli sankcím.

Jediný z mezinárodních nástrojů, který zbývá je OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). OBSE je sice angažováno, ale v malé míře.

Jedna z cest by mohla být v dohodě s Ruskou stranou, že prostřednictví OBSE se budeme snažit ustanovit příměří a následně s využitím jiných nástrojů se dopracovat ke stabilizaci na Ukrajině.

Hrozba války je pro mnoho lidí stále abstraktní

Martina: Těch střípků, které ohrožují naši bezpečnost, je už mnoho. Nemáte pocit, že by nám mohly přerůst přes hlavu? Že si s tím Evropa nebude vědět rady?

Potenciál Evropy je velký a zdaleka ne vyčerpaný. Naše největší slabina je zatím v tom, že se neshodneme na pojmenování hrozeb a na jejich prioritách.

Hrozba války je pro mnoho lidí stále abstraktní, takže si ji neumí představit i když je teritoriálně hodně blízko. Takže to procitání, že by se mohlo něco stát, je velice pomalé.

Martina: Půjde to, až když bude opravdu zle?

Bezprostřední hrozba vždycky vede k pragmatičtějším řešením než hrozba vzdálená.

S útoky v Paříži, Berlíně a Bruselu se u nás začala řešit i otázka vnitřní bezpečnosti. Začalo se například mluvit o navýšení rozpočtu pro tajné služby a policii.

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.

Spustit audio