Odzbrojené obyvatelstvo státu vyhovuje, lépe se ovládá. Říká bezpečnostní analytik

Evropští politici chtějí zpřísnit pravidla držení zbraní. Pokud se zákon schválí, tak zatím jeho dopady odhadnout dvakrát nejde. Ale v žádném případě to nepovede k ničemu dobrému, říká armádní expert Jaroslav Štefec - Foto: Šárka Ševčíková

Evropští politici chtějí zpřísnit pravidla držení zbraní. Pokud se zákon schválí, tak zatím jeho dopady odhadnout dvakrát nejde. Ale v žádném případě to nepovede k ničemu dobrému, říká armádní expert Jaroslav ŠtefecFoto: Šárka Ševčíková

Také patříte mezi ty, kteří se chtějí cítit bezpečněji a činí tak různá opatření?

Někdo si pořídí pancéřové dveře, jiný pepřový sprej a je i stále více těch, kdo si pořizují zbraň. Je to dobrý nápad? Pomůže nám to? 

A měli by mít právo nosit zbraň všichni normální lidé, anebo by se o naši bezpečnost měl za všech okolností postarat jen stát, jak se domnívají někteří evropští politici? 

Hostem Martiny Kociánové byl Jaroslav Štefec, zbrojní a bezpečnostní analytik, ale také bývalý vysokoškolský učitel a analytik Ústavu strategických studií. 

 

Zbraně. Zajistí lidem bezpečí? Kdo by je měl mít právo vlastnit? Host: zbrojní a bezpečnostní analytik Jaroslav Štefec. Moderuje Martina Kociánová.

Vložit na svůj web

Vlastnictví zbraně je jeden z klíčových projevů demokracie 

Martina: Evropští politici by velmi rádi zpřísnili pravidla na držení zbraní. A to až tak, že zbrojní pas by byl nutný třeba i na paintballové pušky nebo hračky. Je to cesta, tedy cesta kupředu? 

Jaroslav Štefec: Podle mého názoru to určitě cesta je, ale spíše do pekel. Přitom vlastnictví zbraně pro lidi, kteří jsou svéprávní a svobodní, je naprosto přirozenou součástí demokracie. Domnívám se, že je to jeden z klíčových projevů demokracie. 

Martina: Brusel to prezentoval jako reakci na teroristické útoky v Paříži. Co by pro občany znamenalo omezení držení legálních zbraní? 

Jaroslav Štefec: Pokud bude zákon přijat, tak dopady budou v současné době těžko odhadnutelné. Ale v žádném případě k ničemu dobrému nepovedou. Protože lidé, kteří budou „potřebovat“ zbraně k páchání trestné činnosti, si je seženou stejně. 

Dnes se v Evropě pohybují bez jakékoli kontroly miliony zbraní. A nejsou to jen zbraně krátké, ale i dlouhé, automatické, samopaly, kalašnikovy, M16ky, starší americké i ruské zbraně, potažmo sovětské - Foto: Anna Kottová

Dnes se v Evropě pohybují bez jakékoli kontroly miliony zbraní. A nejsou to jen zbraně krátké, ale i dlouhé, automatické, samopaly, kalašnikovy, M16ky, starší americké i ruské zbraně, potažmo sovětskéFoto: Anna Kottová

Uvědomte si, že se dnes v Evropě pohybují bez jakékoli kontroly miliony zbraní. A nejsou to jen zbraně krátké, ale i dlouhé, automatické, samopaly, kalašnikovy, M16ky, starší americké i ruské zbraně, potažmo sovětské. A dokonce i protiletadlové a protitankové zbraně. 

Proč chtějí mít politici obyvatelstvo bez zbraní? Buď jsou odtržení od reality, nebo mají zájem lidi ovládat 

Martina: Když se tedy v Evropě celý tento arzenál pohybuje nekontrolovaně, kde se bere ta touha odzbrojit bezúhonné občany? 

Jaroslav Štefec: Existují podle mého názoru dvě vysvětlení. První souzní s konspirativními teoriemi, které říkají, že je potřeba stávající populaci Evropy odzbrojit, aby byla přístupnější tomu, co se bude dít kolem nás. Bude přístupnější k ovládání státem. Aby poslouchala to, co se bude nařizovat. 

Druhá teorie je taková, že lidé, kteří toto navrhují, jsou tak odtrženi od reality, že si vůbec neuvědomují, co se vlastně v Evropě děje. Oni si neuvědomují ani podstatu demokracie a ani to, že lidé jsou svéprávní. A že nemusí, a vlastně ani nemohou, být řízeni do všech detailů svého života. 

Co je to zbraň? Zbraň může být i auto, nůž, baseballová pálka, mačeta, cokoliv. Já si dost dobře nedovedu představit, že by například bylo zakázáno držení nožů na krájení chleba v domácnostech, které budou mít delší ostří než třeba 10 centimetrů. 

Martina: Některé evropské státy mají třeba nošení nožů s dlouhou čepelí zakázáno. Je to bráno jako zbraň. V Norsku, Švédsku, Nizozemí, Belgii, Dánsku, Řecku, Irsku jsou dokonce zakázány i obranné spreje. 

Jaroslav Štefec: Tyto zákony a restrikce vznikaly v době, kdy byla jejich bezpečnostní situace naprosto odlišná od toho, co se děje dnes. O Švédsku se hovořilo jako o nejbezpečnějším státu v Evropě. Říkalo se, že když necháte ležet foťák na mostě a vrátíte se tam za dvě hodiny, tak ho najdete tak, jak jste ho odložili. 

A říkalo se také, že dvě třetiny Švédů nezamykají dveře od domu. Zkuste se tam podívat a zeptat dnes. Problém je v tom, že lidé, kteří skutečně tyto zákony kdysi tvořili, vycházeli z toho, že občané poslouchají zákony a jsou připraveni spolupracovat s policií. 

Občané předali státu své kompetence, a policie skutečně občany hájila. Vytvářela prostředí, které je preventivní a které dokáže občanům nahradit držení těchto prostředků. 

Evropská unie se snaží to, co ve starých evropských státech fungovalo, rozšířit do celé Evropy. Ale situace je úplně jiná. 

Když potřebujete řídit velké skupiny lidí, tak nepotřebujete, aby byly schopny jednat samostatně 

Martina: Ke které z teorií o zákazu držení zbraní se přikláníte vy? Nevědí politici, která bije, nebo chtějí lidi odzbrojit záměrně, aby je mohli lépe ovládat? 

Evropští politici nemají zájem, aby jim do jejich vládnutí občanská společnost příliš mluvila. A to přesto, že se o občanské společnosti stále hovoří - Foto: Fotobanka Pixabay

Evropští politici nemají zájem, aby jim do jejich vládnutí občanská společnost příliš mluvila. A to přesto, že se o občanské společnosti stále hovoříFoto: Fotobanka Pixabay

Jaroslav Štefec: Přiznám se, že na základně zkušeností a informací, které mám k dispozici, inklinuji spíš ke spikleneckým teoriím. Když totiž potřebujete řídit velké skupiny lidí, tak v žádném případě nepotřebujete, aby byly schopny jednat samostatně a třeba se i postavit proti rozhodnutí skupiny menší, úzké. 

Státy vždy vedou úzké skupiny lidí, které se do funkcí dostanou nějakým způsobem a také jsou určitým způsobem financovány. A tak samozřejmě nemají zájem, aby jim do toho občanská společnost příliš mluvila. A to přesto, že se o občanské společnosti stále hovoří. 

A pokud občanská společnost nebude ozbrojená, bude daleko závislejší. Bude závislá na policii a na armádě, bez ohledu na to, jaká ta policie nebo armáda bude. 

Zbraně ale umožnily vybudování demokracií 

Martina: Benjamin Franklin kdysi prohlásil, že demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. A svoboda? To když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat. Řekněte mi, dá se tedy zbraň, kterou můžeme jako občané držet, vnímat jako symbol demokracie? 

Jaroslav Štefec: Pomocí zbraní a ozbrojených lidí byla demokracie kdysi dávno vybudována. Čili je to samotný prazáklad demokracie. To není ani symbol, protože když si vezmete Británii, což je kolébka demokracie, tak právo nosit zbraň se zákonně odvozuje už někdy od roku 1186. 

Od doby tehdy panujícího Viléma II., který vydal zákon, ve kterém se vlastně ozbrojovali všichni svobodní občané. Dokonce byli lidé povinni nosit zbraň odpovídající jejich stavu, tedy tak, aby byli schopni bránit království. 

Martina: A jak si tedy vysvětlit to, že Británii považujeme za starou demokracii a ta má velmi přísné předpisy pro držení zbraní. Civilista tam dnes prakticky téměř nemůže legálně nosit vlastní zbraň. Je to tedy svobodná země nebo není? 

V době britského panovníka Viléma II. byli lidé dokonce povinni nosit zbraň odpovídající jejich stavu. Tak, aby mohli bránit království - Foto: Fotobanka Pixabay

V době britského panovníka Viléma II. byli lidé dokonce povinni nosit zbraň odpovídající jejich stavu. Tak, aby mohli bránit královstvíFoto: Fotobanka Pixabay

Jaroslav Štefec: V tomto smyslu Británii nepovažuji za svobodnou zemi. Já jsem tam nějakou dobu žil a samozřejmě vnímal jsem i to myšlení lidí kolem. Britové uzavřeli smlouvu se státem, že je bude chránit. 

Stát si k tomu účelu zřídil armádu a policii. V Británii dnes mimochodem funguje obecní policie na podstatně vyšší úrovni než u nás. Vlastnictví zbraní v tomhle případě bylo na překážku, protože byly po II. světové válce relativně málo používány. A zkušenosti z takového režimu byly opravdu poměrně dobré. 

Znáte teorii žáby v hrnci? Dáte ji do hrnce, a jak pomaličku ohříváte vodu, tak si žába na teplotu zvyká, a to až do chvíle, kdy ji uvaříte. Stejně tak lidé v Británii. Jak jim stát utahoval kohoutky, tak se postupně dostali do situace, kdy zbraně v zásadě vlastnit legálně nesmějí. Ale potřebovali by je. 

Stát jim to ale neumožňuje a policie už dnes, ani ve Velké Británii, není schopná chránit obyvatele před působením vnějších vlivů. 

Člověk musí být schopný chránit sebe a svou rodinu 

Martina: Řekněte mi, když je černý trh se zbraněmi nekontrolovaný a nekontrolovatelný, tak teroristé a zločinci budou ve výsledku jediní, kromě armády, kdo ty zbraně má. Myslíte si, že za těchto okolností nás může stát ochránit? 

Jaroslav Štefec: Stát toho zcela jednoznačně není schopný. Můj kamarád kdysi dávno pronesl památnou větu: „Je lépe dva roky sedět v base za to, že jsem zastřelil zloděje ve vlastním bytě, než ležet na hřbitově. Tam pak přemítat, jak to bylo krásné, že jsem mu dal šanci si u nás nakrást a zadržet ho beze zbraně.“ 

„V krizových situacích, ve kterých policie nic nenadělá, musí být člověk schopný ochránit sebe a svou rodinu.“
Jaroslav Štefec, zbrojní a bezpečnostní analytik

A také v jedné debatě o lidských právech řekl: „Pokud se v noci probudím ve svém bytě a bude tam kromě mě, mé ženy a mých dětí další člověk, tak jeho jediné právo je nezavdat mi sebemenší příčinu k použití zbraně, kterou vlastním.“ 

A schopnost ochrany státu končí přesně v tomto momentě. Za jak dlouho k vám přijede policie? Nechá vás ten zloděj zavolat 158, aby se policie dostavila a zachránila vás? To je naprosto nesmyslné. 

Česká republika má na jedné straně jeden z nejliberálnějších zákonů o držení zbraní. Na druhou stranu je ten zákon velmi přísný ve stanovování pravidel, která toto držení umožňují - Foto: Anna Kottová

Česká republika má na jedné straně jeden z nejliberálnějších zákonů o držení zbraní. Na druhou stranu je ten zákon velmi přísný ve stanovování pravidel, která toto držení umožňujíFoto: Anna Kottová

Policie nemá takovou moc, aby byla schopná zabránit nelegálnímu obchodu se zbraněmi. To je základní problém. A v momentě, kdy se k nelegálním zbraním může dostat prakticky kdokoli, tak je nutné, aby občan byl oprávněn držet svou legální zbraň a byl oprávněn bránit sebe, své blízké. 

Vím, že právě nedávno proběhla debata na téma zákona umožňujícího pravidlo Můj dům, můj hrad. Vláda premiéra Sobotky to odmítla a já to považuju za špatný krok. 

Martina: Dokážete se vcítit do argumentů lidí, kteří říkají, že není možné tak dokonale testovat lidi, aby kdejaký civilista mohl držet zbraň, protože lidé se pak v krizových situacích chovají neuváženě? 

Jaroslav Štefec: Zeptám se vás, je možné testovat řidiče tak, aby se žádný z nich na silnici nechoval jako s odpuštěním hovado? Kde se nám tady vzala kasta pirátů silnic, kteří bez jakýchkoliv skrupulí vytlačí jiné auto ze silnice nebo vybržďují autobus plný lidí? To je tentýž problém. Auto je jako zbraň. 

Zbraň nedává jen pocit převahy, ale i určitého bezpečí 

Martina: Přesto auto je řekněme všední prostředek, který běžně užíváme v životě. Ale zbraň nám dává vědomí jakéhosi nebezpečí a zároveň jisté převahy. A s některými lidskými jedinci může tento pocit zamávat. 

Jaroslav Štefec: Souhlasím. Ale Česká republika má na jedné straně jeden z nejliberálnějších zákonů o držení zbraní. Na druhou stranu je ten zákon velmi přísný ve stanovování pravidel, která toto držení umožňují. 

A když si vezmete, kolik u nás máme úletů s tím, že někomu takzvaně rupne v bedně, sebere pistoli a jde někam střílet lidi? 

„Se zbraněmi mám osobně dlouholeté zkušenosti a narovinu říkám, že je nemám rád. Jako voják nemám rád zbraně, protože vím, jak jsou nebezpečné.“
Jaroslav Štefec, zbrojní a bezpečnostní analytik

Samozřejmě existují precedenty jako ten z Uherského Brodu, kdy střelec zastřelil několik lidí v restauraci. Ale je otázka, pokud by tam byl někdo další, kdo by byl ozbrojen, došlo by k tomu, že tam zahynulo 8 lidí a další množství lidí bylo zraněných? 

Ono to totiž nedává jenom pocit převahy, ale i pocit určitého bezpečí. A já sám o tom vím skutečně hodně, protože jsem taky spal s pistolí pod hlavou. 

Bylo to v době, kdy jsem se zabýval závažnými armádními zakázkami, kdy mně vyhrožovali. Byl proti mně osobně veden útok a já jsem se skutečně musel bránit. Nestřílel jsem, ale pistoli jsem minimálně držel v ruce. 

A také jsem byl člověkem, kterému strčili pistoli do auta. Dokonce to byli shodou okolností policisté. Byl to velmi známý případ takzvaného vysokého úředníka ministerstva obrany, kterému byla podstrčena pistole do auta. 

Příprava Martiny Kociánové na vysílání. Osobně si vyzkoušela, o čem bude řeč - Foto: Martina Kociánová

Příprava Martiny Kociánové na vysílání. Osobně si vyzkoušela, o čem bude řečFoto: Martina Kociánová

Za okolností, že jste připravená ji použít a jste normální člověk, který si váží své svobody, váží si svých blízkých, vám zbraň skutečně dává pocit bezpečí. 

Čím liberálnější přístup ke zbraním v zemi je, tím má nižší počet zločinů 

Martina: Po nejrůznějších teroristických útocích, které se podařilo natočit na telefon, se objevovaly komentáře: kdybyste místo telefonu měli v ruce pistoli, tak ten člověk nemusel být mrtvý. Myslíte si, že je to opravdu tak, anebo by to tady pak vypadalo jak na divokém západě? 

Jaroslav Štefec: Nejsem zastáncem takzvané izraelizace společnosti, což je terminus technicus, který se v poslední době velmi často objevuje. Ale domnívám se, že v případě, kdy občané skutečně mohou nosit zbraně, a člověk by byl schopen zasáhnout, tak by mohl zabránit skutečně mnoha úmrtím. 

Martina: Studie mezi zločinci ukázala, že chytrý kriminálník se nejprve přesvědčí, že potenciální oběť není ozbrojená. Až 57 % dotazovaných se obávalo ozbrojeného občana více, než samotné policie. A 40 % z nich také uvedlo, že od zamýšlené kriminální aktivity upustili, když se domnívali, že oběť ozbrojená je. Myslíte si, že tato studie je jaksi hodnověrným argumentem pro to, proč by evropské legislativy měly držení zbraní občanům povolit? 

Jaroslav Štefec: Zcela jednoznačně. Toto je dlouholetá zkušenost. O tom se obecně ví, že zloději, případně jiní násilníci, si velmi dobře rozmýšlejí, na koho zaútočit. Podobná studie byla kdysi náhodou provedená i u nás, ale to bylo už někdy snad v 80. letech. Tehdy se řešil problém, jestli a jakým způsobem omezit vlastnictví loveckých zbraní. I tehdy došli k podobným závěrům. To znamená, že ozbrojení lidé skutečně dokážou zabránit a snížit zločinnost podstatně lépe, než rychlé policejní jednotky. 

Martina: Je kriminalita v zemích, kde jsou restriktivní opatření proti nošení palných zbraní občany, vyšší nebo nižší oproti liberálnějším zákonům? Jak to vypadá? 

Jaroslav Štefec: Obecně platí to, a to je zajímavé, že čím liberálnější přístup ke zbraním v konkrétní zemi je, tím nižší je počet zločinů. 

Martina: Je to tak třeba i v USA? Tam jsou v jednotlivých státech poměrně značné rozdíly v názorech na držení zbraní a tím pádem jsou tam i rozdíly v zákonech. Platí tedy i tam pravidlo, které jste před chvílí zmínil? 

Jaroslav Štefec: Spojené státy jsou naprosto typický příklad, čím větší restrikce, tím vyšší zločinnost. Prakticky to platí, když jdete od východu na západ, kde samozřejmě historicky to držení zbraní je volnější, tak se ta zločinnost snižuje. 

A je zajímavé, že největší restrikce vůči nošení zbraní a držení zbraní má New York, který má samozřejmě také suverénně naprosto nejvyšší zločinnost. Taky naprosto nejvyšší počet vražd na obyvatele. 

Stát lépe ovládá neozbrojené občany 

Největší restrikce vůči nošení zbraní a držení zbraní má New York - Foto: Fotobanka Pixabay

Největší restrikce vůči nošení zbraní a držení zbraní má New YorkFoto: Fotobanka Pixabay

Martina: Je to zase možná tím, že do New Yorku se stahují mnohé kriminální živly právě proto, že tam je centrum nejrůznějších obchodů, mafie a podobně. 

Jaroslav Štefec: To je velmi pravděpodobné, ale ono to může být i tím, že kvůli tomu, že newyorští občané nebývají příliš ozbrojeni, tak se sem tyto živly mohou stahovat. Tady můžou působit oba tyto faktory. 

Martina: Proč se prezident Obama snaží co nejvíc zpřísnit možnost držení zbraní? 

Jaroslav Štefec: Teď se zase vracíme ve spirále k té konspirační teorii. Ono totiž Spojené státy mají druhý dodatek ústavy, který vznikal někdy v 18. století. Tehdy existovaly milice, které vybojovaly svobodu Spojených států a kdy se stát snažil omezit vlastnictví zbraní. 

Ale byla obava, aby stát nezasahoval do toho, kdy lidé zbraně skutečně potřebovali. Tak byl přijat druhý dodatek ústavy. A je fakt, že od té doby je už pouze osekáván. 

Není žádným způsobem udržováný, zalévaný jako kytička a není pěstovaný jako součást demokracie. Samozřejmě, že tady byly přelomové okamžiky ve kterých docházelo k prudkým změnám, ke zvyšování restrikcí. Jako třeba po ukončení občanské války, kdy se snažili omezit vlastnictví zbraní ze strany propuštěných otroků. 

Chtěli izolovat černochy od zbraní, aby nedocházelo k černošským bouřím. To byla jedna věc. Další obrovský nápor na právo nosit zbraň byla prohibice a války mezi gangy. Tam šlo o omezení především automatických zbraní. 

Další přelom byl konec války. Mezi lidmi totiž bylo velké množství kořistních zbraní. A pak i vražda prezidenta Kennedyho. Když se postupně vydáte po stopách skokových nebo jednorázových aktů, které zvyšovaly restrikce, tak máme i navazující konkrétní statistiky. Ukazují postupný nárůst zločinnosti a problémy s lidmi, kteří si odmítali nechat zbraně vzít a převáděli je na ilegální. Je toho samozřejmě víc. 

V Americe je totiž velmi liberální trh se zbraněmi. Ale záleží stát od státu. Například do dneška si můžete koupit automat Thompson, který byl vyrobený někdy v roce 1932. A přestože jsou v daném státě automatické zbraně zakázány, tak toho Thompsona si tam koupit můžete. Staré zbraně se v rámci tohoto státu můžou dědit, prodávat, předávat. 

Martina: A je to kvazi sběratelská záležitost. 

Jaroslav Štefec: No, ono to není jenom sběratelská záležitost, protože do toho koupíte munici a ta zbraň je funkční. Majitelé se samozřejmě snaží tyto zbraně používat. Minimálně na střelnicích. 

Ve Spojených státech je velmi liberální trh se zbraněmi. Například do dneška si můžete koupit automat Thompson z roku 1932. A přestože jsou v daném státě automatické zbraně zakázány. Staré zbraně se v rámci tohoto státu můžou dědit, prodávat, předávat - Foto: Fotobanka Pixabay

Ve Spojených státech je velmi liberální trh se zbraněmi. Například do dneška si můžete koupit automat Thompson z roku 1932. A přestože jsou v daném státě automatické zbraně zakázány. Staré zbraně se v rámci tohoto státu můžou dědit, prodávat, předávatFoto: Fotobanka Pixabay

Martina: Ve světle toho, co jste teď řekl, myslíte si, že tedy snaha prezidenta Obamy má šanci na úspěch? 

Jaroslav Štefec: Ona podle mě je diktovaná určitými skupinami, které bych přirovnal k našim sluníčkářům. Ti se snaží, ať už z neznalosti nebo neschopnosti, vzít problematiku ze široka a pochopit celou strukturu demokracie. A v demokracii i vlastnictví zbraní má své místo. 

Na druhé straně jsou i lidé, kterým to vyhovuje. Odzbrojené obyvatelstvo je pro ně přístupnější například v přijímání zdravotnického zákona, vyvlastňování pozemků, případně získávání vodních zdrojů velkými společnostmi. Jak už jsem říkal, vracíme se zase po spirále k teorii spiklenectví a určité snaze státu lépe ovládat své občany. 

Druhý díl s Jaroslavem Štefcem si můžete poslechnout 23. února od 18:30 na Dvojce. 

Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů.  

Autor:  Martina Kociánová, Ladislav Henek
Pořad: Kupředu do minulosti  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: pořad jsme vysílali do ledna 2017  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace