Potravinová soběstačnost uprostřed Evropy?

18. říjen 2016

Každý z nás si pod pojmem svoboda představí něco jiného. Pro někoho je to dostatek peněz na účtu, pro jiného schopnost postarat se o rodinu nezávisle na systému a uživit ji z vlastních zdrojů.

Martina Kociánová si pozvala manžele Alenu a Pavla Gajdůškovy, kteří zvolili tu druhou variantu.

Martina: V roce 2005 jste rozhodli, že osídlíte ruinu bývalého JZD a mě by zajímalo, proč jste se rozhodli takto zásadně změnit způsob života.

Alena Gajdůšková: Měli jsme krásný velký byt v Plzni, ale když jsme chtěli s dětmi do přírody, tak jsme museli vyrazit ven za město a nám se tento způsob života nezamlouval. Náhodou jsme jeli kolem polorozpadlého domu s krásnou velkou zahradou, velkým pozemkem a ten nás oslovil na první pohled.

Martina: Ale když má člověk dvě malé děti a chystá se na třetí, tak většinou neosidluje ruiny. A mě zmátlo to, že vy jste šli do takového nepohodlí.

Alena Gajdůšková: Já musím na nás prozradit, že jsme oba berani, což tedy hovoří samo za sebe. Nám síly moc nedochází a běžné starosti nás nerozhodí.

Martina: Čerstvý vzduch, vlastní zelenina, to je velké lákadlo pro rodinu s malými dětmi, ale vy jste to přece jenom vzali trošku ve velkém. Nebál jste se toho?


Alena Gajdůšková Jsme oba berani a těm moc síly nedochází.

Pavel Gajdůšek: My jsme nic neplánovali. Věděli jsme, že chceme žít na venkově a o zvířatech jsme ani nemluvili. Až když jsem vyklidil maštal a říkal jsem manželce: „Tady by se krásně hodil koníček, co kdybychom si nějakého koupili?“.

Martina: A odešli jste ze svých původních zaměstnání?

Pavel Gajdůšek: Ne, měli jsme antikvariát, takže víceméně jeden z nás vždycky dojížděl do Plzně, vydělával peníze a jeden pracoval doma.

Martina: Soběstačnost. Co si pod tímto slovem představujete?

Alena Gajdůšková: Já si pod tím slovem představím schopnost postarat se o potřeby rodiny. Ne jít do hobby obchodu a tam si nakoupit suroviny nebo mýdlovou hmotu a doma si z toho ve formičce ulít mýdlo. Ale umět si třeba to mýdlo skutečně uvařit, vypěstovat zeleninu, vytvořit si zásoby na zimu, abych měla svoje zdravé jídlo a nebyla jsem na nikom závislá.

Zeleninové jídlo

Martina: A měli jste k tomu dříve sklony? Měli jste tendence se tyto věci učit, i manuálně je zvládat?

Alena Gajdůšková: Já myslím, že ano, protože já jsem měla velký vzor u své babičky. Myslím si, že bývala přesně taková, jako jsem dneska já. Pěstovala si zeleninu a dokázala si se vším poradit a mně se to moc líbilo. Byla i kořenářka pro lidi v sousedství, takže když si někdo nevěděl rady s nějakým neduhem, tak šel za babičkou a ona mu většinou byla schopná pomoct a poradit. A musím říct, že tohle to mě přitahovalo už od dětství.

Čtěte také

Martina: Co jste zdolávali nejhůře? Co byly největší obtíže, když jste začínali hospodařit, opravovat statek a vše dávat dohromady?

Alena Gajdůšková: Nejhorší byl ten začátek, protože na statku od 50. let hospodařilo JZD, potom tam bydlela stará paní, která když zemřela, tak dům byl 10 let prázdný a podle toho taky vypadal. My jsme dům koupili na začátku léta a už na podzim jsme se stěhovali do hodně polních podmínek. Prostřední dceři bylo rok a půl, takže to bylo ze začátku náročné.

Martina: Necky, ohřívala se voda…

Alena Gajdůšková: Tekoucí vodu udělal manžel provizorně na jednom místě, takže jsme se vrátili ke klasickému mycáku, co mívaly babičky. Teplou vodu a vanu jsme měli. Spali jsme v jedné místnosti, kde byly kamna.

Martina: Nevypadala ta zromantizovaná představa o venkovské idylce v plzeňském bytě trochu jinak? Lépe?

Alena Gajdůšková: Bylo hodně náročné, že jsme se stěhovali na konci září, takže brzy nastaly krátké dny, kdy je tma a ten dům byl ještě cizí, neútulný a nepřipadala jsem si tam jako doma. Ale nikdy jsem toho nelitovala. Já jsem věřila, že to bude dobrý.

Ani po 15 letech jsme pro místní nepřestali být náplavou

Martina: A jak jste na tom byl vy, Pavle? Protože taková ta mužská práce byla v tu chvíli asi nejdůležitější?

Pavel Gajdůšek: Řekl jsem manželce, že by to chtělo se přestěhovat, protože když tam budeme bydlet, tak nás to donutí rychle opravovat. Což byla pravda, protože kdybychom dojížděli z Plzně na víkendy, tak by se oprava táhla x let. Řemesla jsem se musel naučit postupně. Umím zednické práce, teď už zvládnu být tesařem.

Tesař

Martina: Učil vás to někdo? Pomáhal vám někdo třeba ze sousedů?

Pavel Gajdůšek: Ne. Když jsem seděl v antikvariátu, vzal jsem si nějakou odbornou knihu a tam jsem studoval.

Martina: A jak na to reagovali lidé na venkově? Vzalo vás okolí?

Alena Gajdůšková: Nevzalo. Ani po 15 letech nejsme místní a náplavou asi zůstaneme do konce života.

Martina: Čím to je?

Alena Gajdůšková: Protože my jsme prostě jiní než místní. V podstatě i ti, co se stěhují po nás, mají úplně jiný styl života. Myslím, že si místní lidi vůbec neuvědomují, jaké mají štěstí, že tam žijí a asi je i částečně udivuje, co tam chceme dělat.

Zimní odpočívání má něco do sebe

Martina: Pro mnoho lidí znamená slovo práce chodit do zaměstnání, dělat kariéru, ale vám se to slilo a vaše práce je vaše obživa. Bylo těžké zvyknout si na tuto myšlenku?

Alena Gajdůšková: Nebylo. Já si myslím, že to je naopak jedna z nejlepších věcí, která nás potkala.

Martina: V čem?

Alena Gajdůšková: Především dělám to, co mě těší. Práce mě naplňuje, vidím za sebou výsledky. Je to práce, která přináší užitek celé rodině, řídím si svůj čas sama, takže to jsou samá pozitiva.

Je pravdou, že fyzicky je to náročnější. Ráno člověk vstane a vrací se za tmy úplně vyřízený. Zejména přes léto. S manželem jsme už pochopili, že zimní odpočívání má něco do sebe. Skončí sezóna, všechno se zazimuje, uklidí a venkovní práce skončí. Je to dobře, protože kdyby tady panovalo jiné klima, tak se asi člověk udře. Ale neměnila bych.

Zima na zahradě

Martina: Vrátili jste se k přirozenému běhu života?

Alena Gajdůšková: Přesně tak.

Martina: Do jaké míry může být člověk ve střední Evropě soběstačný? Řekněte mi, kde se vy na škále od jedničky do deseti, od naprosté soběstačnosti až po úplnou závislost, asi pohybujete?

Alena Gajdůšková: Já bych řekla sama asi tak na pětce a cením si především těch znalostí, které máme, které třeba nemusíme dneska používat, ale kdybychom potřebovali anebo chtěli, tak bychom mohli.


Alena Gajdůšková Je důležité všechno vyzkoušet. Ne vše, co je psáno ve starých knihách, funguje.

Je důležité být připraven na věci, které mohou přijít. Chodíme nakupovat do obchodu základní potraviny, třeba mouku. V Bohutíně jsme objevili mlýn a tam prodávají naprosto senzační mouku, takže nevidím důvod, proč bych ji měla pracně doma mlít na ručním mlýnku. Člověk nemusí mít hektary, na kterých pěstuje obilí a zeleninu. Dneska se zbytečně zatracují malé zahrádky, kde mám drobné ovoce, mohu vyrobit marmeládu a i to signalizuje už soběstačnost, která téměř nikoho nic nestojí.

Martina: Informace jste museli všechny vyčíst, anebo vám to všechno stačila říct babička?

Alena Gajdůšková: Babička mi všechno říct nestačila, vyptávám se tety nebo táty a čerpám z knih. Důležité je si to všechno vyzkoušet. Samozřejmě ne všechno, co je psáno ve starých knihách, funguje.

peníze

Martina: Je to možná troufalé, ale přesto se ptám. Za co nakupujete v obchodech?

Alena Gajdůšková: Bez peněz by dneska člověk fungovat nemohl. Platíme dětem obědy ve škole, telefony, internet. Vedle práce na našem statku navrhuju permakulturní zahrady, lektoruju a pořádám kurzy.

Martina: Ale dělat kurzy a psát knihy, což také děláte, to chce celého člověka, to se opravdu dá stihnout?

Alena Gajdůšková: Dá se to stihnout špatně, ale dá.

Na zeleninovou soběstačnost stačí 500 metrů čtverečních

Martina: Pokud chce být člověk alespoň částečně soběstačný, řekněte mi, jakou rozlohu pozemku by měl být?

Alena Gajdůšková: Hodně pomůže, pokud máte vzrostlý ovocný sad, protože z těch stromů je poměrně veliký výnos. Zelinářská zahrada si myslím, že by stačila okolo 500 metrů, ale chce to mít tu půdu opravdu připravenou na záhony tak, aby se tam dala vysévat kořenová i plodová zelenina.

Čtěte také

Martina: Co to znamená mít ji připravenou na záhony?

Alena Gajdůšková: Vyhnojenou kompostem, zpracovanou, ale samozřejmě tím správným způsobem tak, aby se plocha dala opravdu intenzivně obdělávat.

Martina: 500 metrů, to je docela malá plocha.

Tele

Alena Gajdůšková: Stačí to. Já se teda bavím jenom o zelenině. Samozřejmě ne o obilí, to už by potom ty plochy byly větší, ale říkám si, že když budu chodit kupovat mouku, případně si koupím i brambory, tak by to opravdu stačilo.

Martina: A kdo na tom dře? Jak to máte u vás rozděleno?

Pavel Gajdůšek: Střídáme se. Já se víceméně starám o zvířata, jejich stravu a zásoby na zimu a manželka má zeleninovou zahradu.

Martina: A kdo se stará o sad?

Pavel Gajdůšek: Sad roste sám, tam se vyseká tráva, popřípadě pohnojí kompostem stromy, to zase není taková práce.

Nehybridní odrůdy vyžadují méně péče než hybridní

Martina: Došli jste k tomu, že jsou plodiny, které má cenu pěstovat a jiné, které pěstovat nemá cenu, že se to prostě nevyplatí?

Alena Gajdůšková: Já jsem se na své zelinářské zahradě zaměřila na staré krajové odrůdy zeleniny, které se ještě podařilo uchovat. U nás se tím zabývá spolek Gengel, anebo tedy kupuji nehybridní osivo, protože tyto odrůdy vyžadují mnohem menší péči než hybridní odrůdy, které se dneska běžně prodávají.

Plody dají velké, úrodu taky, ale ta péče tomu odpovídá. Já si myslím, že v rámci poměru cena, kvalita a výkon, je lepší mít menší výnosy ze starých odrůd, které si nesou unikátní vlastnosti a jsou například mnohem odolnější vůči škůdcům. Nemusíme pak zasahovat jakýmikoliv postřiky.

Postřiky řešíme rostlinnými odvary

Martina: Vy jste od začátku přistupovali k vašemu zemědělství bez jakékoliv chemie. Opravdu se vám to podařilo uhájit?

Alena Gajdůšková: My v podstatě jediné, co používáme, tak je bordóská jícha, která se připravuje z modré skalice a z vápna, což je starý recept na plísňové choroby a měďnaté postřiky jsou povoleny i v ekologickém zemědělství. Jinak se snažím vše řešit různými rostlinnými odvary.

Martina: Musí vám pomáhat děti?

Alena Gajdůšková: Samozřejmě musí. Nerady, ale musí.

Čtěte také

Martina: Mají to, myslíte si, těžší třeba než jiné děti v jejich věku, protože zkrátka musí na zahradu?

Alena Gajdůšková: Určitě. Nejde jen o to, že by musely pracovat na zahradě, ale na našem statku se setkají s činnostmi, se kterými by se nikdy třeba ve městě nesetkaly. Takže umí zatápět v kamnech, umí vařit alespoň nějaká jednoduchá jídla, dcera peče chleba v pekárně, když nejsem doma, starají se o zvířata.

U hybridního osiva si nemůžete nechat semínka pro další rok

Martina: Využíváte plané rostliny?

Alena Gajdůšková: Ano, ty klasické jako lebedu, kopřivy, bršlici kozí nohu. Dáváme je na jaře do nádivek, polévek, děláme z nich špenáty, slané koláče. Určitě nemá cenu špenát pěstovat, protože je pro mě lepší si jít na zahradu pro kopřivy.

Kopřiva

Martina: Vy jste mluvila o tom, že si vybíráte odrůdy, pokud možno takové ty staré jako malínský křen nebo mangold lucullus. Kde je seženu? A proč jsou tady tyto staré, prastaré odrůdy upozaděny?

Alena Gajdůšková: Staré odrůdy se dají sehnat přes nabídku společnosti Gengel, a další se dají koupit i v obchodech, ale musí člověk vědět jaké. Hybridní odrůdy jsou označeny F1, takže těm se vyhýbám a nekupuji je.

A upozaděny jsou proto, že u hybridního osiva si nemůžete nechat semínka pro další rok. Pokud chcete, aby si plody zachovaly stejné vlastnosti, tak musíte další rok jít a semínka si koupit znovu, protože u hybridů, které jsou vykřížené, není jisté, jaké vlastnosti ponesou dceřiné rostliny. Za tím vším je samozřejmě zisk osivářských firem.

Čtěte také

Martina: Obecně se ví, že se přejídáme. A mě by zajímalo, když si člověk většinu pěstuje sám, jíte třeba trochu méně? Změnili jste přístup, to znamená, že některé věci prostě u vás ve spižírně jen tak pro chuť nenajdete?

Alena Gajdůšková: Vzhledem k tomu, že máme doma děti a ty si mlsnoty z obchodu vzít nenechají, tak se nám tam objevují i takové věci, které třeba já osobně nejím. Ale zase nevidím důvod, proč trvat na tom, že třeba čokolády nepřekročí práh našeho domu.


Alena Gadůšková Jíme hodně sezónně, ale v naší spižírně se obejvují i potraviny z obchodu. Třeba sladkosti.

Ale jinak si myslím, že i co se týká skladby stravy, tak se hodně přibližujeme sezónnosti, která bývala dřív běžná – přes zimu kořenovou zeleninu, nakládané zelí, brambory, na jaře, když začnou nést slepice, tak máme hodně vajíčka.

Martina: Nakládáte, kvasíte, zavařujete. To všechno děláte sama?

Alena Gajdůšková: Ano. Základní věci nebo suroviny, potraviny, které se u nás na podzim objevují a naplníme jimi sklep a spíž, tak o ně se starám sama.

Martina: Připadá mi to, že takto dříve na vesnicích žil každý. Byl to úplně přirozený způsob života. Vy byste si ale mohli zvolit pohodlnější život. Když nakládáte padesátou sklenici okurek, neříkáte si někdy „Tak tohle sis, Aleno, vysnila?“.

Alena Gajdůšková: Já myslím, že jsem si vysnila, jinak bych to nedělala. Mě zavařování baví, protože dneska všichni víme, že ta práce za to rozhodně stojí.

Džem, marmeláda, ovoce, zavařování

Martina: Velice často narážím na to, že lidé, kteří usilují o to být co nejvíce potravinově soběstační, případně se zabývají permakulturou, tak bývají vegetariáni, protože vědí, že na maso je potřeba mít mnohem více zásob a je potřeba mít mnohem více pozemků, pastvin a tak dále. Jak to máte vy?

Alena Gajdůšková: My se v tomto směru držíme spíš klasických modelů z minulosti. My dneska zvířata příliš k životu nepotřebujeme, ale ještě v 19. a první polovině 20. století zvířata přinášela hospodářům poměrně velký užitek. Nejen potravinový, ale i spoustu surovin – kůži, vlnu, která byla ceněná mnohem více než dnes. Držíme se spíše tohoto osvědčeného modelu.

Martina: Dnes se k nám dováží z Austrálie velmi kvalitní merino a mnozí farmáři musí na vlastní náklady pálit ovčí vlnu jako biologický odpad. Vy ji využíváte?

Alena Gajdůšková: My té vlny nemáme zase tolik, takže my ji využíváme na výrobu plstěných výrobků a izolujeme s ní podkroví. Navíc máme stará dřevěná okna, která jsme nevyměnili, a aby nám tam v zimě nefoukalo, tak si z té vlny ukroutíme vlněné provázky mezi okna.

Martina: Vy umíte vyrábět plstěné výrobky?

Alena Gajdůšková: Je to velice jednoduché, když se to člověk naučí, tak to není žádná věda. Vyrábím třeba polštářky na sezení.

Martina: Kdybyste měli sestavit z vašich vlastních zkušeností manuál pro lidi, kteří by chtěli jít podobnou uměřenou cestou jako vy, na co by si dnes měli dát největší pozor, čeho se vyvarovat a jak začít s co nejmenším počtem chyb?

Alena Gajdůšková: Já si myslím, že je hodně důležité nějaké zaměstnání, obživa v místě, protože spousta lidí, kteří se přestěhovali do našeho okolí, tak dojíždí do práce až do Prahy, protože pro ně u nás nějaká smysluplná obživa není. A to je velmi důležité si uvědomit. Z venkova je všude daleko, takže my jsme nejstarší dceru tři roky vozili do školy do malotřídky. To znamená, že se z vás stane dvakrát denně taxikář. Je třeba s tím počítat.

Dopravní spojení příliš nefunguje, takže pokud někdo nechce chodit pěšky a má malé děti, tak se bez auta neobejde. Abyste se dopravili k lékaři nebo na větší nákupy, tak je potřeba mít nějakou spojku s civilizací.

No a co se týče osobních zkušeností, tak si myslím, že je vždycky lepší začít s málem a třeba s jednoduchými plodinami, které se dobře pěstují. Podívat se, co se daří pěstovat sousedům, třeba i jaké ovocné odrůdy jsou v místě, protože místní stanovištní podmínky jsou velmi důležité.

Rybíz

Martina: A jak to vidí hospodář?

Pavel Gajdůšek: Odejít z práce a odstěhovat se na venkov bez finančního zajištění by byla největší hloupost. Když jsme se přistěhovali, tak jsme se scházeli s lidmi, kteří se přistěhovali na venkov z Plzně, z Prahy a musím konstatovat, že jsme po těch 15 letech zůstali akorát my. Všichni se vrátili do města. Kvůli dětem, školám i lepší obživě.

Martina: Já jsem tady na začátku žonglovala se dvěma slovy: soběstačnost a svoboda. Řekněte mi, cítíte se teď svobodní nebo svobodnější víc než dřív?

Alena Gajdůšková: Já si myslím, že ano. Ale pravdou je, že tenhle způsob života není pro každého, protože záleží na tom, jak kdo a v čem tu svobodu cítí. Pokud se někdo cítí svobodný, že může každé léto odcestovat do zahraničí, tak samozřejmě by se s naším způsobem života nemohl ztotožnit. Naopak by si řekl, že jsme uvázáni doma. Já tu svobodu tam cítím právě proto, že jsem sama svojí vlastní paní.

Martina: A vy, Pavle?

Pavel Gajdůšek: Taky cítím svobodu. Jsem spokojen, neměnil bych.

Martina: Já moc děkuji za návštěvu ve studiu, děkuji vám za to, že jste možná mnohým ukázali, jak na to a čeho se vyvarovat. Díky za to, že jste přišli.

Alena Gajdůšková: Děkujeme za pozvání.

Záznamy dalších pořadů najdete v Archivu.

autoři: Martina Kociánová , lah
Spustit audio