Základem permakultury je to, aby se vegetace starala sama o sebe

K permakultuře mě přivedla touha tvořit s radostí, říká Jaroslav Svoboda - Foto: Jaroslav Svoboda, Fotobanka Pixabay

K permakultuře mě přivedla touha tvořit s radostí, říká Jaroslav SvobodaFoto: Jaroslav Svoboda, Fotobanka Pixabay

Trend pěstovat všechno ve velkém, nejlépe gigantickém měřítku, roste s rostoucí populací na planetě. Velkochovy zvířat, obří rostlinné velkovýrobny a nad tím stále menší počet čím dál větších hráčů. Jaké další cesty mohou k pěstování plodin vést?
 

Moderátorka Martina Kociánová pozvala odborníka na permakulturu Jaroslava Svobodu, který se zabývá zakládáním ekozahrad a rodových statků. 

 

Permakultura a její zásady. Host: Jaroslav Svoboda. Moderuje Martina Kociánová.

Vložit na svůj web

Martina: Co vás přivedlo k permakultuře? 

Jaroslav Svoboda: Mě k ní přivedla touha žít tak, aby mě to bavilo, abych měl radost tvořit. 

Martina: Člověk asi většinou nemá tendenci pořídit si obrovské lány, hospodařit a být potravinově soběstačný, ale vás to k tomu vedlo. 

Jaroslav Svoboda: Nejdřív jsem si chtěl udělat hezkou zahrádku, která plodí, která vytváří krásné prostředí pro život. Větší hektary přišly, až když na zahrádce bylo plno. Když už nebylo kam sázet, tak jsem si pořídil víc půdy. 

Na poli chybí příroda 

Martina: Slovo permakultura jsme si zvykli běžně používat, ale myslím si, že mnozí si neumí pod tímto názvem úplně představit, co znamená. Jak byste nám ji přiblížil? 

V permakultuře se musíte dostat do bodu, kdy příroda vezme práci za vás - Foto: Jaroslav Svoboda

V permakultuře se musíte dostat do bodu, kdy příroda vezme práci za vásFoto: Jaroslav Svoboda

Jaroslav Svoboda: Permakultura znamená trvale udržitelná kultura. Je to kultura hospodaření, která je taková, aby neskončila. Aby další generace mohly hospodařit, aniž by klesala úrodnost půdy. Abychom měli pocit, že všechno se pořád zlepšuje. 

Martina: Jako myšlenka je to pěkné, ale na tom poli si to neumím úplně konkrétně představit. 

Jaroslav Svoboda: Na poli chybí příroda. Ve chvíli, kdy přírodu dodáme, tak začínáme hospodařit tak, aby to mohlo fungovat pořád dál. V tu chvíli, když okopírujeme přírodní systém pro náš pěstitelský systém, tak se dostaneme do bodu, kdy příroda vezme trošku práce za nás. 

Práci dělá tak, jak by to dělala přirozeně i v divokém systému. My si vybereme plodiny, které jsou jedlé, a příroda dodá schopnosti hospodařit a pěstovat tyto plodiny. 

Čtěte také: Zemědělská půda u nás je jen držákem na rostliny. Aby byla úroda, musíme chemicky hnojit, tvrdí odborníci

Moderní zemědělství je zaměřeno na výrobu peněz 

Martina: V čem je tedy základní rozdíl mezi permakulturním hospodařením a konvenčním, tak jak ho známe my nejenom z našich zahrad, ale především z našich lánů? 

Jaroslav Svoboda: Není jenom o přístupu, o metodách, ale je to vlastně o celém naladění se na život. Je to hlavně o tom, že konvenční, moderní zemědělství je zaměřeno na výrobu peněz a hlavním produktem není zdravá potrava, ale jsou to peníze. 

„ Moderní zemědělství je zaměřeno na výrobu peněz a hlavním produktem není zdravá potrava, ale peníze.“
Jaroslav Svoboda

Jsou to peníze pro firmy, které vyrábějí hnojiva, pesticidy, těžké stroje, prodávají ropu, naftu.  

Nevzniká potrava, která člověka živí, která mu dělá radost, která kompletně vyživuje jeho zdravý život. Zatímco když se zaměříme na permakulturu, tak my se snažíme prioritně udělat si život krásný, smysluplný, aby nás to bavilo, abychom byli v souladu s potravou, která tam roste. 

Klasické zemědělství potřebuje dotace a vydělávat - Foto: Fotobanka Pixabay

Klasické zemědělství potřebuje dotace a vydělávatFoto: Fotobanka Pixabay

To znamená je tam přístup, který dává smysl hlubším rovinám bytí, nejenom tomu, zda vyděláme peníze, protože peníze tady jednou být nemusí. 

Peníze jsou momentálně jenom dohoda, která může den ze dne klidně skončit a ve chvíli, kdy skončí, tak co nám tady zbyde? Žádný zemědělec už nevyjede na pole, protože si nemá za co koupit ropu, protože pracuje za dotace. 

A pokud nebudou dotace, nebude nic. Zdravý rozum je pořídit si systém, který plodí i bez dotací. 

V minulých staletí bylo v zemědělství hodně dřiny 

Martina: Když se podívám na naše pole, třeba před 200 lety, kdy byly určité lokality do značné míry potravinově soběstačné, tak jaký je tedy rozdíl mezi tím, jak hospodařili naši předkové a mezi tím, co vy si představujete pod pojmem permakultura, tak jak ji provozujete vy. 

„ Zdravý rozum je pořídit si systém, který plodí i bez dotací.“
Jaroslav Svoboda

Jaroslav Svoboda: Já osobně nevnímám hospodaření minulých staletí jako vzor. A to z toho důvodu, že tam bylo hodně dřiny. Ta mi připadá zbytečná. Byla zaměřená na pěstování potravy pro výkrm dobytka a pro odevzdávání skoro většiny plodin nějakému panstvu. 

V minulých staletích lidé nevlastnili půdu, na které pracovali. Takže tam nebyla taková ta čistá radost. Možná opravdu před mnoha staletími zde byli lidé, kteří byli opravdu šťastní. 

Ale to, že utekli z vesnic do měst, je důvodem toho, že se hospodaření trošku odtrhlo od toho, co doopravdy potřebovali. Vzorem pro permakulturu je to, že rostliny rostou na zahrádkách samy. 

„ Vzorem pro permakulturu je to, že rostliny rostou na zahrádkách samy.“
Jaroslav Svoboda

Vysadíte jabloň a ona plodí. Zatímco v moderním intenzivním sadu vysadíte řadu jabloní, které jsou zákrskové a potřebují stříkat, hnojit a mnoho jiné péče. 

Jejich životnost je například 15 let, pak se musí vysadit znovu. Kdyby tam ta péče nebyla, tak už žádná potrava časem nebude. Zatímco kdysi dávno, když ještě naši předkové přirozeně hospodařili, tak sázeli plodiny, které vydrží a mají tendenci růst samy od sebe. Například vysokokmenné jabloně. 

Permakulturní pěstování zahrad je něco, co by mělo člověka bavit 

Martina: Kde nacházíte inspiraci, když ne v minulosti? Kde ji našla permakultura? Z čeho vlastně vzešla? 

Jaroslav Svoboda: Permakultura vzešla z přírodních systémů. Z pozorování ekosystému, který funguje. 

Martina: Jak stará permakultura je? 

Jaroslav Svoboda: Permakultura vznikla v 70. letech minulého století a založil ji Bill Mollison a David Holmgren. Měli obrovskou chuť dělat něco, co dává smysl. 

Zjistili, že chodit do práce, pracovat a koupit si za to jídlo, jim smysl nedává. Že by vlastně jídlo mohlo vyrůst přirozeně i bez toho, že by vytvářeli umělý koloběh. Chtěli napodobit přírodní koloběh. A v tu chvíli vznikla permakultura. Permakulturní pěstování zahrad je něco, co by mělo člověka bavit. 

Martina: Myslíte si, že permakulturním způsobem hospodaření bychom se všichni uživili? 

Jaroslav Svoboda: Já si myslím, že kdybychom se to dobře naučili, tak ano. 

Martina: Vy jste říkal, že dřív lidé nehospodařili na svém, nehospodařili z radosti a jenom robotovali, ale uživili se. Na planetě je mnoho miliard lidí, myslíte si, že permakultura je řešení? 

U permakultury je nejdůležitější touha, pak to může fungovat, říká Jaroslav Svoboda - Foto: Jaroslav Svoboda

U permakultury je nejdůležitější touha, pak to může fungovat, říká Jaroslav SvobodaFoto: Jaroslav Svoboda

Jaroslav Svoboda: Samotná permakultura není řešením, pokud by lidi neměli tu touhu se přirozeně uživit a žít tak, aby to mohlo fungovat i bez klasického zemědělství. Já si myslím, že prvotní je ta touha a teprve pak může každý systém, pokud má nějaký smysl, fungovat. 

Permakultura neodděluje pěstování potravy od vzdělání nebo zaměstnání 

Martina: Asi se nedá permakultura dělat ve velkém. 

Jaroslav Svoboda: Nedá se nikomu vnutit, nedá se dělat ve velkém například z nařízení. Musí tam být faktor osobního probuzení, kdy člověk začíná cítit obrovskou chuť žít, tvořit v souvislosti se záměrem. Například konat nějaké své životní poslání. 

Může vyrábět boty, péct chleba, pěstovat jablka, vyrábět mošty, být programátor, to je jedno. Ale dělá to, co ho baví a to znamená, že propojí celý život v jeden harmonický celek. 

Každá součást toho života dává smysl. To znamená i pěstování potravy, výchova dětí, styl jak bydlíme, jak žijeme, to všecko je permakultura dohromady. Permakultura neodděluje například pěstování potravy od vzdělávání nebo od vydělávání peněz nebo od zaměstnání, práce, životního poslání. 

To všechno je dohromady, ale když řekneme „uživí nás permakultura?“ v tu chvíli vlastně oddělujeme jedno od druhého. Je potřeba to spojit. Není možné žít klasickým způsobem a uživit se permakulturou. 

Čtěte také: Farmář: Čím hůř se chováme k půdě, tím víc máme nemocné rostliny. Musíme je léčit a zbytky léků jíme v potravinách

Martina: To znamená, že asi těžko lze hospodařit na nějakém hektaru a zároveň chodit do normálního zaměstnání? 

Jaroslav Svoboda: Možné to je, jde o to, co znamená hospodařit. Hospodařit na hektaru může znamenat, že tam člověk pokosí kus louky, že mu tam roste krásný sad, jabloně, ořešáky, kaštanovníky, kousek lesíku, živý plot, větrolamy, má tam jezírko, má tam přírodní domeček a třeba jediná údržba, která tam je, může být pokosení louky. 

Permakulturista Tomáš Svoboda při práci na svém pozemku - Foto: Tomáš Svoboda

Permakulturista Tomáš Svoboda při práci na svém pozemkuFoto: Tomáš Svoboda

Ta se dá pokosit i kosou, když je menší. Když je to velká louka nebo ten hektar ze začátku je ještě celý zarostlý travou, tak si člověk může někoho najmout, třeba traktoristu, který to pokosí. 

A jediné, co je potřeba, je to shrabat a žádná další práce tam být nemusí, když člověk nemá ambice něco prodávat nebo toho hodně zpracovat. Může to být jenom zábava jako na chatě. 

Protože většina toho hektaru může být zarostlá po přírodním způsobu. Po způsobu takzvaného jedlého lesa nebo tvrdého sadu, což vlastně vytváří takovou jedlou džungli a v džungli člověk nehospodaří. 

Hodně práce v permakultuře je jen do té doby, než se zahrada stane soběstačnou 

Martina: Když tady byl váš jmenovec, pan Tomáš Svoboda, který se mimochodem u vás učil, tak říkal, že pět let na tom potřeboval opravdu intenzivně pracovat. A teď, že už by to bez jeho zásahu vydrželo rok, dva. Ale těch pět let jste přeskočil. 

Jaroslav Svoboda: Vy jste se neptala na začátek. Samozřejmě. Ano, právě o tom to je. To je možná ten důvod, proč většina lidí to v tuhle chvíli nemá, proč nemají svoji rajskou krásnou zahradu třeba na hektaru nebo na 2000 m2, protože v počátku je potřeba si uvědomit, jak to založit, jak to vytvořit. 

„ Nejtěžší je začátek. Všechno naplánovat, zasadit a vydržet, až to vyroste.“
Jaroslav Svoboda

Je potřeba naučit se o keřích, o stromech, o trvalkách, jak fungují, co které plodí, jak se dají jíst, jestli mají rádi sluníčko nebo stín. Pak je potřeba všechny sehnat, vykopat díry, zasadit, zamulčovat, aby nerostl plevel, je potřeba je dostat to stadia, kdy jsou soběstačné. 

Čtěte také: Jak vypadá život, když si vše co máte a jíte, uděláte svýma rukama?

Když je malý stromek, holý proutek, může přijít srnka, zbaštit ho. Když tam pozveme traktoristu, může ho pokosit, ale když je to jednou velký strom, tak už roste a není potřeba s ním dělat v podstatě nic. 

Stromy jsou od přírody dokonalé, my je učíme, aby se chovaly jinak 

Martina: Vy jste říkal, je potřeba naučit se o keřích, o rostlinách. Kde jste se to učil vy? 

Jaroslav Svoboda: Já jsem se to učil od malička tím, že mě to bavilo, že jsem to pozoroval v přírodě. Například jsme měli na zahrádce jabloň a moji prarodiče a rodiče ji podle receptářů v televizi stříhali a stříhali a řezali. A pak jsme zjistili, že je vlastně pořád nemocná a málo plodí a pořád má nové výhony a furt je co řezat a stříhat. 

„ Permakultuře jsem se učil pozorováním přírody“
Jaroslav Svoboda

A pak jsem šel okolo lesíka a na kraji lesa poblíž našeho bydliště byla krásná, zdravá obrovská jabloň ze semínka vyrostlá a byla úplně plná plodů. Nikdo ji nestříhal, neřezal, plody byly chutnější než ty naše doma. 

Říkal jsem si, to je nějaký divný, tam je v tom klasickém systému někde nějaký průšvih. Tak jsem se o to začal zajímat, hledal jsem další přirozené vysokokmeny, které v alejích přírodně vyrostly na stráních, a zjistil jsem, že to funguje. Že to tak jde. 

Vysokokmenná jabloň nepotřebuje péči. Ví, jak má růst - Foto: Fotobanka Pixabay

Vysokokmenná jabloň nepotřebuje péči. Ví, jak má růstFoto: Fotobanka Pixabay

Martina: Co jste zjistil? Co jste s tou vaší jabloní dělali špatně? 

Jaroslav Svoboda: My jsme se ji snažili přinutit, aby se chovala jinak, než se chová jabloň. Jabloň je od přírody dokonalá. Ona má všechno, co potřebuje. Ona má svoji schopnost zakořenit, růst, dát si větvičky tak, aby chytaly přirozené slunce. Aby se rozvětvila tak, aby se jí nelámaly větve pod tíhou plodů. 

Akorát člověk bohužel udělá to, že ji naroubuje na zakrsající podnož, ona nemůže růst, divně se větví, je potřeba ji stříhat, řezat. Když ji ostříháme, zničíme ji harmonii a ta harmonie se už nedá už vrátit. 

To znamená, že stromy je potřeba pěstovat dobře už od semínka. Můžete mít semenáče, u kterých, ale většina ovocnářů řekne „To nemůže plodit, z toho budou pláňky, ty budou kyselý, to nebude fungovat“. 

Čtěte také: Náš ekonomický systém má tendenci vykořisťovat přírodu a nevážit si zdrojů, říká tvůrce přírodních zahrad

Tak jsem jich spousty vysadil a zjistil jsem, že plodí krásně, že mají výborné plody, které chutnají skvěle. Rostou samy a rostou přirozeně, jsou z nich krásné stromy. Je to čistá radost. 

Na ekonomickém růstu není nic špatného, pokud respektuje přírodu 

Martina: Když vás odmalička bavilo pozorovat, jak kolem vás rostou rostliny, květiny, plodiny, tak kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat právě tady tomuto způsobu hospodaření nebo spíše stylu života? 

Jaroslav Svoboda: Já jsem doma ztratil trpělivost v devatenácti letech a odjel jsem do světa. Cestoval jsem sedm let po různých kontinentech a zemích. Vždycky jsem si přečetl, že tam je někde hezky, že tam je prales, nějaká džungle, nějaká příroda, pak jsem tam přijel a zjistil jsem, že to tam je celé rozoráno, staví fabriku, nové silnice. Že jsou tam zahrady, které ztrácejí smysl. Lidi jsou nešťastní. 

Vrátil jsem se ze světa a chtěl jsem vytvořit něco, co dává smysl, říká Jaroslav Svoboda - Foto: Jaroslav Svoboda

Vrátil jsem se ze světa a chtěl jsem vytvořit něco, co dává smysl, říká Jaroslav SvobodaFoto: Jaroslav Svoboda

A najednou jsem zjistil, že mě už po těch všech letech přestalo bavit cestovat a říkal jsem si „já potřebuju začít tvořit něco, co smysl dává, co jde opačným směrem než rozvoj světa“. 

Rozvoj klasického, průmyslového světa, kde pořád pokračuje další ekonomický růst, mi přestal připadat zajímavý. Na ekonomickém růstu není nic špatného, pokud respektuje přírodu. 

A to, co jsem viděl, tomu neodpovídalo. Tak jsem se rozhodl, že pro to něco udělám, že budu propagovat svět takový, jaký bych chtěl, aby byl, aby fungoval, aby se tam dalo žít. 

V ekosystému se všechno stará samo o sebe 

Martina: Jak teď vypadá konkrétně váš mikrosvět, který jste se vrátil domů založit? 

Jaroslav Svoboda: Já jsem nejdřív založil svoji malou zahrádku, kterou jsem předělal z klasického stylu trávník, túje, cypřišky. Postupně jsem nenápadně rodičům uřezával jeden stromek po druhém a dosazoval jedlé druhy jako jabloně, hrušně, keříky a byla z toho taková džungle, která časem přestala mít prostor na další zvětšování se. Byla krásná, plodila, ale bylo to malé. Tak jsem si koupil kus pole a ten kus pole osazuji k obrazu svému. 

Martina: Jak velký kus pole? 

Jaroslav Svoboda: Nejdříve čtyři hektary, potom osm hektarů a momentálně je to 22 hektarů. 

Martina: To je skutečně na plný pracovní úvazek, k tomu už se asi toho mnoho jiného dělat nedá. 

Ekozahrada potřebuje větší péči jen na začátku - Foto: Jaroslav Svoboda

Ekozahrada potřebuje větší péči jen na začátkuFoto: Jaroslav Svoboda

Jaroslav Svoboda: Není to sice úplně pro každého, ale já se tomu věnuju třeba několik hodin týdně. A to z toho důvodu, že jediná údržba, kterou musím dělat, je pokosit ty části, které ještě nejsou osázené dřevinami. 

V některých místech už bují jedlý les nebo takzvaný tvrdý sad, což je porost ořešáků, kaštanovníků. Pokud jste někdy viděla vzrostlý les, který má všechny patra, například keře, trvalky, velký stromy, tak tam už není moc co dělat. V takovém ekosystému se to už stará samo o sebe, akorát to trvá mnoho let, než to začne fungovat, takže opravdu v prvních letech je to na plný úvazek. 

Martina: Jak dlouho trvají ta první léta? 

Jaroslav Svoboda: Přibližně tak tři až deset podle toho, jak člověk zakládá intenzivně. Když to hodně osázíme, dřív to vyroste a dřív ubyde ten povrch, který se musí kosit. Zkuste se projít do lesa nebo do pralesa, co byste tam chtěla dělat za údržbu v dospělém, vzrostlém lese? 

Martina: Asi bych tam toho mnoho nedělala, ale ani bych nečekala, že tam najdu příliš mnoho k snědku. 

Čtěte také: Jedlý les dává plody celoročně, říká propagátor permakultury

Jaroslav Svoboda: Přesně, protože tam rostou lesní stromy. Ale když uděláme stejný systém z jedlých stromů, tak on nakonec může fungovat hodně podobně a budou tam ty plody. 

Ale ani nás nenapadne tam hrabat listí nebo něco okopávat, něco stříhat, necháme to růst divoce. Ale samozřejmě musím dodat, základem je to správně naplánovat. Je potřeba udělat luxusní dizajn, kdy každý strom bude mít přesně tolik místa, kolik potřebuje, tolik světla, aby mohl růst, aby měl zdravou, silnou korunu, ale aby neměl o moc víc místa, aby tam nebylo místo pro plevel, pro další nežádoucí stromy, které by se vysemenily. 

Nejlepším manuálem na permakulturu je zdravý rozum 

Nejlepším manuálem na permakulturu je zdravý rozum - Foto: Tomáš Svoboda

Nejlepším manuálem na permakulturu je zdravý rozumFoto: Tomáš Svoboda

Martina: Pokud si někdo chce založit permakulturní zahradu, existuje nějaký manuál na to, jak postupovat? Anebo je to mnoho a mnoho knih, studií a článků, které si musí najít, dohledat? 

Jaroslav Svoboda: Existují knihy, články, kurzy, ale nejlepší manuál je zdravý rozum a chodit do přírody. Když jednou uvidíte, jak roste strom a pod ním roste keř a vidíte, že třeba ten keř je od jihu osluněn a roste krásně zdravě, silně, a když ten keř roste na severní straně toho stromu, tak má stín a roste hůře, pochopíme vlastně základní princip skládání jedlého lesa. To znamená, je možno všechno načíst, naučit se to anebo to odpozorovat. Nejlépe kombinace obojího. 

Martina: Je to těžké? 

Jaroslav Svoboda: Na mých seminářích se lidi naučí udělat kompletní dizajn zahrady za tři dny. Naučí se skládat stromy jako stavebnici. Jak je který velký, kolik potřebuje slunce, jak koření, jak daleko od sebe, jaké podsadby pod ně dát. Základní návod na zahradu, na prvotní principy pochopí i úplný laik během dvou až tří dní. 

Martina: Co je to rodový statek? To učíte také? 

Jaroslav Svoboda: Rodový statek je něco navíc. Je to větší plocha než ekozahrada. Rodový statek je rodinná farma, která má svoje srdce ekozahradu, přírodní zahradu, permakulturní zahradu, ale má ještě mnoha částí navíc. Například ten tvrdý sad, který jsem zmiňoval. 

„Jen dva hektary uživí jednoho masožravce. Člověk, který by tam pásl krávy, kozy a ovce (a tyto zvířata pak i konzumoval), nic dalšího nepotřebuje!“
Jaroslav Svoboda

Martina: Ořešáky, kaštany…? 

Jaroslav Svoboda: Přesně a mnoho dalších druhů, nechci úplně všechny jmenovat, ale je to o tom, že tyto stromy můžou produkovat obrovské množství plodin a ty plodiny mají stejný efekt. Stejné výnosy jako například obilné pole. 

Takže my, když srovnáme kaštany a ořechy s obilím, tak z hektaru můžeme mít ještě větší výnosy z těchto stromů, než kdyby tam bylo obilné pole. Obilné pole bude fungovat jenom v případě, že se každý rok zoře, vyseje, stříká chemikáliemi, znova sklidí, znova zoře, vyseje a tak dál. Zatímco když na stejnou plochu vysázíme ořešáky a kaštanovníky, tak oni plodí, plodí, plodí a my jenom sbíráme plody několik set let. 

Chleba se dá péct třeba z ořechové nebo kaštanové mouky 

Martina: Vy se nenadřete, ale také nezakousnete skývu chleba. 

Ořechová mouka je výborná - Foto: Fotobanka Pixabay

Ořechová mouka je výbornáFoto: Fotobanka Pixabay

Jaroslav Svoboda: To nemusí být až tak pravda, akorát to nebude pšeničný chleba, ale bude chleba třeba z kaštanové mouky. Anebo z ořechové mouky. Anebo budeme pěstovat i obilí a smícháme to dohromady. Budeme pěstovat obilí na malém políčku jen tak pro chuť, pro zpestření. Ale existuje i pohanková mouka. Mouka se dá udělat vlastně z čehokoliv. A kaštanová a ořechová mouka je výborná. 

Martina: Tu si děláte? 

Jaroslav Svoboda: Ano. Například z ořechu se dá vylisovat olej, ten olej se dá použít na vaření, je to jeden z nejkvalitnějších olejů a to, co zbyde, se dá usušit a namlít. Kaštanová mouka je nasládlá, ve Francii je to tradiční věc, Je velice výživná a nemá lepek. V dnešní době možná víte, že většina lidí už má i alergii na lepek. 

Martina: Je jich hodně. 

Jaroslav Svoboda: Je jich prý 55 %. Akorát to není úplně celiakie, alergie, která propukne. Ale člověk má například nadýmání nebo hůř tráví a vlastně ani neví, že má alergii na lepek. Oficiální studie říkají, že to je už přes polovinu populace. 

Pokud nahradíme obilné pole něčím, co produkuje plodiny ještě hodnotnější než je obilí a nevyžadují žádnou údržbu, žádnou další péči, kromě těch prvních 5 – 10 let při založení, tak potom plodí a plodí a plodí. A když si počkáte 300 let, tak máte i na tom svém pozemku krásné dřevo. Velice kvalitní dřevo kaštanu, ořechu pro potomky. 

Nemusíte mít jen stromy, můžete mít í květnatou louku. Krásnou květnatou louku plnou motýlů a květin. 

Příroda vytvořila mnoho užitečných vztahů, které sami sebe podporují 

Martina: A to je jen pro potěchu oka a duše? 

Louka není jen pro potěchu oka a duše - Foto: Fotobanka Pixabay

Louka není jen pro potěchu oka a dušeFoto: Fotobanka Pixabay

Jaroslav Svoboda: Ne jen, to je samozřejmě důležitý faktor. 

Martina: Samozřejmě, já jsem teď taková pragmatická. 

Jaroslav Svoboda: Já vím, já jsem taky pragmatik, ale tohle to je důležitý faktor. Každopádně vaši pragmatičnost potěší, že ta květnatá louka vlastně působí jako taková zdravotní policie. Ona přitáhne spoustu hmyzu a ten hmyz interaguje i s našimi záhonky, s ovocnými stromy, tvoří se biodiverzita, harmonie, která ten pozemek drží funkční bez dalších zásahů chemikálií. Protože příroda vytvořila mnoho užitečných vztahů, které sami sebe podporují. Podporují zdraví ekosystému, které je přirozené. 

Jsem napojen na přírodní systém a odříznutý od systému civilizačního a umělého 

Martina: Máte domov, který je jakýmsi ostrovem odříznutým od systému? 

Jaroslav Svoboda: Ano, já mám ostrovní systém a naopak si nepřipadám odříznut, ale připadám si napojen na systém, přírodní systém, na systém planety Země. Naopak jsem se v podstatě rád odřízl od systému, který je umělý a který v podstatě nedává záruku do budoucnosti, že bude stále fungovat. 

Martina: V čem všem jste soběstačný? 

Jaroslav Svoboda: Tak kromě vzduchu, který produkují moje stromy, tak jsem soběstačný například v solární energii, která stačí pro běžné potřeby. Jsem soběstačný s vodou, sbíráme ze střechy. 

Dále sbíráme v krajině vodu do půdy, nezaléváme, vlastně sbírá si ji úrodná půda, ta ji zadržuje v humusu, takže potom odpadá jakákoliv zálivka celého přírodního systému. 

Jsme soběstační například se zeleninou. Nemáme to dogmaticky, že musíme všecko vypěstovat, můžeme něco koupit, něco vyměnit, když chceme, ale máme-li chuť, můžeme být soběstační. 

Martina: Kolik si myslíte, že byste při tomto vašem hospodaření, permakulturním hospodaření, potřeboval hektarů, abyste se svojí partnerkou byli třeba plně soběstační potravinově? 

Potravinová soběstačnost nevyžaduje obrovskou plochu, záleží na přístupu - Foto: Jaroslav Svoboda

Potravinová soběstačnost nevyžaduje obrovskou plochu, záleží na přístupuFoto: Jaroslav Svoboda

Jaroslav Svoboda: A ještě máme dva psy a kachny. To není o hektarech. Potravinová soběstačnost může být i na tisících metrech čtverečních. Tam záleží pouze na tom, jak intenzivní ten systém uděláme. To znamená, zeleninová soběstačnost vyžaduje několik set metrů čtverečních záhonků a takových malých políček, protože obrovská plocha se z hlediska zeleniny udržet nedá. 

Chceme-li být soběstační s ořešáky a kaštanovníky, tak je potřeba větší plochy. 

Tam záleží, pro co se rozhodneme, jestli pro extenzivní soběstačnost nebo intenzivní. Jestli větší plocha a méně práce anebo menší plocha a více práce. Takže řekněme, když máme jeden hektar, tak ta soběstačnost je snadná a hravá. Je tam určitá plocha na pěstování zeleniny a velká extenzivní plocha na pěstování plodin, které rostou na stromech. 

Kdybychom měli menší plochu, musíme stromy natěsnat blíž k sobě, mít třeba zákrsky a ty vyžadují větší péči. Já si mohu dovolit na hektaru vysokokmeny jabloní, hrušní a péče o ně je v podstatě nulová. Když jsou vzrostlé a když je pěstuji přirozeným způsobem, to znamená bez řezu, bez chemie. 

Martina: Kolik si myslíte ale, že byste potřeboval pozemků, když byste nebyl vegan? Protože to samozřejmě mění stravovací návyky, skladbu potravin. Posluchači, kteří mají maso rádi a nechtějí se ho vzdát, vědí, že by se možná rychle přejedli ořechů a kaštanové mouky. 

Jaroslav Svoboda: My jíme velice pestře. Je spočítané, že dva hektary uživí jednoho masožravce. To znamená člověk, který by tam pásl krávy, kozy a ovce a tyto zvířata jedl, tak by potřeboval dva hektary na své uživení. Ty samé dva hektary prý uživí přibližně nějakých 6 – 12 vegetariánů. 

Vegetarián je člověk, který nejí maso, to znamená, ty zvířata nezabije, nesní, ale jí třeba mlíko, vajíčka a tak dále. To znamená, že chová zvířata pro jejich produkty. A ty samé dva hektary uživí 54 veganů. To znamená lidi, kteří nejedí živočišné produkty. 

Ale kdyby člověk chtěl jíst maso, tak ho nemusí jíst každý den. Kdyby se soustředil třeba na ryby, ty se dají chovat snadno na menší ploše nebo na drůbež, tak nemusí mít té plochy tolik. Opět by stačily na plnou soběstačnost třeba dva hektary. Možná i míň, možná i půl hektaru nebo hektar. 

Martina: Milý Jaroslave, děkuji za vaše povídání, které dnes skutečně vonělo po větru a těším se na příští týden. 

Jaroslav Svoboda: Potěšení bylo na mé straně, děkuji za pozvání. 

Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů.  

Autor:  Martina Kociánová, Ladislav Henek
Pořad: Kupředu do minulosti  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: pořad jsme vysílali do ledna 2017  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace