Podle Jiřiny Prekopové jsme se nenaučili proměnit konflikty na smíření a lásku

Narodila se v Prostějově, v roce 1970, ve 41 letech, odešla s manželem Valentýnem do Německa a dnes seznamuje lidi po celém světě s terapií pevného objetí. „Zajímavé je, že pro lásku se srdce zapalují lépe na jihu než na severu, který je chladnější, rozumový. Na jihu je to víc o srdci a břichu. Tam berou mé učení velmi rádi a rozumí mu.“

Manželství

Její slovenský muž prý „učil rozeznávat mezi jednoznačným dobrem a zlem.“ Jiřina Prekopová si vážila nejen jeho, ale i osudu, který ho potkal. Dnes, v 83 letech, by s ním prý ale „naložila“ trošku jinak. „Tehdy jsem nevěděla, jak se má zacházet s takovým mužským. Měl např. strach, když jsem řídila. Chvěl se a pořád se díval, jak brzdím a předjíždím. Pěnila jsem tak, že bych se s ním nejraději rozvedla a koupila si své vlastní auto. Jeho kladné vlastnosti ale převažovaly. V posledních letech bylo ovšem lepší, že jsme vedli víkendové manželství,“ říká psycholožka s úsměvem.

První poznání pevného objetí

Byl to právě manžel, kdo ji naučil tzv. pevnému objetí. „Jsem mu za to hluboce vděčná. Právě on mi zprostředkoval klíčový zážitek, kdy jsem pochopila, že mě má rád, přestože blbnu a jsem na něj zlá. I když to bylo proti mé vůli, vzal mě bezvýhradně takovou, jaká jsem. V této metodě nejde vůbec o to někoho jenom ztišit, ale přijmout ho, přebrat zodpovědnost za to, aby se mu vedlo dobře, a proměnit jeho hněv a strachy na lásku a radost.“ Jiřina Prekopová pak prozrazuje, že v okamžiku, kdy jsme opojeni adrenalinem a vydáni na pospas živočišnému hormonu krokodýlů a tygrů, nemáme svobodnou lidskou vůli a jednáme jako zvířata. „Ta jdou pod vlivem adrenalinu do útoku nebo útěku. To ale člověk nemá dělat. Ten musí jednat na základě svého svědomí, rozumu a bezpodmínečné lásky.“

Škodolibost, temná stránka empatie

Psycholožka Jiřina Prekopová|foto:Český rozhlas

Knihu „Aby láska v rodinách proudila“ psycholožka původně vydala pod názvem "Empatie". „Tato vlastnost je základem pro tok lásky. Je to koryto, v jakém může proudit. Když se do sebe lidé vzájemně vcítí, vznikne most pro lásku, spojení mezi „já“ a „ty.“ Svazek je plný zlomyslných příběhů z každodenního, spíše českého, života. Je škodolibost výhradně naše, česká, vlastnost? „Když jsem knihu chtěla vydat v češtině, trvalo nakladatelství na tom, že ji udělám s ohledem na české poměry, protože je tu specifická situace. Zmapovala jsem si to a zjistila, že tomu tak opravdu je. Závist, že má soused víc než já, a proto mu udělám škodu, je malorysost, kterou Němec nedělá.“ Podle J. Prekopové je úmyslné páchání škod sousedům temnou stránku empatie, kdy víme, že bude druhý smutný a zoufalý, a proto mu nepříjemnost způsobíme. „Odkud se to ale bere jsem nezmapovala. Možná je to tím, že jsme za 300 let nebyli svými pány a neustále jsme nad sebou někoho měli.“

Životní krachy a neřešené konflikty

Nedávný průzkum uvádí, že největšími tužbami dětí a mladistvých je mít dobré vzdělání, jediného partnera po celý život a děti. V prvním roce prvorozeného dítěte se ale začíná rozpadat většina manželství. V čem tyto problémy vězí? „Vytvořila jsem si anamnézu každého dítěte, ale i jeho rodičů. Ptala jsem se, co negativního se už po generace v rodinách dědí. Zjistila jsem, že jsme se nenaučili konflikty, které nutně musí vzniknout, vyjádřit, zpracovat a proměnit do smíření a lásky než zapadne slunce. Nenaučili jsme se to, protože se vzájemně už po celé generace trestáme fackami, slovy, útěkem.“

Předávání lásky

Chceme-li si v rodině udržet lásku, je v první řadě důležité smířit se s vlastními rodiči. V druhém kroku musíme poznávat a procvičovat si empatii. Nejdůležitější součástí nového životního slohu rodiny je pak emoční konfrontace. „Rodiče si ji mezi sebou nejprve odsouhlasí a potom dětem oznámí, že se nebudou od tohoto dne vyhazovat a odcházet od hádek, dokud se nesmíří. Dohodnou se, že se nebudou trestat tělesně, nadávkami či odnětím lásky.“ Podle J. Prekopové taková metoda opravdu funguje a děti ji prý dokonce velice rády přijímají.