Antonín Kratochvíl: "Fotit se musí stejně přirozeně, jako dýchat"

1. únor 2012

V úterý (1. února) byl hostem Dvojky ČRo a magazínu „Je jaká je“ světoznámý fotograf Antonín Kratochvíl.

Uživit se reportážní fotografií není lehké, obzvlášť v Československu druhé poloviny 20. století. Antonín Kratochvíl odešel, aby se v zámoří stal respektovaným fotografem, kterého vyhledávají celebrity celého světa. V prestižní soutěži World Press Photo se nikomu jinému nepodařilo dosáhnout takového úspěchu, jako právě jemu. Několik let po sobě zvítězil ve třech rozdílných kategoriích - umění, hlavní zprávy, příroda a prestižní časopis American Foto jej zařadil mezi 100 nejvýznamnějších osobností fotografického světa.

Hollywood je jenom pozlátko
Barvitá minulost a především talent vedl A. Kratochvíla na amsterdamskou Arcadia University. Když jako tulák a trestanec dezertoval z francouzské legie, právě Amsterdam mu přišel být tím jediným místem, kde by mohl začít znovu. Původně emigrant z České republiky, vandrující v té době Evropou, si za pomoci fotografie otevřel cestu až do hvězdného Hollywoodu. Mnohé populární tváře stály o fotografie ze studia A. Kratochvíla, a přestože dostal prestižní kontrakt pro Vogue magazín, rozhodl se svou budoucnost naplnit jinde: „Mě to divadlo nebavilo. To čím jsem si do té doby prošel, bylo ve srovnáním s Hollywoodem opravdové. Z pozlátka showbussinesu jsem měl deprese a postupně měnil zaměření. Poslouchat modelky, jak se baví o dietách bylo po čase nesnesitelné.“ Pomyslné kulisy změnil dokonale a z kolébky amerického filmu se A. Kratochvíl dostal rovnou do předních linií, do role válečného fotografa: „Moje bývalá žena pracovala jako redaktorka magazínu Rolling Stones a asi se cítila být zhrzená, protože mě posílala snad do všech válek, kterých ve světě té doby bylo. Přátelé mi povídali, že si asi přeje, abych zemřel.“

World Press Photo

Sebemenší chyba může stát válečného fotografa život
Předtím, než se člověk vydá do centra konfliktu, musí podrobit zemi dokonalému fundamentálnímu průzkumu. Zajistit si potřebná geografická data a především schopného domorodce, který dovede perfektně plnit roli průvodce. To je mnohdy životně důležité: „Většinou se mi podařilo zajistit si kontakt předem, ale občas se stává, že musíte improvizovat. Neprověřený člověk vás může dovést kam nechcete. Může to být informátor znepřátelené frakce, nikdy nevíte. Právě dobrý průvodce mi jednou zachránil život v Afghánistánu. Mudžahedíni na mě dvě hodiny mířili zbraněmi a mysleli si, že jsem sovětský špion. Chtěli mě zastřelit. Místní kontakt jim nakonec dovedl vše vysvětlit, že mě tedy nemají zabíjet. Nechtěl jsem jim ukázat strach, ale byl jsem opravdu velice blízko smrti.“ Naposledy se prý A. Kratochvíl ocitl v ohrožení života, když fotografoval ničivým zemětřesením postižené Haiti: „Na místě se tvořily gangy a jejich členové zabíjeli lidi, říkali že zabijí i delegáty. Byl jsem tehdy v hotelu a hledal cestu ven. Jistým způsobem jsem se nebál, jenom ve mně převládal pocit nutnosti dostat se z toho všeho ven. Nakonec se mi podařilo zmizet.“

Lidé celého světa jsou stejní, když potřebují pomoc
Válka vždy probíhá stejně a je otřesná: „Nezáleží na tom, jestli fotíte ve Rwandě nebo kdekoliv jinde po světě. Lidé v ohrožení se na vás pokaždé dívají jako na anděla, který přišel řešit jejich problémy.“ Bohužel pro drtivou většinu z nich se pomoc nikdy nenajde. Nepropadá tedy fotograf často pocitům beznaděje, že i přes všechna svá reportážní svědectví nemůže ve výsledku nic ovlivnit? „Nemám takové pocity. Občas se přeci jen něco změní a některé moje fotografie vyvolají emoce. Jednou jsem dělal reportáž pro New York Times magazín a vyfotil člověka umírajícího na AIDS. Po uveřejnění fotografie mi volala americká senátorka, jestli mohou použít mojí fotografii v rámci probíhající kampaně. Souhlasil jsem a nakonec se, snad i díky mé pomoci, podařilo vybrat rekordní počet příspěvků pro nemocné v Africe.“

Antonín Kratochvíl: Černobyl / Z výstavy v Mánesu, květen 2011

Dobrý fotograf musí být součástí fotografe
Díky tomu co zažil je A. Kratochvíl nepochybně zocelený muž, který viděl šokující věci a zvěrstva přesahující dalece hranice lidského chápání. Nespočetněkrát se ocitl na pokraji života a smrti. Přesto jsou jeho fotografie citlivé a plné empatie. Na jednu stranu tvrdí, že dát mrtvému jméno je osudová chyba, ale téměř v každé fotografii nalezneme kus jeho samého: „Ani nevím jak se s tím vším dokážu vyrovnat. Dvacet let jsem si nepamatoval své sny, přestože má žena často popisovala, jak intenzivně je prožívám.“

Více informací najdete v záznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou.

autor: Jan Sklenář
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.