Na výstavě grafika Vladimíra Suchánka najdeme práce vytažené ze šuplat

Pozn. redakce:
Vzhledem k tomu, že jsme rozhovor vysílali v čase poradny, a tu necháváme přepisovat, stalo se, že byl přepsán i tento rozhovor. Program Dvojky byl ve státní svátek samozřejmě mírně upraven. Rozhodli jsme se tedy, že mimořádný přepis zveřejníme. Najdete zde i audiozáznam rozhovoru.

Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
Milí posluchači, grafik a malíř Vladimír Suchánek oslavil 12. února 80. narozeniny a při té příležitosti se jeho tvorba za více než půlstoletí představila v Císařské konírně Pražského hradu. Vy mnozí jste možná už tuto unikátní výstavu navštívili a možná i víte, že za svůj život si Vladimír Suchánek odnesl přes 30 významných ocenění. Uspořádal na 158 samostatných výstav v České republice i v zahraničí a třeba v roce 2006 mu bylo uděleno státní vyznamenání za zásluhy v oblasti umění a tak dále a tak dále. Ale možná jste na výstavě ještě nebyli a venku prší a pokud vy bydlíte poblíž, tak můžete navštívit tuto výstavu právě teď a nebo to stihnout ještě do 12. května. Já si právě teď, mám tu čest, s panem Vladimírem Suchánkem povídat, alespoň prostřednictvím telefonu. Přeji krásný den.

Logo|foto:Český rozhlas

Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Suchánku, mě vám zajímá taková věc, jestli, když člověk připravuje svoji výstavu, která má být průřezem jeho tvorby, tak jestli je pragmatik a nebo jestli je jako když otevře rodinné album a rozplývá se a vzpomíná?

Vladimír SUCHÁNEK, grafik, malíř
--------------------
No, je to obojí, ale spíš jsou to rozpaky nad tím, že nevíte k čemu se přiznat a co nevystavit. Já jsem bohudík měl kurátora Filipa Wittlicha, který mně po právu, jak se ukázalo později, přinutil, že jsem vytáhnul ze šuplat staré práce ještě z 50. let z dob Akademie výtvarných umění a celou tu moji vývojovou řadu vlastně sestavil tak, že vlastně ta výstava dává obrázek o takovém životním příběhu. Takže já tam přiznávám všechno a myslím, že to byla rada dobrá, poněvadž to právě návštěvníci ocení, že tam je vidět, že jak od mladého začínajícího umělce se ta jeho práce mění a vyvíjí a jde přes všechna úskalí, který přiznávám, který nezapírám. Takže já jsem podle ohlasů diváků spokojený, přišlo jich tam pár tisíc. Ale musím se zase přiznat k tomu, že jsem měl velký rozpaky do toho vůbec jít. Mně se to zdálo, že si drobné nebo drobnější formáty se do té velké prostory nehodí, ale ukázalo se, že architekta výstavy Jana Zbořilová to uzpůsobila tak, že je to jako přijatelný.

Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
To člověk musí být rád z toho, že se vlastně mýlil. Vy jste řekl, pane Suchánku, že jste zvažoval, k čemu se přiznat. Co chce umělec většinou zatajit, když se může prezentovat svým divákům?

Vladimír SUCHÁNEK, grafik, malíř
--------------------
No, asi jak to vidím vedle sebe, tak obyčejně se lidé nepřiznávají k tomu, čím začínali, poněvadž to moc nesouvisí s tím, co dělají dneska a prostě není to jako in. Takže ta tvorba, kterou tam mám tu začáteční, zřetelně není in, ale právě možná, že to bylo dobře, že jak už jsem předtím řekl, že divák má příležitost vidět jak umělec začíná.

Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
To je hezké.

Vladimír SUCHÁNEK, grafik, malíř
--------------------
Ale poslyšte, paní Kociánová, já vám teďka vstoupím, já mám, od rána vás poslouchám, tak si říkám, že vám musím říci jednu věc, kterou jsem ještě nikde vlastně neříkal, že totiž dnešní datum mně připomnělo, že já vlastně první své výtvarné dílo jsem spáchal právě před 68 lety, poněvadž jako 12letý kluk jsem samozřejmě prožíval ten konec války strašně intenzívně a tehdy jsem v tento den asi, nebo včera nebo zítra, to si přesně nepamatuju, namaloval takovej plakát tuží a vodovkama, takovej, už nevím ten formát, a namaloval jsem karikaturu Hitlera jak z něj srší krev z rukou a kolem jsou bodáky spojeneckých, teda se spojeneckými vlajkami a potom to náš mlékař v Novém Městě nad Metují pan Prostředník vylepil na nákladní auto, kterým rozvážel mléko po okolí. A takže já jsem měl takový zadostiučinění, že já jsem vlastně vstoupil na veřejnost už tehdy jako malej kluk.

Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
Člověče, vždyť vy jste vlastně odbojář, když to teď, ono to vlastně bylo tehdy velice odvážné a vzhledem k tomu, že to ten mlékař nalepil na vůz, tak je jasné, že ...

Vladimír SUCHÁNEK, grafik, malíř
--------------------
Ne, ale ten už to vozil, když už to bylo jasný, ale ty vlajky, to jsem měl, ty vlajky jsem uměl nakreslit proto, poněvadž maminka už je přes několik týdnů před koncem války šila, takže jsme to studovali, jak ty vlajky vypadají a tam jsem měl zážitek, poněvadž tatínek byl učitelem a bydleli jsme ve škole a my jsme s maminkou 5. května, když hlásil rozhlas, že je revoluce a jako prostě budem svobodni, tak my už jsme šli a ty vlajky, když tatínek nebyl doma, jsme vystrčili na školu. Jenomže přijelo nákladní auto s takovým kulometem nahoru a začlo se a začal se točit ten kulomet směrem k těm vlajkám, takže jsme je honem sundavali. Takže tam už jsem byl odbojář. To je.

Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Suchánku, já vám moc děkuji za to, že jsme si mohli takto dopoledne popovídat a připomenout si, jak vlastně dlouhá 68letá už je vaše kariéra. Já vám přeji, aby ještě teď, kdy už se vaše výstava chýlí ke konci, tak bylo neustále plno, neustále vyprodáno a aby se vám podařilo namalovat všechno, co si svým vnitřním zrakem představujete. Děkuji vám mnohokrát a těším se, že zasednete brzy jako host naproti v křesle. Děkuji.

Vladimír SUCHÁNEK, grafik, malíř
--------------------
Děkuju, děkuju, děkuju, na shledanou.

Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou.