Helena Třeštíková: Po zhlédnutí dokumentu bychom měli přemýšlet

Filmařka nedávno oceněná Českým lvem měla z výhry opravdu radost, i když, jak sama tvrdí, „preventivně nikdy nic raději nečeká“. A čím by mohl její vítězný film Katka, který do dnešních dnů vidělo přibližně 120 tisíc diváků, zaujmout? „Myslím si, že čas přináší příběhy nefabulované, autentické. V tom to možná diváky zajímá. Skutečnost, že vidí kus opravdu nefalšovaného života.“

V roce 2008 dotočila snímek René. Jeho prostřednictvím nás nechává nahlédnout do života muže, neustále kolísajícím mezi světy před a za vězeňskou branou. Když ji potom hlavní protagonista filmu vykradl, okusila i sama režisérka, jak do detailu vypadá jeho "řemeslo". „Nejdřív bylo vykradení anonymním pachatelem. Asi po měsíci přišel dopis od Reného, kde se k akci přiznal. První byl šok, překvapení, nevíra, že je to možné. Vztek, rozčílení, smíření se situací a pochopení, že když se člověk zabývá takovými tématy, nesmí se divit. Od Reného to byl vlastně typ velmi specifického vzkazu. Pak jsem to zhodnotila tak, že to je tak originální čin, že by byla škoda tak originálního člověka nesledovat dál.“

"Dokument je demokratická disciplína, má spousty různých tvarů a možností, v tom je krásný. Měl by zaujmout a po jeho zhlédnutí bychom měli mít tendenci o věcech, které jsme viděli, přemýšlet,“ tak by dokumentaristka charakterizovala obor, ve kterém se již léta pohybuje. Konkrétně časosběrným dokumentům se věnuje od roku 1980, kdy začala vznikat série „Manželské etudy“. Ve téže době se také rozhodla zasvětit svůj život této metodě práce, která je prý nejobtížnější v tom, že člověk „nikdy nemá čistý stůl, protože je pořád něco rozdělaného“. Ona samotná ji ale snáší a nestresuje ji, což dokazuje neskutečných dvacet příběhů, které v současnosti průběžně natáčí.

Do rutiny však nikdy nezabředla, což si vysvětluje tím, že „každý den přichází do něčeho jiného“. V žánru dokument se nic neopakuje, každý den klade nové nároky a člověk je tak musí i nově promýšlet. Helena Třeštíková zároveň přiznává, že nikdy neuvažovala o vytvoření hraném filmu. „Jsem kronikář tělem i srdcem. Na začátku většinou nevíte, jaký onen příběh bude. To, že je pak zajímavý a silný, vyplyne až časem, dlouhodobým pozorováním. Dělat to ‚fabulovaně‘ by mě netěšilo, nejsem ten typ.“

V současnosti pracuje na filmu, jehož první část, která se začala natáčet před 37 lety, nesla podtitul Jak změní ženu mateřství. „Říkala jsem si, že když se nám podařilo natočit, jak se někdo narodí, tak by bylo zajímavé sledovat ho i onu rodinu i nadále. Tak to probíhá, je to všední, běžná rodina, žádné velké kotrmelce se tam nedějí. Přitom ale běží doba a čas.“

Helena Třeštíková je cílevědomá žena, jinak by svou profesi nemohla vykonávat. V její hlavě ale přesto „leží“ projekt, který se jí zatím nepodařilo zrealizovat, přestože jeho téma považuje za „bezvadné“, jak sama říká: „Ke konci 80. let jsme měli tendenci scházet se s kolegy z Krátkého filmu a chtěli jsme udělat společný projekt. Pořád jsme ale nemohli přijít na společné téma. Já jsem tehdy navrhla, že bychom začali tím, že si všichni sedneme ke stolu, kde bude ležet telefonní seznam. Každý z nás píchne se zavřenýma očima na nějaké místo a o tom, člověku, na jehož jméno prst ukáže, pak natočí film.“ Nejspíše takový přístup vystihuje její vztah ke skutečnému člověku, kterého na ulici běžně přehlížíme, ačkoliv může být právě jeho osud až překvapivě vzrušující.

Více si poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru.