Viktor Ono Hasuhana: „Má duše se narodila v Japonsku“

Viktor Ono Hasuhana je původním jménem Viktor Chromec a pochází z Prostějova. Japonské jméno dostal od svého učitele a v překladu znamená „čistý jako lotosový květ a silný jako 30 mužů“. Ač šlo původně asi i trochu o šprým, jméno si ponechal a velmi si ho váží.

O Japonsku, jeho zvycích a hlavně o tzv. samurajství a zbraních těchto bojovníků snil od dětství. Vše začalo v 10 letech, kdy začal cvičit judo. To jej doslova učarovalo a nastínilo celou jeho životní dráhu. O japonské ostrovy se začal podrobně zajímat a dokonce snít o životě na nich. Ve svých 27 letech emigroval do Německa, a to s jediným cílem: vydělat si dostatek financí pro cestu a život v Japonsku. „Kdyby to šlo, tak jsem v Japonsku daleko dříve. Ale tehdy to tak prostě bylo. Měl jsem tzv. emigrantskou rodinu a sám jsem neměl ani pas,“ řekl Viktor Hasuhana a dodal: „Hnala mě snaha bezbřehého mládí a velkého nadšení. Kdybych věděl, co mě čeká, tak bych k tomu asi těžko našel odvahu.“

samurajský meč|foto:klub tradičního Aikida v Prešove

O životě v Japonsku měl jen laickou představu. Původně se chtěl stát výrobcem čepelí, což se mu nakonec nepovedlo (učitelé jej totiž vedli „jen“ k jejich broušení). Výroba mečů je studijně i časově náročnější. Místní lidé jej původně „brali“ jen jako člověka, který se chce přiučit, a pak se tím, co se naučí, živit ve své zemi. On ale chtěl v Japonsku zůstat, chtěl se stát Japoncem. Přesto nebo právě proto, byl svými učiteli nasměrován k restaurování starých čepelí. V této oblasti se stal mistrem, v roce 2002 získal oficiální licenci. „Po 20 letech práce jsem stále na půl cestě. Když udělám jeden krok dopředu, tak ve skutečnosti to jsou další dva zpátky. Tato práce vás naučí neskutečné pokoře. Dnes každý den vím, že vlastně nic nevím. Když nějaký meč restauruji, tak se jej snažím nepřetvářet, ale naopak sám vstoupit do jeho příběhu. Člověk se vždy musí snažit respektoval život čepele. Nikdy jej nemůže znásilnit na základě vlastních názorů či zkušeností. Musím vždy respektovat jeho původ a někdy se stane, že na něm musím ponechat místo, se kterým nejsem spokojen.“ Když hodně pracoval, tak se mu dokonce stávalo, že měl pocit, že jeho vlastní tělo je součástí meče. Vztah V. Hasuhana k práci možná dobře vystihují tato slova: „Při práci s mečem je na prvním místě srdce, na druhém hlava a až poté ruce.“

V. Hasuhana se v Japonsku oženil. Má malé dítě a japonskou rodinu. Sám říká, že se jeho duše narodila v Japonsku a v této zemi chce také pochovat své kosti. Cítí se být víc Japoncem než Čechem. V současné době je na dobu dvou let zaměstnancem pražského Náprstkova muzea, kde provádí restaurace asi 150 samurajských mečů z místních sbírek. V současnosti samozřejmě s obavami sleduje aktuální dění v jeho novém „domově“, který postihly zemětřesení a následná vlna Tsunami. Ač zemětřesení jeho rodinu osobně nezasáhla, psychicky to všichni nesou velmi špatně. „To, co se tam právě děje, všichni velice silně prožíváme. Je strašně těžké tady nečinně sedět a přitom tak hodně chtít pomáhat. Každou hodinu sleduji nejnovější zprávy a jsem s nimi alespoň v duchu.“ Pokusil se nám dokreslit i japonskou mentalitu, kterou právě v těchto dnech oceňuje celý svět, tedy nepodléhání panice, touha vzájemné pomoci, víra ve vládu země, která vydává jen doporučení a nikdo nemá důvod neposlechnout apod. Podle V. Hasuhany je současná mentalita Japonců možná pozůstatkem samurajství. Jednotlivý lidský život asi neměl v minulosti velkou cenu. „Každý, kdo se narodí, má před sebou cestu. A podle toho, jak dokáže být v celé společnosti platný, tak se zvyšuje cena a kvalita jeho života. Každý jsme jen malým kolečkem ve velkém soukolí. Přitom na každém kolečku velmi záleží.“

Logo|foto:Český rozhlas

Více si poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru.