Muzikanti jsou nejvíce okrádanou profesí v Česku, tvrdí Jiří Vondráček

Mezi profese Jiřího Vondráčka ale, kromě výše uvedených, patří i příležitostná režie a aranžmá. Je také bratr zpěvačky Heleny Vondráčkové a otec herečky a zpěvačky Lucie Vondráčkové. Hlavně je ale hudební skladatel. Má to štěstí, že jeho manželka (již přes 30 let) Hanka je textařka, a tak mnoho písniček vzniká „doma“. „Když skládám písničku, tak se nejprve věnuji hudbě a až poté ji dávám textaři. Je to ale i naopak, a to zejména ve chvíli, kdy dostanu nějakou zakázku nebo když se mi líbí nějaký text nebo básnička. Nevíce mě ale baví nejprve skládat hudbu. Většinou mě něco doma napadne, vezmu si kytaru, syntetizátor nebo si sednu za piáno. Hotovou věc hned natočím. Teď tak mám doma nejméně 150 nahrávek, které jsou v šuplíku a čekají, až na ně přijde řada.“

Lucie Vondráčková|foto: oficiální stránka

Jiří Vondráček prozradil i jednu „domácí“ specialitu, kterou je jejich slovo „skroulit“. „Znamená, že to (skládání) jde pomalu a stále dělám něco jiného. Jde to pomalu ne proto, že nemá ten dotyčný talent ale že se s tím loudá“. Dnes tedy skládá jak pro svou dceru, jak říká pro Lůcu, pro Petra Kocmana či Jakuba Smolíka. "Ne každý nazpívá to, co napíšu. Každému interpretovi vyhovuje jiné frázování, jiný projev. Když napíšu něco o čem si myslím, že by mohlo být přímo pro některého zpěváka, tak mu zavolám a dílo nabídnu. Zrovna teď mám napsanou písničku, která by slušela Věře Špinarové a už půl roku jí vyhrožuji, že něco pro ní mám. Jen se nějak nemůžeme potkat.“

Českým posluchačům je jméno J. Vondráčka patrně nejvíce známo ve spojení s někdejší hudební skupinou Marsyas, působil i v kapelách Galapetr a Turbo. V současné chvíli je členem seskupení Voko bere. Název totiž představuje spojení několika příjmení: Vondráček, Kocman a Berka. „Všichni se známe již dlouho a tak nás jednoho dne napadlo si spolu zahrát. Název pak už byla jen taková blbina. V naší profesi jsou totiž velmi důležité mezilidské vztahy. Je to trochu jiné, než u „normálního“ zaměstnání, kdy mají velkou sílu různé kolektivy. My, jako solitéři, jsme strašně křehcí. Je to zvláštní život a velké štěstí, když se člověk schází s muzikantem, se kterým nehraje. V této profesi je vůbec hodně těžké najít jednoho, dva lidi, na které se můžu spolehnout, kterým můžu věřit. Mě se to podařilo a vím, že když v noci zavolám, že mám průšvih, tak se ten dotyčný zvedne z postele a přijede mi pomoci.“ Rád také vzpomíná na období, kdy byl členem zmiňované skupiny Marsyas. „Bylo to naše nejšťastnější hudební období. Bylo to hodně volné a nebáli jsme se o svou budoucnost. Byla to komornější ale i srdečnější doba, než jsem potom zažil v divácky úspěšnějším Turbu.“

Jiří Vondráček|foto: Jan Sklenář

Co je o J. Vondráčkovi asi méně známo, je jeho předsednictví Svazu autorů a interpretů. V této souvislosti tvrdí, že muzikanti jsou nejvíce okrádanou profesí v Česku. „Když se v rádiu či televizi zahraje písnička, tak se prostřednictvím poplatků k autorovi dostane jen 1,20 Kč. Nejstrašnější je ale u nás stav u CD a dalších nosičů. Představte si, že na nové desce všichni děláme rok. Stojí to všechno zhruba 200 až 500 tisíc korun. Pak se musí dostat na trh a prodat. Což se podaří tak u 5 tisíc kusů. Pak si jej ale všichni na internetu okopírují a ještě k tomu dodají, že jde o jejich osobní potřebu. Zákon ale dovoluje udělat si kopii jen v případě, že už nosič vlastním, že jsem si jej koupil a jen pro sebe, aby se deska nezničila, si ji okopíruji. Bohužel my dnes nemůžeme nikomu říkat, že když si desku člověk okopíruje, tak vlastně krade. I za muziku se musí platit… My se muzikou živíme, jsme na tom životně závislí. Každé okopírování je krádež. To musím opakovat stále a stále.“

Jiří Vondráček|foto: Jana Huzilová

Nenechejte si ujít celý rozhovor Marie Retkové a Jiřího Vondráčka, který nabízíme v audiozáznamu (na začátku článku).