Paměť používá Alice Nellis jako síto kvality nápadů

Narodila se v lékařské rodině. Přesto o studiu medicíny nikdy nepřemýšlela. Přání rodičů, aby alespoň jeden z potomků šel v jejich stopách se jim splnilo díky sestře, a tak měla naprostou svobodu v rozhodování, kterým směrem se bude profesně ubírat. „Za celou dobu vybírání mne medicína nenapadla ani jednou. Přišlo mi, že jsou naprosto upracovaní a zahlcení administrativou. Až časem mi došlo, že práce doktorů je naprosto jasně daná a možná jsem jí měla zvážit. Jenže rozhodnutí pro zcela jiný obor již dávno padlo.“

Studovala pražskou konzervatoř a současně FAMU. Studium ani jedné školy nedokončila, nakonec úspěšně vystudovala anglickou literaturu. „Všechno se vším vlastně souvisí. Film je vlastně příběh, vypravovaný zvukem, obrazem a hudbou. Mě se tak na jednom písečku sešly všechny oblíbené hračky.“

Jaký je rozdíl mezi kinem a divadlem
„Nemívám převratné nápady. Spíše sbírám, co kolem sebe vidím a pak se to v jeden okamžik samo složí dohromady a vznikne nápad na projekt. Extrémně nerada píšu, takže paměť používám zároveň jako síto. Když si nápady nebudu pamatovat, pak zřejmě nebyly tak dobré a je dobře, že upadly v zapomnění. Na druhou stranu, čím je ale člověk starší, tím je to síto přísnější a jen doufám, že mi ve stáří alespoň něco zůstane,“ směje se Alice Nellis.

Věnuje se jak divadelní, tak filmové režii najednou. Obojí má dle jejího názoru svou jedinečnost. „V divadle je režisér sám a proti němu na jevišti stojí celý soubor. Ansámbl se musí dohodnout mezi sebou, jak bude jednotlivé role hrát a prezentovat tak celou hru. Režisér do nich vkládá svou důvěru. U filmového ztvárnění je situace přesně opačná. Všichni vkládají důvěru do režiséra, který ve střižně vytvoří finální dojem.“

Scénáře píše nerada
Do kin právě přichází její nejnovější počin, snímek Perfect Days – i ženy mají své dny, natočený podle stejnojmenné divadelní předlohy. Hlavní roli v něm ztvárnila Ivana Chýlková, která se s postavou hlavní hrdinky nikdy neztotožnila. „U Ivany k tomu nemohlo dojít, ale myslím si, že postavu pochopila a našla si k ní cestu v různých paralelách. Jejich životy jsou však natolik odlišné, že k prolnutí dojít nemohlo.“

Scénář napsala v kavárně. Krátí si tak obvykle čas například při čekání na schůzku. Vše přitom tvoří zcela organizovaně. „Protože nerada píšu, snažím se sednout k psaní scénáře až na poslední chvíli. Do té doby musím mát hotové všechny scénosledy a kartičky, se kterými hýbu, dokud nevznikne pevná struktura.“ Jakmile se dostane do tohoto stádia, vkládá „jenom“ jednotlivým postavám slova do úst.