„Byla jsem strašlivě šokovaná. Paralyzoval mě smutek.“ Marcia Davenportová, blízká přítelkyně Jana Masaryka, Prahu opustila jen pár dní před jeho smrtí
„Chtěla jsem tu umřít,“ vzpomínala americká novinářka. Po smrti Jana Masaryka ale nesměla 17 let do Československa.
„Byla jsem strašlivě šokovaná. Paralyzoval mě smutek,“ popisovala Marcia Davenportová v roce 1990 své pocity po tom, co se dozvěděla o smrti Jana Masaryka 10. března 1948. Americká novinářka a Masarykova přítelkyně tehdy Prahu opustila jen pár dní předtím.
Jejich známost vznikla pravděpodobně za války, i když Davenportová o Masarykovi musela vědět už dřív. Stýkala se s řadou lidí z diplomatických kruhů. Ale teprve, když ho začala poznávat ve funkci předsedkyně Americké válečné pomoci Československu, začal se jejich vztah prohlubovat.
Odešel by Masaryk kvůli ní do emigrace?
Sama Davenportová píše, že pro Masaryka byla mimo jiné i praporem, kterým demonstroval svůj vztah k západním demokraciím, aniž by musel hovořit o politice. Je otázka, pokud by vztah dál pokračoval, jestli by Masaryk neodešel znovu do emigrace.
Ve filmu Masaryk (2016) si americkou novinářku Marcii Davenportovou zahrála španělská herečka Arly Joverová. Srovnejte jejich podoby.
„Osobně si myslím, že by v emigraci šťastný nebyl,“ uvažoval historik a překladatel Vladimír Smetáček. „Nesmírně by se trápil, že prohrál svůj život. Ať už byl vyhozen nebo vyskočil, bylo to pro něj lepší řešení než odejít. Ale jestli chtěl odejít, to se asi nedozvíme.“
Jak vážný byl jejich vztah
„Podle mě je dneska dokonce úplně jedno, jaký byl jejich vzájemný vztah. Důležité je, že Davenportová existovala a že sehrála v Masarykově životě velmi důležitou úlohu. Ať už ji miloval nebo si s ní jen intelektuálně rozuměl. Protože kdyby tuto úlohu nesehrávala, tak by z jeho podnětu nebydlela tak blízko Černínu, v Loretánské ulici 13.“
Co vůbec Davenportovou za války přivedlo k pomoci Československu? Láska k Praze. Poprvé Prahu navštívila v roce 1930, když psala knihu o Mozartovi. „To, co jsem tehdy viděla, mi úplně vzalo dech. Ta kombinace pražské architektury a té atmosféry byla jedinečná,“ vzpomínala ještě po 60 letech.
Tady chci umřít
„Předtím jsem nikdy nemluvila s nikým z Čech. Leda s Emou Destinnovou, která zpívala v Metropolitní opeře za dob, kdy tam také účinkovala moje matka. Ale odjakživa jsem měla v oku, v srdci, v duši cit pro krásnou architekturu,“ vysvětluje. „Bylo mi 26 a řekla jsem si: Tady chci umřít.“
To se ale změnilo po smrti Jana Masaryka. „Tehdy jsem si neuměla představit, že bych se ještě někdy do Československa vrátila,“ přiznává. „Přešly roky a mě napadlo, že bych se do Prahy přece jen mohla vypravit. Prostě mi přišlo hrozné to pomyšlení, že už ji nikdy neuvidím.“
Až do roku 1965 jsem nedostala vízum
Ale ukázalo se, že to nebude až tak jednoduché. „Až do roku 1965 jsem nedostala vízum. Nechtěli mě tu ani vidět. Pak se ale místní úřady začaly zajímat o peníze, které jim cizinci ze západu přivážejí, a tak i mně daly povolení. Byla jsem tu v roce 1965, 1969, 1974 a pak ještě jednou. Teď popáté.“
„Před 11 lety, to jsem tu byla naposled, mě už unavoval pocit, že jsem tu na obtíž. Ne, že by mě krok za krokem sledovali, to ne. Ale působila jsem těžkosti místní přátelům, známým. Když jsem odjela, tak jim komunisti osladili život,“ vzpomínala v roce 1990.
