Dějiny kuchyně: Československá vláda si nemohla dovolit stravu pro celou delegaci. V Hotelu Lutetia jedl jen premiér Kramář

Vedl jí Edvard Beneš, který se teprve v říjnu 1918 stal ministrem zahraničí. Ještě se ani nestačil vrátit domů a dostal od premiéra Karla Kramáře první úkol: dojednat na konferenci hranice našeho nového státu (vůči Německu, Rakousku a Polsku). Nakonec Kramářova a Benešova jednání probíhala v luxusním Hotelu Lutetia.

Beneš i Kramář lobbisty

„Hotel byl postavený už roce 1910, a to na základě iniciativy dozorčí rady slavného obchodního domu Le Bon Marché, který ležel od hotelu na dohled, jen přes park,“ říká hrdý majitel jídelního lístku z 24. dubna 1919, a spoluautor rubriky Dějiny kuchyně Roman Vaněk. „Naši vyjednavači se v hotelu do poslední chvíle snažili naklonit cizí lobbisty. Třeba prostřednictvím vybraných krmí podávaných v jejich centrále,“ doplňuje historik Martin Franc.

Beneš byl pověstný svým ovlivňováním zdánlivě druhořadých úředníků vítězných mocností. Ti ale připravovali svým šéfům materiály k jednání, takže až tak druhořadí nebyli. Ministr rád využíval i služeb místních, tedy francouzských novinářů a expertů. Hotelový oběd nebo večeře (za 22−24 franků) ale rozhodně nebylo nic laciného.

Logo|foto:Český rozhlas

Luxus, ale jen pro premiéra

Jediný, kdo se tady mohl z československé delegace pravidelně stravovat, byl premiér Kramář. Taky tam tehdy koloval vtip: „Říká se, že když se jeden francouzský žurnalista vyptával portýra z Lutetie na exotické Číňany, kteří tam taky pracovali, tak údajně odvětil, že mají ještě exotičtější národ. Jsou to Čechoslováci, kteří vůbec nejedí. Jen, a jejich jménem, ministerský předseda,“ říká Vaněk.

Historik Martin Franc hledal i v dobovém tisku: „24. dubna 1919 byla republika Československo v hospodářské krizi. Lidé protestovali za zvýšení mezd a v nejbližších dnech mělo dojít k uvolnění hospodaření s bramborami…“ Co si tak mohl dát k večeři premiér Kramář?

Menu roku 1919

„Začínáme consommé Mirette, což je masitý vývar s kerblíkem, nakrájeným hlávkovým salátem a s knedlíčky a vločkami z parmezánu,“ říká Vaněk. Následuje mořský jazyk Elysée a timbala a la Nantua. „Označoval se tak teplý předkrm, ať již ve formě paštiky nebo ragú, z raků, zeleniny, bílého vína a brandy.“

Jakýmsi zlatým hřebem Hotelu Lutetia byly jehněčí kotlety Chevreuse (s bramborami, artyčoky, žampiony a lanýži). Další chod Volaille Vendôme (drůbež) se podával salát Caprice de Reine z čekankových puků, celeru, jablek, lanýžů, citronové šťávy, majonézy a zakysané smetany. Ze sladkého suflé si můžete vybrat třeba nákyp Milady, což by mohla být omeleta s překvapením Milady, která se označovala také jako broskev Milady.

Nalévá se pak suché šampaňské, a po něm přijde víno z bordeauxského mikroregionu Pomerol (špičkový ročník 1895) nebo stejně staré víno Corton. Naprostá většina těchto vín je červená, ale je tady 5% možnosti, že šlo i o víno bílé.