Jana Štěpánková: "Poprvé v životě jsem na jevišti stála jak žába před hadem"
Herečka, která patří k legendám českého divadelního, filmového a televizního herectví, Jana Štěpánková byla čtvrtečním (27. října) hostem magazínu „Je jaká je“ a Marie Retkové po 11:05.
Jana Štěpánková pochází z herecké rodiny. Na divadelních prknech stáli její bratři, ale hlavně opravdová herecká legenda Zdeněk Štěpánek a maminka Elena Hálková, která byla také vnučkou básníka Vítězslava Hálka. Je tak asi jasné, že i Jana Štěpánková trávila své dětství v divadelním portále. „Otec hrál vlastně samá mládeži nepřístupná představení. Jako dítě jsem tak viděla samé hrůzy a tragédie. Plakala jsem tak, že mě museli z portálu několikrát vyvést. Neuměla jsem rozlišit otce na jevišti a otce ve skutečnosti. On mi prostě před očima umíral. Jednou jsem v Národním divadle viděla Lucernu, to s oběma rodiči na jevišti. Máma hrála Haničku a vodník na ní líčil pentličky. Nevydržela jsem a zakřičela: *Mamičko, nechoď do vodičky!* Samozřejmě, že mě vyvedli. Prostě jsem to jako dítě strašně prožívala.“
Ve svém hereckém životě se ale tzv. na divadle se svými rodiči nepotkala. Jednou si s tátou zahrála v televizi, stejně tak s mámou, kdy spolu zpívali operu. Prozradila ale, že vlastně její první jevištní kroky byly za přítomnosti táty. „Měli jsme chalupu v Železné Rudě a právě tam byl velice kvalitní ochotnický spolek. Jednou oslovili tátu, zda si s nimi nechce zahrát hru Měšťáci Maxima Gorkého a když už jsem vedle něj stála, tak se zeptali i mě. Rodiče mi do té doby veškeré herectví zakázali. Táta tehdy ale souhlasil. Je potřeba dodat, že mi tehdy bylo 15 let, hrála jsem ale nejméně 22letou dívku, což je ale generační rozdíl. Hlavní dialog jsem měla se svým tátou. Přišla jsem na jeviště a najednou jsem byla jak žába před hadem. Táta na mě upřel ty své modré oči a pod nalepeným vousem na mě křikl: *Tak mluv!* Já se na něj podívala a nebyla jsem schopna nic říct. Hrůza. Byla jsem prostě tele.“
Jana Štěpánková se vdala za režiséra Jaroslava Dudka. Potkali se v pražském Divadle Pod Palmovkou (tehdy se samozřejmě jmenovalo jinak). „Měl mozek a přitom smysl pro humor. Dnešním slovníkem by zasloužil označení workoholik. Dopoledne zkoušel v divadle, pak jel do televize, a když měl večer své představení, tak chodil tzv. na dozor. Nenechal nic, aby to šlo do písku! Mě tento režisérský přístup dnes hodně chybí. Musím ale říct, že asi nejsem objektivní, byl to můj manžel.“
Geny a okolní prostředí hrají podle J. Štěpánkové v lidském životě velkou roli. Zvláště, když dnes vidí svého syna, který prý je doslova obtiskem svého otce. „Velký důraz přikládám mezilidským vztazím, slušnému chování a také tomu, zda se např. člověk dokáže omluvit. To je hodně důležité. Dospělý se musí umět omluvit i malému dítěti. Čím jsem starší, tak to tak více cítím. A také je velmi důležité říkat lidem, že je máte rádi.“ Pro Janu Štěpánkovou, která sehrála i nejednu roli v rozhlase či v dabingu, je prý také důležité slovo. „Je to strašně moc. Jen jedním slovem můžete hodně ublížit.“ Přiznala se nám i ke své „profesionální deformaci“. „Když poslouchám, jak někteří lidé neumějí intonovat, nemyslím na jevišti ale v osobním životě, tak hodně trpím a podle toho také cejchuju lidi. Já totiž hodně věcí slyším a docela mi vadí, když někdo nemluví tak, jak má. Asi to je ale opravdu nemoc z povolání.“
Jana Štěpánková svou hereckou kariéru začala v divadle v Pardubicích. Ve filmových rolích se objevuje od 70. let, velkou popularitu jí však přineslo účinkování v televizních seriálech jako např. „Taková normální rodinka“ či „Nemocnice na kraji města“, kde hrála anestezioložku Danu Královou. Totu roli si zopakovala v pokračování Nemocnice na kraji města po 20letech. Byla také dlouholetou členkou Divadla Na Vinohradech.
A jak to např. při přípravě natáčení Nemocnice vypadalo si poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru s Marií Retkovou.
(Audio najdete na začátku článku.)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
