Rusové ukrývají UFO (rubrika 21. století)

Většina seriózních vědců však považuje celý, tzv. Roswelský incident za pouhou mediální bublinu. Redakce časopisu 21. STOLETÍ však přichází se senzačním odhalením z opačného konce světa. Podobnou základnu mají i Rusové a nachází se na Kamčatce. Je známo, že ruský poloostrov Kamčatka byl ještě donedávna přísně střeženou oblastí, ve které ještě za sovětské éry probíhaly ty nejtajnější pokusy a zkoušky tajných zbraní. Dodnes je zde využívána i rozlehlá raketová střelnice. Málokterý smrtelník měl možnost se do těchto míst podívat bez svolení těch nejvyšších míst Kremlu. Dlouhý poloostrov na Dálném východě má rozlohu 472 000 kilometrů čtverečních a je tedy 6x větší než rozloha České republiky, která je 78 866 km2. A právě zde, nedaleko města Družnyj, se nachází nejtajnější vojenské vědecké zařízení v celém Rusku. Ruská "oblast 51".

Vraťme se však do doby před sto lety, přesněji do dne 30. června 1908. Tehdy se nad oblastí sibiřské řeky Podkamenaja Tunguzka rozsvítí krátce po 7:00 hodině ranní nebe, a za hromového rachotu prolétne nad oním územím ohnivé těleso, které dopadá doprostřed husté tajgy. Na obrovském území je na 60 milionů stromů přelámáno jako sirky. Ohlušující výbuch je slyšet až do vzdálenosti 1000 kilometrů. První vědeckou výpravu vede do místa dopadu ruský profesor Leonid Kulik. Výsledky jeho práce jsou sice zajímavé, ale vysvětlení pro onu obrovskou katastrofu chybí. Do místa katastrofy pak v průběhu uplynulých sta let míří desítky výprav, ať již seriózních vědců, nebo lovců senzací, kteří chtějí jen potvrzení svých hypotéz, že šlo o katastrofu vesmírné lodi mimozemské civilizace.

Vraťme se nyní do současnosti. Teprve dnes jsme se rozhodli, po zvážení všech pro a proti, zveřejnit fakta, podložená nezvratnými důkazy, která potvrzují nouzové přistání mimozemských bytostí na naší planetě.
Naše šestičlenná výprava se vydala do Tunguzské tajgy letos v létě a na místo dávné katastrofy jsme dorazili 16. srpna. Dnes už celou oblast znovu pokrývají vzrostlé stromy a téměř nic nepřipomíná ohnivé peklo před sto lety. Základní tábor jsme rozbili na břehu malé, bezejmenné říčky. Celé území už před námi propátraly podrobně desítky podobných výprav a tak jsme se soustředili spíše na svědectví místních obyvatel, kteří zde řídce žijí v malých osadách. V jedné z nich, zvané Podgornaja, narážíme konečně na zlatou žílu. Čulak Kumbej, je synem jednoho z mála očitých svědků katastrofy, který se dostal k epicentru bezprostředně po výbuchu. Je příslušníkem prastarého národa Evenků, který obývá tyto končiny Sibiře. Čulakův otec byl rovněž průvodcem dvou Kulikovových expedic v následujících letech a patřil k těm několika málo Evenkům, kteří se naučili číst a psát.

Svému synovi vyprávěl, že ještě několik dní po výbuchu, vycházela z ohniska silná záře v podobě bílého, pulzujícího sloupu, sahajícího až ke hvězdám. Přitom bylo slyšet silný hukot, připomínající tisíce rozzuřených vos. Svědectví o sloupu bílého světla se ostatně vyskytlo několik, ale nikdo jim nevěnoval pozornost a vědci to považovali za fantasmagorie domorodců.

Kumbej sebral všechnu odvahu a naplněný strachem z neznámého, se připlížil až k okraji kráteru. Tam viděl neuvěřitelné divadlo. Uprostřed rozlehlého močálu plula podivná stříbrná skořepina, připomínající otevřenou lasturu. Právě z ní ona záře vycházela. Náhle lastura zaklapla a kolem se rozlila černočerná tma. Ustalo i podivné hučení. Na stejné místo se Kumbej vypravil až za několik týdnů, ale po podivné skořepině už nebylo ani památky. Našel však stopy. Vypadalo to, jakoby se močálem a pak po lesní půdě sunul obrovský tvor, který za sebou zanechával široký průsek. Kumbej šel po jeho stopách a dorazil až k řece, kde ke svému překvapení spatřil onu lasturu, nyní již na krátkých nohách. Kolem ní se pohybovala skupinka osmi postav v podivných bílých oblecích, které jim zakrývaly nejen těla, ale i tváře. Kumbej znovu se strachem z místa uprchl. Když se v jejich osadě objevil Kulik se svou výpravou, Kumbej jim své zážitky vyprávěl.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V osadě se zanedlouho objevila početná jízdní jednotka po zuby ozbrojených vojáků, doprovázená několika koňskými povozy, která se ihned vydala na popsané místo k řece. Místní lidé tamodtud pak slyšeli střelbu a tlumené výbuchy. Na zpáteční cestě projela jednotka za noci osadou. Během okamžiku ještě několik vojáků vtrhlo do Kumbejovy chatrče a odvleklo jej pryč. Marné byly prosby jeho ženy a malého syna. Starého Kumbeje už nikdo neviděl.

Naše výprava měla horkou stopu. Byla sice téměř sto let stará, ale alespoň jsme měli nějaký záchytný bod. Nejbližším civilizovanějším místem je na řece Podkamenaja Tunguska město Solomaj. Tam prý tehdy mířil vojenský konvoj. I v Solomaji jsme měli štěstí. Místní obyvatelé nás nasměrovali za Jurijem, téměř devadesátiletým usedlíkem.

"Ano, pamatuji se na to jako kluk", vyprávěl ochotně. "Přijeli sem tehdy vojáci. Na vozech přikrytých plachtami měli nějaký těžký náklad a všechno překládali na loď. Měli prý namířeno k Jeniseji a odtud po řece do Krasnojarska. Jeden z nich se tady ale pěkně opil naší samohonkou a prozradil, že vezou mrtvé ďábly"!

To už byla pořádně horká stopa. Vydali jsme se do Krasnojarska a začalo úmorné pátrání v archivech a vyptávání u místních pamětníků. Po tajemné vojenské koloně, jakoby se ale slehla zem. Téměř už jsme pátrání vzdali, když se na nás usmálo štěstí. Podle záznamů místní policejní stanice přistálo tehdy v Krasnojarsku jedno z prvních velkých dopravních letadel Farman F-60 Goliath. Pro město to byla velká událost, ale k letadlu se nikdo nedostal. Celý prostor byl totiž hermeticky uzavřen a hlídalo jej vojsko. Do letadla prý v tajnosti překládali podivný náklad, který připlul po řece. Jak jsme se dozvěděli, ještě předtím museli dělníci v místním metalurgickém závodě vyrobit osm kovových truhel, jakýchsi sarkofágů. Šlo prý o přísně tajnou vojenskou zakázku. Dozvěděli jsme se ale cíl letu. Byla jím Kamčatka, město Petropavlovsk. Naše pátrání zde bohužel z finančních důvodů skončilo. Prozatím!

Už teď je ale každému jasné, že ony tajemné sarkofágy skrývaly bytosti, které Evenk Kumbej viděl na místě tunguzské katastrofy. A to, že cílem letu byla právě Kamčatka, nepřístupná a už tehdy přísně utajená oblast, nás už vůbec nepřekvapilo.

Cílem naší další cesty tedy bude Petropavlovsk a jsme si jisti, že právě tam najdeme další stopy po tajemném nákladu z roku 1927. Do utajené oblasti 51 v Americe pronikli novináři už několikrát. Proniknout však do zakázané vojenské zóny na Kamčatce bude určitě o mnoho těžší. Nicméně každý z nás cítí, že jsme na prahu objevu, který nemá obdoby. Na prahu neznáma, které vybízí a provokuje. Skrývají se na Kamčatce skutečně pozůstatky mimozemšťanů a jejich lodi? Zatím tomu všechno nasvědčuje a redakce 21. STOLETÍ bude ve svém pátrání pokračovat.