V roce 1682 se tady vraždilo... Tady bydlí rozhlas Olomouc. VIDEO
V nádherné historické budově olomouckého Českého rozhlasu se nejen můžete ztratit, ale taky (možná) potkat i bloudící duši kdysi zavražděného muže.
Podle policejně zaprotokolovaného záznamu se tady totiž stala (v roce 1682) vražda. Z okna olomouckého domu č. p. 433, Horní náměstí, vystřelil pobočník zdejšího velitele na libavského poddaného Michala Johna. Ten druhý den na následky zranění zemřel. Pachatel skončil ve vězení, takže vražda nezůstala nepotrestána, ale... duch Johna možná stále bloudí po chodbách.
Nejedna podobná historka však provází snad každý druhý starý dům. Tento se ale do historie zapsal lépe. Třeba setkáním dvou „čerstvě“ usmířených králů Matyáše Korvína a Vladislava Jagellonského 8. července 1479. Na pískovcové plastice Vojtěcha Hořínka, která visí na fasádě budovy, jsou vytesány oba jejich rodové erby spolu s českým lvem, heraldickým symbolem Čech.
Průvodce: David Vávra
Host: Jan Sulovský, olomoucký redaktor
Účinkují: Lucie Pernetová a Václav Jílek
Mistři zvuku: Martin Dušek a Jitka Kundrumová
Hudba: Tomáš Pernický
Scénář a režie: Jan Herget
Rozhlas je až v patře
Dům č. 433 stojí v řadě podobných staveb, hned vedle sousedního Moravského divadla a filharmonie. Na první pohled působí nenápadně, na ten druhý v něm uvidíte zajímavé sídlo olomouckého veřejnoprávního studia. Musíte po schodech. Celé přízemí, a to už od poloviny 19. století, zaplňuje kavárna s předzahrádkou, kde si můžete dát kávu a nějaký ten dortík. Kavárna nesla za skoro celou dobu existence většinou jména svých majitelů. Třeba Kavárna Hirsch nebo kavárna Rupprecht.
„Dům má sice klasicistní fasádu, ale jeho historie sahá až do středověku,“ říká průvodce a olomoucký redaktor Jan Sulovský. Podle dostupných pramenů byl postavený už v polovině 13. století, zároveň s celým Horním náměstím.
Patřil mezi nejhonosnější měšťanská sídla, taky proto tady mohl nocovat i český král Vladislav Jagellonský. Na počátku 17. století vlastnil dům Albrecht z Valdštejna a ten v únoru 1620 poskytl dnešní hantýrkou „Bed and Breakfast“ Fridrichu Falckému (známému jako Zimní král).
„To musela být, panečku, hostina! Stoly se asi prohýbaly pod samými dobrotami,“ uvažuje průvodce pořadu Tady bydlí rozhlas David Vávra. Podle dochovaných záznamů bylo součástí slavnostního menu například sedm jeřábků, 30 ptáků a 10 velkých klobás. Za víno a lahůdky zaplatila obec 132 kop grošů. To tehdy byly až dvě třetiny ročního výdělku šafáře.
Jdeme dovnitř
Vstup je při levé straně domu, projdete renesančním portálem se zdobenou římsou do průchodu, který je obložený travertinovými deskami. Po pravé straně jsou vidět obrysy původního vstupu do kavárny, který je už zazděný. Na konci chodby máte na výběr ze dvou schodišť. Každé vede jinam…
Pokud se vydáte vpravo, jsou tady byty a sídlo neziskové organizace ISIS, což je občanské sdružení pro pomoc náhradním rodinám. Pokud vystoupáte po velkorysém točitém schodišti ve tvaru elipsy, budete se cítit jako v běžném činžovním domě. Až na to, že v každém patře jsou mohutné klenby a až za nimi jsou chodby k bytům. Schodiště končí u těžkých železných dveří na půdu a ve střeše je vidět i oválný světlík. To byl první pokus. Teď ten správný: Český rozhlas Olomouc totiž sídlí na schodišti vlevo.
Olomoucký rozhlas sehrál svou roli i v bouřlivých srpnových dnech roku 1968. Vojáci sice obsadili budovu (22. srpna), ale už po 21:00 hodině se na olomouckých vlnách ozvalo vysílání nazvané Svobodné legální vysílání Čs. rozhlasu, stanoviště Dubček-Císař ABX. Stanoviště muselo mnohokrát měnit místo svého vysílání a okupanti je sice hledali, ale až do konce vysílání nenašli. Jejich vysílání přebírala vysílačka Ječmínek a pak štafetově i další. Slyšet tak byli v celé Evropě. Naposledy se ozvalo 28. srpna 1968, na příkaz ředitele Krajského studia Čs. rozhlasu v Ostravě.
Až druhý pokus je správný
V prvním patře jsou studia a místnosti, kde pracují lidé z redakce. V srpnu 1968, kdy rozhlas, podobně jako v ostatních městech, obsadila okupační vojska, se tady odehrála zajímavá historka. „V jednom z bytů ve vyšších patrech tehdy bydlel první ředitel olomouckého studia Jaroslav Kanyza. V té době už studiu nešéfoval, nicméně když chtěl vstoupit do rozhlasového patra, zastavil ho mladý kazašský voják se samopalem. Ředitel neváhal a vrazil mu pořádnou facku. Vylekaný voják nevystřelil, ale rozplakal se,“ vypráví Sulovský.
Dům měl až do roku 1945 několik německých majitelů. Pak čs. parlament schválil Benešovy dekrety a Němci o dům přišli. Město pak vyčlenilo celé první patro pro vznikající rozhlasové studio. 9. ledna 1949 se v éteru poprvé ozvalo: „Hlásí se Československý rozhlas Olomouc.“ Až do října 1956 bylo ale studio personálně podřízeno Brnu, alespoň s vlastním vysílacím časem. Samostatné olomoucké vysílání začalo až 15. října 1956.
Olomoucký labyrint
Před vstupem do labyrintu olomouckého studia vás zastaví recepční u svého moderního stolu. „Možná by to chtělo nějaký plánek, protože to tady na první pohled připomíná labyrint,“ říká Vávra. Pokud hledáte největší činoherní studio, které bylo k domu přistavěno někdy kolem roku 1945, musíte jít doleva, přes malý salónek, pak doprava a zase doleva úzkou chodbičkou...
Je to prostor, který by klidně mohl být i menším divadelním sálem. „Je tady totiž klasická zatahovací červená opona, po stranách černé sametové pásy látky, takzvané šály. Baterie reflektorů u stropu a dokonce jedna vyvýšená divácká lóže.“ Prostor s tolika divadelními atributy má hned ve vedlejší budově dva větší a starší sourozence – Moravské divadlo a Redutu, což je koncertní sál, ve kterém působí Moravská filharmonie.
Co uvidíte v interiéru? Dřevěné obložení stěn, které na čtyřech místech zajímavě rozrušují vertikální pásy tenkých latěk v tmavším odstínu. Celkový dojem ale trochu kazí unifikovaná průmyslová stropní svítidla. Jejich kotouče s perforovanými hranami vyvolávají vzpomínky na normalizační kulturní domy.
Klidně i v pantoflích
Všechny tři instituce intenzivně spolupracují a tak je tady „čilý umělecký cvrkot“. Herci, zpěváci, režiséři, hudebníci i dirigenti přebíhají z jedné budovy do druhé. To všechno proto, aby stihli svá vystoupení pro živé publikum, nebo nahrávky pro rozhlasové posluchače. Nemusejí to brát přes náměstí a obávat se, že jejich hlasivky ohrozí nepřízeň počasí, ale průchodem. „Takže to klidně zvládnou i v pantoflích,“ směje se Vávra.
Hned vedle průchodu do Reduty je místnost, které se říká velká režie. „Je to centrální mozek olomouckého rozhlasu, který zvládne propojení se všemi studii dohromady, a to i s koncertním sálem ve vedlejší budově,“ vysvětluje Olomoučák Sulovský. Natáčejí se tak tady ty nejnáročnější literární a hudební pořady (včetně koncertů Mezinárodního varhanního festivalu z nedalekého chrámu svatého Mořice).
Studia bez oken?
Není tady ale nějaký zasklený průhled, na který narazíte v každém jiném profesionálním studiu. „Jsme v historické budově a průhledy kvůli členitosti a vzdálenosti probourat ani nešly. Vizuální komunikaci proto zajišťuje spojení přes kamery a obrazovky,“ vysvětluje Sulovský. „Jedno okno však ve velké režii přeci jen je. Vede přímo na Horní náměstí a nabízí jedinečný pohled na budovu radnice, Arionovu kašnu a sloup Nejsvětější Trojice,“ navazuje Vávra.
Křivolaké chodby rozhlasového bludiště pak spojují další vysílací a nahrávací studia, redakce i ředitelnu. „Chodby jsou to chvíli úzké, chvíli ještě užší, dva, tři schůdky nahoru nebo dolů, snížené stropní podhledy a denní světlo v nedohlednu. Bludišti ale schází stylové sjednocení a harmonie,“ říká zoufale architekt, který se tak nějak ztratil... „Jestli v tomhle labyrintu uvíznu navěky, budou útěchou pro mou poetickou duši alespoň obrázky, které zdobí stěny klikatých chodeb. Jsou to kresby ze 40. let a zachycují výjevy z hanácké krajiny.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
