Viktor Preiss: „Jsem introvertní extrovert“

Protože nás herec navštívil v první školní den, nemohli jsme se ho nezeptat, jak vzpomíná na žákovská léta. „Do první třídy jsem chodil v letech 1952 – 1953, což už je docela dlouho. Musím říct, že jsem nebyl dobrý školák a do školy se mi moc nechtělo. Ráno jsem měl vždycky těžkou žaludeční neurózu. Musel jsem ležet na lavici s takovou trémou a stresem, že jsem chodil asi o hodinu později. Pak už se to stalo takovým pravidlem.“ Viktora Preisse prý nejvíce znervózňovaly, dříve běžné, tělesné tresty jako klečení v koutě či bouchání ukazovátkem přes ruce. „Pamatuji si na veškerá příkoří a musím říct, že jsem školu neměl rád.“

Přesto mu v hlavě utkvělo několik pedagogů. Byli to především ti z dob jeho vysokoškolských studií. „Vždycky mi pomohli cizí lidé. Jsem jim vděčný za to, že nějakým způsobem nasměrovali a uspořádali můj život,“ říká herec.

Jednou z těchto osob byla i česká herečka žijící už řadu let v Norsku, Alexandra Myšková (pozn. red.: Rozhovor s touto dámou ze 17. května 2011 naleznete ZDE.) „Vyučovala umělecký přednes. Byla to právě ona, kdo mi prostřednictvím tohoto oboru pomohl odkopat deku komplexů a mindráků. Díky ní jsem se dostal k tomu Preissovi, který byl zasunutý někde hrozně hluboko."

Viktor Preiss seděl nejen v lavici, ale ocitl se i na opačném břehu, tedy za učitelským stolem. Jedna z jeho studentek o něm kdysi prohlásila, že „na fakultě neměl příliš času na své svěřence. Kdyby ho dnes ale měl, byl by mnohem lepším kantorem.“ S tímto tvrzením herec jedině souhlasí a doplňuje ho: „V té době jsem byl hodně vytížený. Je zapotřebí se učení opravdu věnovat, mít čas a být lidem k dispozici. Zpětně si uvědomuji, že to, co jsem tam nějakým způsobem praktikoval, tu upřímnost a absolutní důvěru, kterou musíte nastolit při hereckém procesu, bylo to nejdůležitější.“

Fanoušci her a četeb Českého rozhlasu znají hlas V. Preisse velice důvěrně a už řadu let. Když si prý nechal jednoho dne vytisknout veškerou svou práci, kterou pro instituci natočil, vyjela prý z přístroje, dle jeho slov, „strašně dlouhá nudle.“ „Byl jsem překvapený, co všechno jsem měl možnost v rádiu dělat.“ Herec vzpomněl ale i na svůj první kontakt s budovou na pražské Vinohradské třídě, č.p. 12. „Jednoho dne jsme přišli do rozhlasu, kde nás měl do práce zasvětit velice energický, menší a prošedivělý muž. Byl to Jiří Horčička. Během půl hodiny jsme se od něj o rozhlase dozvěděli více, než za půl roku na DAMU.“ Vychvaluje si průvodcovské schopnosti proslulého režiséra.

Jiří Horčička|foto: Rádio Praha

Další kapitolou jeho života je bezesporu i působení v České televizi. Připomněl např. rok 1997, kdy ztvárnil v pětidílném seriálu Iva Paukerta „Pražský písničkář“ českého muzikanta s tragickým osudem, Karla Hašlera. „Pasivně jsem se tam setkal s Hašlerovými písničkami. Bylo jich asi 65 a všechny jsem je musel zvládnout.“ Nejznámější skladbou z kompaktního disku, který byl k sérii natočen, je pak „Ta naše písnička česká“ zpívaná právě V. Preissem.

A jak se herec s pěveckým projevem sžil? „Lidé mi říkali, že to dovedu a proč se bojím. Já s tím ale zápasil. Byl jsem na tom dokonce tak, že jsem měl z trémy obtíže zapamatovat si text.“ Přiznává, že dnes už živě nezpívá. Písničky, které jsou součástí představení, si prý ale předem natočí a na jevišti je pak předvádí pouze na playback.

Lidé ho často mají, jak sám říká, za „seriózního slušňáka, který se stylizuje do jakési pózy slov ano, jistě, ne, samozřejmě, zajisté.“ S tím ale nesouhlasí a říká, že v soukromí rád hovoří slangem. To, jak ho vnímá okolí, odůvodňuje skutečností, že jako herec a člověk, který pracuje s jazykem, by měl mít spisovný a vkusný projev. Sám se charakterizuje takto: „Jsem introvertní extrovert. Dovedu být velice otevřený. Moje nejbližší okolí se nad tím někdy až podivuje. Především jsem ale stydlivý. V mém věku je to trošku s podivem. K divadlu mám jistý ostych. Každou první zkoušku a každý první vstup do divadla v nové sezóně mě, upřímně, bolí žaludek a kladu si řadu otázek.“

Pocit trémy, ostychu a strachu u něj prý trvá celý život: „Člověk se ho nezbaví. Pokud ovšem nemá nějakou zvláštní falešnou sebejistotu, že je borec a že už všechno zná a umí,“ doplňuje a pokračuje: „V tomto smyslu se mi zdá, že si docela rozumím s mladými lidmi. Mám pocit, že jim připadám jakoby přístupný.“

Během své kariéry, která trvá už přes 40 let, se setkal se spoustou bardů českého herectví. Byli jimi např. Vlastimil Brodský, Rudolf Deyl ml. či Václav Voska. Na posledně jmenovaného vzpomíná: „Dělali jsme spolu Shafferova Amadea, kde jsem hrál Mozarta a on Salieriho. Měli jsme před premiérou a panu Voskovi nebylo dobře od srdce. Po generální zkoušce jsme zůstali na setmělém hledišti. Dodnes nezapomenu, jak se mnou ten zpocený veliký herec seděl na malé stoličce na jevišti divadla ABC a najednou jsme spolu měli strašně důvěrnou řeč. Bylo to naposledy, kdy jsem s ním takhle mluvil. Pak jsem ho odvezl do fakultní nemocnice, nebylo mu dobře. A už jsem ho nikdy neviděl.“

Václav Voska|foto: Portál hlavního města Prahy

Skutečnost, že je seniorem si nepřipouští a chce být stále aktivním členem společnosti: „Nechci se slovem důchod, nebo ještě hůře starobní důchod, vůbec koketovat.“ V. Preiss také přiznává, že kdyby se jeho věk zastavil, bylo by to prý docela dobré. Člověk má totiž v 64 letech pocit určité relativní svobody: „To znamená, že když nebude chtít, tak nemusí. Jedině pod tlakem povinností, které si na sebe sám ušije.“