Život zasvětila Komenskému, přitom nedokončila ani střední školu. Osudové ženy: Milada Blekastadová

Milada Blekastadová se narodila v roce 1917. Jako vnučka proslulého nakladatele Františka Topiče prožila dětství mezi knihami. Dědeček jí jednou dal do ruky i knihu severského autora, další si pak už vybírala sama. „Tam je jeden z klíčů, proč se osud Milady nakonec vyvíjel severským směrem,“ říká teatroložka a nordistka Karolína Stehlíková.

Na pozvání spisovatele Ingeho Krokanna odjela v roce 1933 do Norska a už tam zůstala. „Zamilovala se nejen do země, ale i do muže, kterého potkala krátce po příjezdu. Jmenoval se Hallvard Blekastad. Byl to její budoucí manžel.“

Láska na první pohled

Když pak 16letá Milada po pouhém měsíčním pobytu psala domů, že se bude vdávat, nikdo z rodiny nejásal. Vymluvit si to ale nenechala. Svatba s o mnoho let starším malířem se konala už v roce 1934. Milada tehdy ještě nebyla plnoletá, jemu bylo přes 50 let.

„Manželství bylo zpočátku jistě šťastné, což dokazuje sedm dětí, které spolu vychovávali. Kvůli značnému věkovému rozdílu bylo ale nerovnoměrné. Milada mentálně dospěla až po jejich narození. Až pak se začala věnovat sama sobě a své kariéře,“ přibližuje nordistka.

Překladatelka bez školy

Milada Blekastadová neměla formální vzdělání. Vzdělávala se sama, a to celý život. Skvěle jí šly jazyky. Norštinu zvládla za dva měsíce a hned také začala s překladem. Nejdříve z norštiny do češtiny, pak i naopak.

Norským čtenářům tak kromě Karafiátových Broučků zprostředkovala díla významných českých autorů – Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímu, Milana Kunderu, Karla Čapka nebo Václava Havla. Umlčované spisovatele pak od roku 1968 podporovala neustále a systematicky.

J. A. Komenský

Hlavním předmětem jejího zájmu byl ale Jan Amos Komenský. V polovině 50. let přeložila Labyrint světa a ráj srdce. Její autorská předmluva zaujala natolik, že jí vynesla stipendium a spolu s ním i možnost práce nad rozsáhlou Komenského monografií.

Za ni dostala nejen doktorský titul na univerzitě v Oslu, ale i mezinárodní uznání. Její Comenius je dodnes nejcitovanější biografií Komenského vůbec. Komenský jí poté dopomohl i k návštěvě Československa v roce 1957.

Nepovzbudivá návštěva domova

Po 10 letech tak najednou viděla změny, které přirovnala k době po Bílé Hoře. „Po únoru 1948 byl Topičovým znárodněn majetek. Přišli o dům na Vinohradech a částečně o vilu v Dobřichovicích. Její maminka byla nastěhována do Raspenavy v pohraničí, kde žila dost skromný život,“ popisuje Karolína Stehlíková.

O to intenzivněji pak prožívala srpen 1968. Působila jako neformální zpravodajka norské televize a rozhlasu NRK. „Její myšlenky pronikly i do novoročního projevu tehdejšího premiéra Pera Bortena. Najdete v něm celých 20 minut, které věnoval krizové situaci Československa.“

Překládala i Havla

Sama byla v kontaktu s širokou škálou českých osobností. „Bylo na ní neskutečně inspirativní s jakou vervou, odvahou, tvrdohlavostí šla za svým. Ať už šlo o její rozhodnutí zůstat v Norsku, tak o její celoživotní dílo, které má neuvěřitelnou šíři.“

Velmi činorodá zůstala i v posledních letech života. V 90. letech rozpracovala několik projektů, začala psát vzpomínky, založila fond F. Topiče, který podporuje mladé vědce, spolupracovala s Národním divadlem a Janem Kačerem. Hlavně ale překládala dílo Václava Havla. Zemřela v roce 2003 v 86 letech v Oslu. Podle svého přání byla pohřbena v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech v Praze.