Ztracený vědec aneb požírají rozhlasové toalety své hosty?

Na natáčení přišel v dohodnutý čas, probrali jsme předpokládanou chronologii témat a délku věnovanou každému z nich. Poté náš vzácný, leč roztržitý host požádal, zda si může odskočit, než se do toho dáme "naostro".
Labyrintem rozhlasových chodeb jsme ho zavedli až před pánskou toaletu, vrátili se do studia, seznámili zvukového technika s naší představou o natáčení a při srkání kávy zdvořile čekali. Když uplynulo deset minut, zdvihli jsme obočí. Když uplynulo dvacet minut, znervózněli jsme. Čas natáčecí frekvence ubíhal, začaly se kupit náklady, ale nevznikalo nic, co by je ospravedlnilo.

Po půl hodině jsme odhodili stud stranou a vnikli na toaletu. Voláme, ťukáme, nikde nikdo. Co se proboha mohlo stát? Byli jsme bezradní. Mobil náš vědec nevlastnil. Jak a kde jej sehnat? Poděkovali jsme technikovi, zrušili frekvenci a jali se shánět alespoň domácí telefonní číslo našeho nevyzpytatelného hosta. Po další půlhodině jsme je získali. S trochou obav voláme. Co když to zvedne jeho paní a zneklidní, kam se génius poděl?

Jaké bylo naše překvapení, když telefon zvedl přímo náš vědec. Hrome, co tam děláte, když máte být tady na natáčení, chlape? Co se s vámi proboha stalo? Zkrátím to. Ať už přišel během své nutné úlevy či následním mytí rukou na cokoli, vehnala se vědci do hlavy nutkavá myšlenka, která ho odvelela do naprosto jiné dimenze. Vyšel na chodbu, před očima vzorce a abstrakta, zcela zapomněl, kde a proč se nachází a spokojeně odešel domů, zapisovat si, co jej napadlo.

Dnes se tomu už směji, ale tenkrát jsme, přiznávám, hodně zuřili. Jediné, co nás se situací smířilo, byl onen fakt, že se nejednalo o živé vysílání...