Co stálo za úspěchem hitu Lásko Marie Rottrové? Skladatel a textař Jaroslav Wykrent u F. R. Čecha

Jaroslav Wykrent: K Marii jsem sem dostal trošku zajímavým způsobem. Když jsem hrál v bigbítu Synkopa, seznámili jsme se Flamingem. A kamaráde, tehdy Marie ještě žádná hvězda nebyla. Tou byl Petr Němec. Flaminogo nás přizvalo do Ostravy a já já se vlastně prvně potkal s Marií. Hrál jsem u nich jako host na kytaru a dostal lano. Když zjistili, že píšu i písničky, požádali mě, jestli bych něco pro Marii nevymyslel. Tak jsem jí udělal dvě písničky: Pyšná dáma a Lásko.

Ta první nebyla nic moc, taková „soulovka“. Lásku Marie natočila v aranžmá Richarda Kovalčíka, což bylo takový Chicago. Byla z toho šíleně nešťastná. Jediný, kdo si jí ale všiml a říkal, že je fakt pěkná, byl pan Horníček. No ale ta písnička zmizela z povědomí. Marie z toho ale byla nešťastná, a tak se k ní vrátila (asi za tři roky) s tím, že aranžmá udělal Vláďa Figar. Bylo to najednou takový křehký a tehdy už byla konstelace hvězd příznivá. Já za tu píseň dostal Bílou vránu. Ona se líbila nejenom lidem, ale i kritikům, a to je člověče zázrak.

Co bys, Jardo, vzkázal novejm začínajícím písničkářům, hudebníkům a básníkům?

Vždycky říkám muzikantům, kteří něco dělají: „Víte co, zkuste dělat vlastní věci, protože jinak se okrádáte o jeden krásnej rozměr muziky, kterej spočívá v tom, že něco vymyslíš, říkáš si, že je to geniální, dáš to lidem a ono nic.“ A pak si říkáš: „Tak jsou blbí, nebo co?“ A zjistíš, že blbej jsi ty. Že stačí třeba změnit tempo, dát tomu jinou aranž a je to. A pak jim ještě říkám: „Zpívejte česky, pokud nejste nějakej repre typ a nemáte pocit, že chcete dobýt svět.“ Já nechci dobýt svět, já jsem rád, že jsem, že umím česky.

Františku, já mám teď poslední píseň, kterou teprve zaběháváme a člověk v ní vyjadřuje svý pocity. A od doby, kdy jsem nastoupil na Růžové pentli, tak se ten repertoár musel změnit. Ten poslední text zní: „Když otevřu oči, každý den si říkám, že je zase zavřu a nepůjdu nikam. Pak si dám tři cukry do svý ranní kávy a začnu si ničit dobrovolně zdraví.“ A refrén je: „Dneska už je kdysi, co dřív bylo včera. Zmizlo kouzlo noci z večerního šera, dny a týdny letí jak zbloudilé střely, cestou berou všechno, co jsme rádi měli.“

Jardo, tos mě dostal. To je tak důstojnej konec našeho pořadu. Sakra, ty jsi básník, to teda, já ti můžu říct. Já už jdu, já už jdu, už mám všechno hotový. Mně je hanba v porovnání s tvejma veršema... Ahoj.