„Kdybys tušil, jak a proč Rosa na kolejích vznikla...“ Wabi Daněk u Františka Ringo Čecha

František Ringo Čech: Vítám u nás Wabiho Daňka, legendárního folkaře, císaře českého folku. Jak jsi přišel ke jménu Wabi? Znamená to něco? Je to něco jako guru?

Wabi Daněk: Ono je to na delší hovor. Ale přezdívka Wabi je vlastně převzatá od Wabi Ryvoly, velmi legendárního písničkáře.

Tak jako já jsem okradl Ringo Stara, tak ty jsi okradl Ryvolu...

Přesně. Jenomže na rozdíl od vás, já to mám od něj požehnaný. My si s Ryvolou na to dali asi čtyři panáky a bylo to upečený. Někdy v 71 roce. Já jsem do určitýho času hrál u ohňů Ascalony a Beatles a pak se mi dostal do ruky zpěvníček 25 písniček Wabi Ryvoly a to mě tak okouzlilo, že jsem se to prostě nadřel. Od toho okamžiku jsem nic jinýho nehrál. A bylo to až bych řekl patologické. Kamarádi mi tehdy říkali: „No, jo, Wabi zase hraje…“ A já jsem to nevzal jako urážku, ale jako poctu.

Já jsem ze skautský rodiny. Mí rodiče byli zažraný skauti, členové Svojsíkova oddílu. Nejdřív byli dělníci u Baťů, potom se táta vypracoval na vedoucího dopravy. Byl lepší kytarista než jsem já. On akorát měl tu smůlu, že se nepotkal s dobou. On byl to, čemu se říká, entertainment. Hrával swing a trampírny jako pravý skaut. Je to asi neuvěřitelné, ale skauti mají svoje písničky a mám pocit, že dokonce i nějaké napsal táta.

Wabi, co škola? Jsi maturant, vyučený učeň?

Jsem vyučenej, já jsem prostě nebyl studijní typ. Ne že bych měl špatné známky. Chtěl jsem na střední školu. Ale s trojkou z chování mě tam nevzali.

Já měl jenom dvojku. Jseš lepší, teď jsi mě zahanbil… Máš sourozence? Máš nějaký děti, Wabi? A hraješ sám, nebo máš nějakou skupinu?

Mám mladšího bráchu, kterého hraní nějak nevzalo. Našel prostě jiný způsob vyžití. Dohromady mám čtyři děti, z prvního manželství dvě dcery, z druhýho dva syny a další už dělat nebudu. Všechny čtyři děti jsou muzikální, ale jenom dvě z nich to vzaly natvrdo. Mladší dcera se učila na kytaru, hrála v lidušce asi 12 let. Umí, ale nemá na to čas, protože mě obdařila třema vnoučatama. A mladší syn, ten na kytaru stříhá líp než tatínek. Moje skupina se skládá z jednoho člena. Už 20 let hraju s Milošem Dvořáčkem, což je kytarista, kterej zastane tři muzikanty. I když teď, na starý kolena, už jenom dva.

Wabi Daněk s Milošem Dvořáčkem na festivalu Folkové Chvojení|foto: Ivan Krejza

Co Walda? Znali jste se?

My jsme se potkali asi třikrát při práci. Já jsem si ho vždycky nesmírně vážil, protože on to měl od pánaboha. Ale zdá se, že pro to i něco dělal. No, akorát je to prokletí mýho života, protože děláme takzvané Tříkrálové večírky, což je tlupa lidí okolo kapely Bílá nemoc, který si rozdělej role a dělá se večer, kdy každej zpívá někoho úplně jinýho. A na mě většinou vždycky vyšel Walda. A dělat něco po Waldovi, to je opravdu drzost…

Já se ti musím přiznat, že jak za mnou přišel před lety Petr Novotný a Tučný a říkali: „Ringo, pojď, budeme dělat country.“ Já jsem se jim smál a říkal: „Hudbu americkýho západu? To se vám tady vysmějou. Tady zpívají šífaře a Když jsme připluli k svatému Jánu…“ No, a mýlil jsem se. To country zažilo obrovskou renesanci, my jsme jezdili s Petrem Novotným po světě a v autě jsme probrali všechno. Tam jsem se dozvěděl o country a taky o tobě, o písničce Rosa na kolejích, kterou jsem do tý doby nikdy neslyšel. A Novotný byl z toho úplně vyvedenej z míry. On si nejdřív myslel, že si dělám legraci, říkal: „Ty jseš tak blbej a děláš si ze mě srandu. Neříkej, že jsi nikdy neslyšel Rosu na kolejích…“ A teď už vím, že ty jsi Rosa na kolejích. A propos, když jsme u Rosy na kolejích, tak musej lidi k tobě vzhlížet jako ke guru, jako k bohovi, k nejvyššímu šéfovi… Dávají ti najevo svoji úctu?

Ty máš teda dost tendenci přehánět, viď… Ale vím, že jeden čas, se prostě při tý Rose vstávalo, že to byla taková napůl hymna. Ale pro mě to byla vždycky, a je do dneška, prostě obyčejná a docela slušná písnička. Kdybys tušil, jak a proč vlastně vznikla… Někdy v 70. roce jsme měli ve Zlíně kapelu Rosa. Já jsem tuto píseň psal víceméně jako sonet, jako znělku. A nakonec se z toho stal hit. A hit, což musíš vědět taky, se nedá vymyslet. Ten musí přijít. A pak už to šlo mimo mne...

A co je vlastně s Petrem? Je v cajku?

Já to řeknu po pravdě, posluchači od nás očekávají pravdu. Petr je relativně zdravej, všechny životní funkce má v pořádku, ale není schopen komunikovat do hloubky. To znamená, když mu zavolám, tak mi říká: „Ahoj, Ringo, jak se máš? Říkám: „Péťo, a co ty, dobrý?“ A pak řeknu třeba: „To je dobře, že je jaro.“ A on neví, že je jaro. Štěstí v neštěstí je, že on to neví, a přitom je šťastnej. Já tam velmi málo jezdím, protože mě to vždycky strašně sebere... Wabi, hrál jsi někdy, jako všichni my ostatní muzikanti, někdy na klavír, na housle?

Housle nebyly. U mě byl pozoun, na housle hrál brácha. V mém prvním anglickým hudebním filmu Jazzová revue cucal plátek Mr. Acker Bilk, tedy klarinetista. A tehdy byl velmi populární nástroj saxofon a klarinet. Tak mě naši na mé přání dovedli do lidušky a pan profesor se na mě podíval a řekl: „Ty chceš hrát na klarinet? Vždyť ty máš hubu na trombon!“ Dostal jsem pozoun a čtyři roky pak plival na snižec.

A kdy se probudil Wabi autor?

On byl nejdřív Wabi čtenář. Já četl, co mi přišlo pod ruku. Některý věci mě tak prostě okouzlily, až jsem začal psát básničky. První píseň si pamatuju, ale a neřeknu nic z ní. Jmenovala se Malá Jane a byla to strašná sladkobolná kravina. Ale ta druhá, ta už byla k něčemu.

A zase nezdvořilá otázka: nenaplněná láska. Toužil jsi po nějaký ženský? Máš zlomené srdce?

Dobře, už to nerozváděj, to měl každej mužskej. Já třeba platonický miloval Marušku Rottrovou. Kdo z nás ne.

Wabi, máš nějakej sen? Máš nějaký plány, co tě ještě čeká? Co bys ještě chtěl dosáhnout? Toužíš ještě po něčem?

V podstatě už to není nic světoborného. Ty už teď přicházejí, aniž bych toužil. Před dvěma lety se mi splnil nevyřčený sen stát na stejným pódiu s Chrisem Christophersonem. Já jsem mu dělal předskokana a říkám si, že ten život je takovej, že když si to zasloužím, tak mi přinese ještě pár splněnejch snů. A jinak si říkám, že bych chtěl ještě tak nějaký čtyři, pět let tady na tom pódiu strašit. Protože to je nejlepší lék. To je nad všecky doktory.

Představ si tu krásnou smrt: máš tu kytaru a najednou se vzepneš před zraky tisíců lidí a padneš na znak. Ještě vydáš sten a teď je ticho. Zatáhne se opona, vyleze slzící pořadatel a řekne: „Vážení přátelé, mistr Wabi zemřel.“ Ale my už to neuslyšíme. Wabi, pověz mi, co řekl mladé generaci?

To už za mě řekl, tuším, Woody Allen: „Neberte život moc vážně, stejně z něj nevyváznete živí.“

Audiozáznamy dalších rozhovorů s Hvězdami vinylu najdete v našem Archivu pořadů.