„Mým údělem od dětství bylo být druhá.“ Intimní zpověď herečky Vlasty Peterkové

Pátek 13. je pro mne osobně šťastný. Jsem ze čtyř dětí, po dvou synech už se maminka dalšímu těhotenství bránila, ale nakonec jsem se narodila. V pátek 13., jediná holčička. Možná jsem se už tehdy naučila prát se se životem mezi třemi bratry. I když vždycky nevyhrávám. Mým údělem od dětství bylo být druhá. Je to sice krásné umístění, ale když jste druhá pořád, je to strašné.

Narodila se v Otrokovicích u Zlína. Žili v baťovském domku s terasou a zahradou.

Moje maminka byla nemanželská. To naprosto ovlivnilo mé dětství i náš vztah. Nedovedla jsem pochopit, proč je na mne tak přísná, proč mi nevěří. Sama o svém dětství nikdy nemluvila. Narodila se babičce v roce 1918, v době, kdy přecházela fronta. Mám doma starou fotografii, ohořelou, myslím, že se ji babička pokusila spálit. Je na ní se dvěma vojáky, jeden z nich je vlastně můj biologický dědeček. Babička na něj po válce asi čekala.

Nakonec se pro ni skutečně vrátil, ale bylo pozdě. Babička už měla novou rodinu. Nebylo jednoduché mít v té době nemanželské dítě, a tak moje maminka byla vlastně odložena ke stařence. Babička žila se svým mužem a synem, který z nového vztahu vzešel. Nemanželská dcerka k nim jen docházela. Tato zkušenost maminku vedla k velkému strachu, který se vůči mě projevoval především velkou přísností.

Její nástup do brněnského divadla byl impozantní. I když se blondýna s dlouhýma nohama musela nejdříve poprat s představou o atraktivní a bezstarostné holce, která rozhodně nemůže hrát třeba Matku v Krvavé svatbě.

Režisér Kaloč mne do této role nechtěl obsadit. Nakonec kritika po premiéře napsala, že takový talent se rodí jednou za 10 let. On mi pak na každou reprízu nosil růži. Ve Státním divadle v Brně, kde jsem získala angažmá a hrála velké shakespearovské role, jsem potkala i svého muže, herce Jaroslava Kaňkovského. Přišel už jako výrazná herecká tvář z Ostravy. Byl talentovaný, zajímavý a svobodný. A mně tikaly biologické hodiny. Syn Ondra se ale narodil z velké lásky.

Nicméně jak šel čas, byla jsem čím dál víc na všechno sama. Jarda byl jedináček se silným egem. Soustředil se jen na sebe. Měl báječné rodiče. Ale jeho máma se ocitla ve velmi složité situaci: byla obviněna ze zpronevěry a než ji osvobodili, vrátila se z vězení domů závislá na lécích. Byly to nevyzpytatelné situace. Každý den jsem byla v napětí, jestli bude v pořádku. Do toho jsem měla malého synka, zkoušela v divadle, točila v televizi.

Uběhlo osm let a já se cítila naprosto vyčerpaná. Zásadně to ovlivnilo náš vztah. Necítila jsem ničí pomoc. Nemohla jsem tudíž cítit ani lásku. Do mého vyhaslého života vstoupil kluk a zasypal mě kytičkami a hezkými slovy. Byla jsem rozhodnuta z manželství odejít a setkání s ním mé rozhodnutí ještě urychlilo. Jarda prohlásil: „Když nemůžu mít tebe, nechci ani syna.“ Bylo to kruté, ale opravdu se tak na několik let stalo.

Ve svém novém vztahu jsem nerozpoznala varovné signály. Nevšimla jsem si jeho alkoholismu ani agresivity. A pak jsem mu znovu a znovu uvěřila, že se to víckrát nestane. V Praze už jsem živořila, uzavírala se a styděla. To se samozřejmě podepsalo i na mém sebevědomí a profesi. Když jsem se měla jít představit režisérovi do Divadla Na zábradlí, nedokázala jsem tam dojít. Postupem času jsem vytěsnila toto období z hlavy. Ale syn ne. Mám výčitky, protože tím musel projít a stále si to pamatuje.

Nakonec přes divadlo v Karlíně a další scény, na kterých ji dnes můžete spatřit, našla zpět důstojnou cestu nejen na jeviště, ale i ke svému bývalému muži v závěrečné etapě jeho života.

Když Jarda onemocněl, byli jsme u něj s Ondrou do posledních chvil. Bylo to krásné. Byl dojatý, každému mě představoval jako svoji ženu. Postarala jsem se i o jeho maminku. Vynahradila jsem jí to, co jsem nemohla udělat pro svou vlastní maminku, která žila na Moravě. Drželi jsme jí s Ondrou každý za jednu ruku. Už nedokázala mluvit. A on jí řekl: „Babi, pořád jsi jediná ženská na světě, se kterou bych chtěl být.“ Trošku jsem žárlila, že to neřekl mně. Ale strašně jsem jí to přála.