„On už nepřijde.“ Jan Kačer o věcech posledních
Divadelní mág a herecká hvězda Nové vlny českého filmu Jan Kačer se v Nočním Mikrofóru zpovídal ze svého dramatického života i rodinné tragédie.
Po více než 40 letech se Jan Kačer vrátil do pražského Činoherního klubu, který spoluzakládal a z kterého musel odejít. Jaké měl pocity, když znovu promlouval ze „svého“ jeviště?
„Tím, že jsem se vracel po tolika letech, bylo to, jako když se člověk vrací domů. Uvažoval jsem, jestli návrat v mém věku (a nejen jako herce, ale i jako autora hry) na místa, kde jsem působil v době své největší síly, není rouháním. Navíc jsem tam najednou stál sám, nepodpírán všemi báječnými kolegy a kamarády, kteří tam tenkrát byli. Vrátil jsem se na to stále stejné jeviště se všemi nedokonalostmi jako někdo, kdo se léta brodil životem kdovíkde, ale snad má co říct...“
Těžká životní zkouška
Když tehdy z divadla odcházel, odešel i z Prahy. Po velké vlně úspěchů a popularity tak následovala nucená léta v Ostravě. „Mám zvláštní náturu. Lidi říkají, že jsem lítostivý a uvzdychaný. Ale když přijde na něco opravdu tvrdého, naleznu zvláštní šém. I tenkrát jsem vedl spravedlivý zápas. Režim mě rafinovaně odstřihl od spolupracovníků, přátel. Ocitl jsem se v Ostravě sám. Nikde jsem tam nebydlel. Dával jsem najevo, že jsem vyhnanec. Přespával jsem u kamarádů, ve vlaku, v šatně. Trvalo to devět let. Rodina s dětmi byla v Praze. Jen díky mé ženě se nám dařilo udržet aspoň nějakou kontinuitu společného života,“ popisuje Jan Kačer.
Nenáviděné neděle
„Smrtelně jsem nenáviděl neděle. V noci jsem odjel z Prahy vlakem do Ostravy (uměl jsem spát v uličce ve stoje), ráno jsem dorazil do divadla, osprchoval se, byla zkouška, po které se všichni rozeběhli za další prací či domů a já byl zase sám,“ vzpomíná nerad.
„Tehdy jsem se opravdu zoufale zapřel, že se nedám zviklat a nenajdu si žádnou babu, protože jakmile bych to jednou udělal, všechno by se zničilo. A tisíckrát jsem měl potřebu se u někoho ohřát, cítit něhu nebo dostat smažená vajíčka. Ale věděl jsem, že když to udělám, všechno prohraju.“
Rodinná tragédie
Na tatínka má vzpomínky jako na legendu. „Dlouho jsem nevěděl, že tragicky skončil a že se kvůli nám zabil. Až když mi bylo kolem 19 let, objevil jsem na půdě utržený špagát a zeptal jsem se. Máma mi řekla, že se táta oběsil, když přišli Němci a on se bál, že bychom kvůli němu skončili v koncentráku. Doslova a do písmene se pro nás obětoval.“
O věcech posledních
Se svou ženou, Ninou Divíškovou, společně, bok po boku, zestárli. „Stáří není nic moc. Je velmi těžké. Někdy je náš společný vztah opravdu krušný. Ačkoli svou ženu mám dnes ještě radši než dřív, tu nemoc a to stárnutí nenávidím. Já jsem pokorný vůči životu, ale co Bohu vyčítám, je ten konec. Kdyby stvořil svět jako stoletý kmet, určitě by s tím závěrem života naložil jinak,“ myslí si Kačer.
„Podle mne život není dar, ale půjčka. Je čas zaplatit, to všechno chápu. Nebouřím se, neprotestuju, ale ten konec se Bohu vymkl. Líbilo by se mi, kdyby to bylo jako u Indiánů. Vylezli bychom někam na kopec, rozhlédli se, nadechli a tiše odešli. Aby náš konec nebyl spojený se smutkem nejbližších a abychom odešli čistě a statečně. Nepozorovaně. Jako jsem to dělával, když jsem se ztratil. Nechal jsem v průběhu zkoušky na zkušebně brýle nebo kabát, otevřenou režijní knihu a nenápadně jsem odešel. A když se zeptali: Kde je ten člověk? Někdo řekl: On už nepřijde.“
Poslechněte si celý rozhovor ze záznamu. Další audiozáznamy Nočního Mikrofóra najdete v Archivu pořadů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
