„Tatínek mě děsně fackoval. Kdežto Hanička, ta byla miláček.“ Hana a Petr Ulrychovi u F. R. Čecha

František Ringo Čech: Zdravím Hanku a Petra, vítám vás v Praze na Dvojce. Jsem rád, že se ve vašem hlasu objevila radost. Jaký máte vzdělání Ulrychovci? Z jaký jste rodiny? Dělnický, rolnický, pracující inteligence, tatínek byl voják?

Hana a Petr Ulrychovi: Zdravíme posluchače. My jsme z rodiny, když moc, tak středně vykořisťovaného umělce. Naše maminka s tatínkem začínali v ochotnickým divadle a u tatínka to pak přerostlo v profesi a stal se sólistou Janáčkova divadla v Brně.

Tak to je rána. Zpíval Alfreda ve Violettě, Valérii, no, ježišmarjá... Víte, já jsem milovník opery.

Hana: Byl to skvělý tenorista.
Petr: Zpíval toho hodně a já jako dítě jsem to musel poslouchat, když doma cvičil.

Já miluju Belcanto. Mám doma 120 oper, děti. Jenom Traviat mám 19. Miluju Marii Callas a Toscaniniho. To sbírám. Hani, v tomhle si rozumíme. Co tatínek zpíval? Viděli jste ho v nějaký roli?

Hana: No, samozřejmě, já jsem byla minimálně dvakrát týdně v brněnské opeře. Tehdy měla docela krásnou dramaturgii a hráli se hlavně české kusy jako Janáček, Smetana, Dvořák… Bylo to strašně krásné. Ještě tady zpívala i paní Domanínská. To ti určitě taky něco řekne, když máš rád operu a spoustu dalších senzačních lidí.

Nedávno jsme tady o paní Libuši Domanínské mluvili. Já jsem s ní točil kdysi v televizi a ona mi řekla: „Pane Čech, já mám vždycky takovou hrůzu, když hraje Slavie. Jsem velká Slávistka. I manžel. A máme zkaženou náladu.“ Někde jsme to taky napsal a teďka všichni hledali, jaké má křestní...

Hana: Tatínek tím proslul též. Byl šílený fanda a šel například odpoledne fandit Kometě. Při první třetině ztratil hlas a potom to vyřešil tak, že si dal studenou plzeň a zpíval prince v Rusalce.

Tak tudy vede cesta! Doufám, že nás mladí operní zpěváci poslouchají. Takže vy jste měli takovýhle zázemí. Řekněte mi, děti, jakou muziku jste doma poslouchali? Co se ozývalo z rádia?

Petr: To už se ozýval třeba Semafor. My jsme poslouchali Semafor i z gramofonu. To jsme měli ještě ty rozbitný desky. Hlavně Voskovce a Wericha. Samozřejmě taky operní pěvce, třeba Beno Blachut, Ivo Žídka, ale i Carusa, Beniamina Gigli a další skvělé, především tenoristy.

Máme stejné miláčky. Já chodil do Týna na mši v neděli, říkal jsem jí jazzmanská mše. Protože jazzmeni chrápali a mše byla od 12:00. Chodila tam i rodina Beno Blachuta. Měl krásnou dceru a mně se ta jeho dcera tak strašně líbila… Blachut ale říkal: „Opovaž se, Ringo, opovaž se.“ Tak si na to pamatuju. A cos sis, Hanko, zpívala ty?

Hanka: No, jakoukoliv písničku ze Semaforu, třeba Evu Pilarovou.

Co škola? Chodili jste do jedný třídy nebo vás rozdělili, abyste nezlobili?

Petr: No, já jsem byl poněkud starší...
Eva: A ještě je poněkud starší…
Petr: Pořád mně to vydrželo, kupodivu.

Já žiju v domnění, že jste dvojčata. Jak jsem na to přišel?

Petr: To se někdy stane. My jsme si s Hankou hrozně podobný. Takový jižní typy.

Takže každej jiná třída. A co prospěch? Teď se přiznejte? Mluvíte se čtyřkařem!

Petr: Já jsem byl šplhoun. Protože tatínek mě děsně fackoval, kdykoli jsem přišel s nějakou špatnou známkou. Kdežto Hanička... A špatná známka byla třeba u otce už dvojka. Kdežto Hanička, to byla tatínkův miláček a tam byla obrovská plocha tolerance. Takže Hanka mohla nosit i špatné známky. Ale ona byla hrozně milé dítě, takže ti kantoři si ani nedovolili jí dávat nějaké horší známky.

Holčičky můžou všechno... Já si tě, Hani, umím představit jako roztomilou holčičku.

Hana: Jako odvážnou školačku, viď...

A kdy jste se odvážili na jeviště? Kdy jste začali poprvé vystrkovat růžky coby aktivní začínající umělci?

Hana: Jestli se nepočítá nějaký vystupování v dětským sboru, kde jsem občas zazpívala sólo, tak, tak to bylo už snad v mých 15 letech. Ve studentském divadle, které Petr založil se svými spolužáky. Taky pak napsal svoje první písničky, takže já už jsem zpívala ty druhé hlasy.
Petr: Jmenovalo se to Divadlo bez tradice. Tehdy tam s námi účinkoval Čestmír Klos, nám dobře známý. Prosadil ten úžasný název Dibetra - Divadlo bez tradice.

To je docela vtipný název. Hanko, dávám ti přednost, aby feministky neřvaly. Zachovala se z tý doby nějaká písnička? Existuje nějaká na záznamu?

Petr: Osudu kolo. To zpíváme oba dva s Hankou a je to takový twist.

Víte, jak jsem poprvé zaregistroval vás dva? Byl jsem v Americe v Las Vegas a někdo mi napsal, že jsou v Brně dva strašně talentovaný lidi, Hana a Petr Ulrychovi. A hned jak jsem přijel z Ameriky, jsem jel za váma do Brna, Martha Elefteriadu mi řekla, kde bydlíte, pamatujete se na to setkání? Nepamatujete... No, tak asi jsem vám neutkvěl moc v hlavě. Přijel jsem vás přemlouvat, jestli bysme neměli spolupracovat.

Hana: To si vůbec nepamatuju, na mou duši.
Petr: Fakt? Není to nějaká legenda nebo překreslování dějin?
Hana: Jak už se to tady tak u nás stává...

Možná, že jsem v tý době hodně pil a že jsem byl u někoho úplně jinýho... Co jste, vy vynikající brněnské hvězdy, kdy nazpívali v bigbítu?

Petr: My jsme tehdy zpívali anglicky, měli jsme anglického textaře. Bylo to takový divoký s překládáním snad všeho do angličtiny. Však to určitě znáš. A nazpívali jsme celou řadu písniček jednak s Vulkánem. To bylo s Alešem Sigmundem.

Máte ještě nějaký sourozence?

Hana: Bohužel nemáme. Bohužel proto, že by to bylo, myslím hezký.
Petr: Hlavně je to taková rovnováha. Vždycky se tři lepší dohodnou než dva.

Hráli jste v mládí na housle, na klavír? Takovovej ten klasickej začátek?

Hana: Určitě. Oba dva a oba na klavír.
Petr: My jsme poměrně neobratní jako, pokud se týče prstíků. Ani když komponuju, jak říkáš. Tak se tomu nedá říct, že hraju. Ale když se zachmuřím a budu chvilku vypadat jako takový náhradní Beethoven, tak můžu říct, že komponuju.

Hanko, a sedneš si někdy ty ke klavíru, aby sis zahrála?

Hana: Bohužel ne. Už mám jenom takový to elektrický pianko a k tomu si sednu jenom, když se učím třeba nějakou novou písničku. To ještě zvládnu. Ale na klavír jsem chodila... většinou ale za klavír. A do dneška mě to mrzí.

A teďka ten důležitej bod: Děti, kdy vlastně, a kdo z vás to způsobil, já vám to teda měl strašně za zlý, ten odklon od pop music a rocku k tomu folku? Kdy vás vaše moravské srdce zavolalo jinam?

Petr: Tak za A, moravské srdce nás nikam nevolalo, protože neexistuje. Hanka se narodila v Liberci a já v Hradci Králové. Čili jsme tak trošku mimo z Brna. A za druhé, byl jsem to já, Hanka ze začátku proti tomu hrozně protestovala. Dostávali jsme opravdu dopisy jako Proboha, co jste to udělali? Máte bigbítový hity a najednou housle, cimbál.

Takže vy jste imigranti brněnští...? Ale Brno vás asimilovalo, asi přestože nejste doktoři a právníci jako dnešní imigranti. Takže vidíte, já zírám odkud jste. Ale tak znovu k tomu zlomu... Co to způsobilo, Petře?

Petr: To způsobilo to, že já jsem rebel a taky tvrdohlavý. Chtěl jsem dělat muziku, která je vyloženě z našich kořenů, a to jsem poznal až v tom folkloru, jak se říká v archetypálním folkloru. Bylo to v roce 1974. Natočili jsme desku Nikola Šuhaj loupežník a tam poprvé zazněla taková ta moravská táhla. A pak jsme museli dokazovat, že nejsme ani folk, ani rock. A že rocková hudba, energie rocku, že je i v houslích a v cimbálu. Cimbál je bicí nástroj, že. A housle a elektrická kytara toho mají taky hodně společného.

No, dejme tomu. Nebudu se s váma přít.

Petr: Nepři se. Protože před pěti lety jsem se zase vrátil k té rockové hudbě. Udělali jsme kapelu, druhá podoba Javory Beat, a tam skutečně vedle sebe existuje klasické a nové obsazení. Nejhezčí je, když hrajeme společně jako ta cimbálová sestava. Nejvíc je to v tom Šuhajovi. Vedle sebe existovaly jako rockové věci a už tam probleskovala cimbálkovka. Dejme Eržiku...

Dejte na závěr nějaký poselství mladý generaci.

Petr: Takové krédo, které já bych doporučil: Buďte za každou cenu celebritami. Objevujte se v časopisech, které jsou k tomu určeny. Nedejte se prostě ničím zviklat. Tady vede cesta k umělému chrupu, k různým omlazujícím operacím a tak dále.

Taková je doba... Pokud bych měl poučovat já a nevím, jestli je to moje originální, ale rád to používám, já bych vzkázal mládeži učit se, učit se, učit se...

Petr: A já bych k tomu přidal ještě jednou učit se.
Hana: A já ještě dodám, Františku, buď zdravej.

Audiozáznamy dalších rozhovorů s Hvězdami vinylu najdete v našem Archivu pořadů.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty procházejí korekturou.