Daniel Zach: Tak pravil Cimrman z Krabatiny

Když představuji přátelům svůj rodný kraj, Vysočinu, vypomáhám si úslovím: „Drsný kraj, dobré brambory.“ Významný produkt polí vezdejších v naší mluvě dokonce prožívá krizi rodové identity. Známe ho jako brambor, bramboru i bramboro. Anebo poeticky zemské jablko.

Poslední pojem by jistě uspokojil významného rodáka a milovníka češtiny Jakuba Hrona Metánovského. Na přelomu 19. a 20. století byl jedním z předních puristů. Tedy těch, kteří chtěli co nejvíce očistit češtinu od zahraničních výpůjček. Hovořil nejčeštinštější češtinou plnou nosočistoplen namísto kapesníků. Echt češtinou, když si pomůžu germanismem.

Přejděmež ku konbě krátké lekce češtiny podle Cimrmana z Vysočiny. Ctěný bažák, rozuměj student, nechť se k poslechu usadí na hovník. Samozřejmě tím míním pohovku.

Zaujmout může už samo pojmenování rodného kraje – krabatina. Českomoravská krabatina. Nelatiníci by jistě i dnes slyšeli spíš na silozpyt než fyziku, měravnu lépe než na geometrii a vytvořili si bližší vztah k libomudravně než k tak cize znějící filozofii.

Jistě si ctěný bažák povšiml, že čeština Metánovského druhu se ve velkém věnuje prostředí školních lavic. Takovýto postřeh, čujba, je naprosto správná, protože sám autor této neuskutečněné reformy našeho jazyka sám působil za katedrou jako zpyťák.

Bohužel se nedochoval žádný záznam od inspekci vykonávajícího školpozorováka, který by se podivoval mluvbě mistrových bažáků. Ti totiž při výuce silozpytu ochotně používali slov jako bezdílát pro atom, háma pro hmotu, nebo roztomilé mluno namísto v jeho době se pomalu rozmáhající elektřiny.

Čtěte také

Stejně jako jeho fiktivní následovník Jára Cimrman se ani géniální zpyťák krásné češtiny Jakub Hron Metánovský skutečného uznání nikdy nedočkal. Ujal se pouze jeho vynález: jeho nerozlitelný kalamář neboli buňát nepřekotitelný používal i Karel Čapek.

Nebudu ale trudným horšistanem, pesimistou, a vyhlížím mluvu Metánovského rodné Pelhřimovska jako neochvějný lepšistan. V zimě tamní žijbu zpestřuje po napadeném sněhu na silnicích rozesetá cablačka.

Ale máme léto a tak se můžeme těšit na buřta opečeného nad ohněm. I muž z drsného kraje Českomoravské Krabatiny jej rád napíchne na pečlivě seříznutý vošťurák a při zpěvu trampských písní pod západajícím Sluncem hrdě otře slzu do nosočistopleny.