Pavel Sedláček: Brána slováckého jazyka otevřená

„Šua sem, šua, našua sem kus skua.“ Přeloženo: „Šla jsem, šla, našla jsem kus skla.“ Slovácké nářečí, v tomto případě z Dolního Poolšaví, měkčí písmeno l. Dál už směřuje básnička k jemným vulgaritám.

Dialekt z okolí Míkovic, Vések, Kunovic a dalších vesnic a měst z okolí Uherského Hradiště obsahuje úžasně libozvučné nadávky. Je to radost nechat se urážet. Například cagoň, hauda, huncút, řupaň nebo zámora.

Jenom na vysvětlenou: cagoň je výrostek neboli puberťák, huncútem označují místní darebáka, řupaň je neurvalec, zámora mrzout a jako hauda se označuje dáma, která si, kulantně řečeno, na živobytí vydělává vlastním tělem.

Babička s dědou pocházeli právě z této oblasti. Rád a často vzpomínám na prázdniny ve Véskách a občasný dědečkův šťouch do klackovitého uhrovitého vnuka.

Občas mi říkal: „Ty jsi takový bembela!“ Rozumí se nekňuba nebo nerozhodný. Mimochodem pro tento výraz tady mají také slova ťukan nebo mrťafa, ale já jsme doživotní bembela. Zní mi to nejroztomileji.

Slovácké Dolní Poolšaví má také úsloví, kterým jsem až donedávna nerozuměl. Kdo neví, ať se zeptá. Třeba Františka Ilíka, který sepsal Slovník nářečí Dolního Poolšaví. Vysvětlí úsloví „jaký hopkál, taký potkál“ (správně řečeno: „jaký hopkáu, taký potkáu“).

Je to rovnocenný nebo odpovídající partner k úsloví „vrána k vráně sedá“. Další věc: „plpce jak metyja.“ Metyja je bramborová kaše. A když se dokončuje vaření, tak vychází pára, dělají se takové bublinky a zvuky. Když se řekne „plpce jak metyja“, znamená to, že žvaní.

Z nedaleké Vídně prý kdysi dorazil na Slovácko výraz brézle. Nevím, jestli každá prodavačka, po které budete brézle chtít, vám přinese ten správný sortiment. Každopádně pokud sáhne po strouhance, zaslouží pochvalu.

Zabrousím opět do svého dětství a prázdnin u babičky. Už tehdy mě říkala: „Pavilko, my tu mámu takovů zvláštnosť. Dyž sa řekne rež, myslí sa žito. A když sa poví žito, tož to znamená pšenica.“ Pracovně jsem si to později nazval Slováckým paradoxem.

Na závěr ještě tři slova z Dolního Poolšaví, ke kterým zbytek světa potřebuje překlad. (Ne že by jich bylo tak málo, ale jen pro příklad.) Tak třeba velká sekera je pantok, motyka kučovnica a topol se řekne linda.