Žačka klášterní školy, která byla krůček od sebevraždy. Příběhy slavných: Věra Chytilová

10. únor 2017

Příběhy slavných

Fiktivní rozhovor 80leté Věry Chytilové (hraje Jana Synková) se začínající režisérkou Natálií (Lucie Polišenská).

Věra Chytilová byla nejvýznamnější režisérkou českého filmu. Takové označení by se jí ale asi nelíbilo, nerovnost pohlaví neuznávala. Jak jinak ale označit ženu, která točila hlavně o ženách (a o emancipaci, mužské agresi, domácímu násilí, machismu)?

Vyrůstala v nádražní hospodě

Hádku brala jako formu diskuse. A i po tom největším kraválu se zas chovala normálně. Opakovala tak vlastně model výchovy od rodičů. Vyrůstala v nádražní hospodě, dospívala za války. Když gestapo zatýkalo, otec, bývalý legionář, se večer doma ani nesvlékal. Čekal.

Jako žačka klášterní školy pak zažívala strach o své blízké: protože se nemodlili, musela to dělat za ně. Později působila vždy sebevědomě, ale klamala tělem. To sebevědomí patřilo tématu, ne jí. O její nejistotě svědčí i pokus o sebevraždu. Když ji první rok na pražské FAMU chtěli kvůli jejímu původu vyhodit.

Muž(i) na celý život

A to si Prahu vyvzdorovala na otci, který z ní chtěl mít architektku. „Nebaví mě nic rovně. Mám to ráda křivé a s chybami. Moje domy by určitě spadly.“ V Brně na architektuře tak vydržela jen pár semestrů. Vztah s dominantním otcem ale pravděpodobně poznamenal i její vztahy s dalšími muži.

Z její první svatby sešlo. Říkalo se, že jí ženich utekl s věnem. Až později zjistila, že ho na 10 let zavřeli za převádění dětí emigrantů. Ani druhý pokus ale nevyšel. Po krátkém manželství s fotografem Karlem Ludwigem pak říkala: „Ale já měla muže na celý život. Jen ne jednoho.“

Chtěla mít všechno hned

Považovali ji za militantní feministku. Připouštěla, že žena muže potřebuje. Ale taky říkala, že jsou méně zodpovědní a chtějí si pořád jen hrát (nejlíp fotbal). Dceru a syna vychovávala s větší svobodou, než zažila sama. Když po roce 1968 „nesměla“, přibyla k dětem starost o jejího otce po mrtvici. Po revoluci ji posedla euforie. Brzy ale přišlo rozčarování.

Zkoušela pak věci sama měnit. Třeba jako pražská zastupitelka nebo kandidátka do senátu. Přiznávala ale sama, že je strašně netrpělivá a chce mít vše hned. Podobně jednala už s herci. Chtěla je vyprovokovat k něčemu, co by ji zaujalo. Pověstný byl její řev. Šla pořád dopředu, i kdyby se přitom měla plazit. Zemřela v 85 letech, po několika vážných kolapsech.