Budoucnost medicíny je v individuálním přístupu. Na rehabilitaci to vědí už dlouho
Nejčastějšími rehabilitačními pacienty jsou lidé s bolestmi pohybového aparátu. „Souvisí to s tím, že se dožíváme vyššího věku, ale také se způsobem života, jaký vedeme,“ říká ve zdravotnické poradně Dvojky Libor Musil, primář rehabilitačního oddělení Rehabilitační kliniky Malvazinky v Praze.
„Rehabilitace jde napříč všemi ostatními obory, takže léčíme jak ortopedické pacienty, tak pacienty postižené neurodegenerativním onemocněním, například po úrazech mozku, po operacích páteře, po cévních mozkových příhodách nebo třeba pacienty s roztroušenou sklerózou,“ vyjmenovává Libor Musil.
Neviditelný problém
Podle Libora Musila se ukazuje, že mnoho pacientů, kteří na rehabilitační kliniku přijdou s bolestmi pohybového aparátu, už předtím dlouho trpělo nějakým morfologickým poškozením – například prasklinou v menisku nebo vyhřezlou ploténkou. Ovšem nepociťovali žádné nepříjemné příznaky.
V běžném životě fungujeme v určitém rozmezí svých pohybových schopností a ve chvíli, kdy se rozhodneme dělat něco více- sportovat, dělat jogging, cyklistiku nebo plít zahrádku na jaře, najednou zjistíme, že nás něco začne bolet,“ popisuje primář rehabilitačního oddělení.
Rehabilitace bez vnitřní motivace je k ničemu
Také z tohoto důvodu nemůže být rehabilitace pro všechny stejná. U každého pacienta je potřeba individuálně zhodnotit jeho životní styl a nároky na pohybový aparát a podle toho nastavit rehabilitační terapii.
„Současná medicína, ať je jak chce dobrá, individuální přístup poměrně dost popírá. I když v některých oborech už začínají zjišťovat, že je to vlastně nutnost a současné moderní léky jsou čím dál více ušity pro konkrétní typ člověka.“
Medicína podle Libora Musila asi do budoucna bude směřovat tímto směrem, ale v rehabilitaci je tomu tak už dávno. „Musíme vnímat člověka se všemi jeho požadavky, jaké je jeho myšlení a psychika, protože motivace, aby pacient sám se sebou něco dělal a někam se posunul, je pro rehabilitaci důležitá.“
