Na tváře nám dopadají tisíce drobných kapiček. Hřmění, které už hodnou chvíli slyšíme, se s každým naším krokem zesiluje a zesiluje. Obavy z další bouřky okamžitě vystřelí naše pohledy k nebi. Modro!?! Skutečně - skrze hustě propletené větve stromů tropického deštného pralesa matně prosvítají jemné paprsky slunce... "Záhadný déšť" však stále trvá. Že bychom už byli tak blízko? Krátký pohled do mapy nás ubezpečuje o tom, že už jsme od svého cíle vzdáleni opravdu jen co by kamenem dohodil. Přidáváme do kroku. Hluk nabírá na síle. Po chvíli svižné chůze se před námi objevuje prosekaný otvor. Posledních pár metrů a konečně spatříme jeden ze sedmi přírodních divů světa. Jsme tu. Úžasné... Pohled na monumentální panorama nekonečně proudícího vodstva nás omračuje: Kouřící dunící hrom, jak tento přírodní div nazývají místní obyvatelé, se před námi rozprostírá v plné kráse a síle.
Snad každý ví, že prvním bílým mužem, který spatřil (a pojmenoval) Viktoriiny vodopády, byl Angličan sir David Livingstone. Málokdo ale ví, že první použitelná mapa těchto rozlehlých vodopádů, rozkládajících se na řece Zambezi na hranici dnešních států Zambie a Zimbabwe, pochází z českého pera.
Dr. Emil Holub, který léta působil v této oblasti, ji pravděpodobně sestavil okolo roku 1886. Kdo někdy spatřil strmá skaliska okolo Zambezi, dokáže si jistě představit, že vyměřování těchto vodopádů hlubokých 106 metrů a širokých téměř dva kilometry nebylo nijak lehkým úkolem. Holuba snad ale před pády i nebezpečnými krokodýly chránil "drako-had" Nyami Nyami, kterého místní obyvatelstvo uctívá jako boha řeky Zambezi. Dr. Holuba a jeho zásluhy dnes připomíná busta v blízkém městečku Livingstone.
Zambie, jejímž největším turistickým lákadlem jsou právě Viktoriiny vodopády, je již na první pohled velice úrodná země. Tisíce odstínů zeleně, rozprostírající se až k obzoru, dávají tušit, že v těchto končinách se daří prostě všemu. Přehlídku nejrůznějších plodin, zvláště mnoha odrůd zeleniny a barevného tropického ovoce, je možné obdivovat na každém trhu. Baculaté ženy oděné do pestrobarevných látek vykřikují jedna přes druhou a snaží se svými pronikavými hlasy přesvědčit kolemjdoucí, že právě jejich manga a banány jsou ze všech nejčerstvější a nejsladší. Většině z nich vykukuje zpoza ramen malé děcko, přivázané na záda starým ručníkem či potrhanou dekou. Tržiště je pro Evropana nevylíčitelnou podívanou - mozaikovitou změtí barev, hlasů, exotických vůní i pachů z hnijících odpadků.
"Mulibwanji!" zdraví mě jedna z usměvavých trhovkyň v centru Lusaky. Než stačím odpovědět "Bwino mulibwanji", držím už v ruce několik zralých plodů. Stejně jako v jiných částech Zambie jsou lidé tady, v hlavním městě, velice milí a přátelští. Lusaka, ač milionové město s mnoha výškovými budovami, si stále uchovává něco z ducha poklidných afrických městeček. Přestože v centru města míjíte řady obchodů a hotelů, jakoby snad Lusaku shon moderní civilizace ani příliš nezasáhl. I na Cairo Road, hlavní ulici města, která byla Brity ve 30. letech vystavěna jako část plánované spojnice Kapské Město - Káhira, plyne čas svým pomalým "africkým tempem".
V ulicích Lusaky je možné potkat obyvatele ze všech koutů Zambie. Sjíždějí se sem za vidinou získání zaměstnání, které by uživilo nejen je samotné, ale i jejich početné rodiny. Celkově čítá desetimilionové obyvatelstvo Zambie více než 70 etnických skupin, nejpočetnějšími kmeny jsou Lozi, Nyanja, Bemba a Tonga. Přestože jsou však velká zambijská města tedy značně multikulturní, nedochází mezi příslušníky jednotlivých národů k žádným zásadním interkulturním střetům. Jako lingua franca stále funguje angličtina, která připomíná dlouholetou britskou koloniální nadvládu nad celou touto oblastí.
Cestovat po zambijském vnitrozemí autobusem není v období dešťů příliš prozíravým nápadem. Úzké cesty plné výmolů jsou totiž permanentně rozbahněné. Autobus napěchovaný lidmi i věcmi až k prasknutí se šnečím tempem kodrcá od díry k díře a padá do jedné za druhou. A pak už záleží jen na cestujících, jak jsou v prudkém lijáku při osvobozování autobusu šikovní...
Opět stojíme. Ačkoliv jsme tentokrát pro přesun mezi vesničkami zvolili místo autobusu raději způsob "taxi-stopování", stejně každých pět minut stojíme. Řidič s námi vždy nanovo smlouvá o ceně, přestože ji s námi "na pevno" domluvil ještě před tím, než jsme do jeho auta nastoupili. Cenu navyšuje s každým dalším zastavením na trojnásobek, čtyřnásobek a postupně se jednání přesouvá z řádu tisíců na desetitisíce kwacha. Smlouváme s radostí - nepřistoupit na tuto "hru" či místní obyčej by znamenalo řidiče hluboce zklamat.
Při dojezdu na určené místo celou debatu uzavíráme předáním tří tisícových bankovek se slony ku spokojenosti všech.
[800x599]
Obraz zambijské vnitrozemské vesničky s dětmi pobíhajícími okolo chýší a centrálním ohništěm, k němuž se sklánějí ženy připravující oběd, může z dálky působit jako romantický ideál scén z "venkovského nezkaženého života". Duše (a kamera) turisty bažícího po "pravosti", "původnosti" a "té správné Africe" by radostí zaplesala (a zoomovala). Zdejší lidé žijí v hliněných a rákosových chýších, sami si pěstují kukuřici i všechny další k přežití potřebné plodiny, na vzdálených trzích kupují jen to nejnutnější. Ti nejbohatší z nich mají dokonce i nějakého toho oslíka či kravku...
V několika setinách vteřiny je však jakékoliv naivní zdání idyly totam. Co všechno skutečně obnáší žít v těchto životních podmínkách a jak drsná a "nehezká" je každodenní realita života místních obyvatel, to všechno lze však v úplnosti pochopit až při společném životě pod jednou střechou. "Nesnášíme tenhle život! Raději bychom žili ve městě," svěřuje se mi po několika dnech jedna z nyanjských žen, mladá maminka čtyř dětí. "Závidíme Loziům - lidem z kmene sídlícího v jihozápadní části Zambie. Tam se po řece Zambezi dostali misionáři nejdříve, zakládali misijní školy a díky tomu mají dnes Loziové celkově mnohem lepší vzdělání. A to znamená lepší práci a více peněz... Manžel jezdí čas od času pracovat do Lusaky, ale rodinu z jeho příležitostných výdělků stejně nezaopatříme. Většinu roku jen marně shání práci."
Nezaměstnanost je v Zambii velice vážným problémem. Přes 70 % zambijského obyvatelstva žije pod hranicí "poverty line" - chudoby. Ekonomika země závisí z největší části na vývozu mědi. Od sedmdesátých let, kdy došlo k výraznému poklesu její ceny, se zambijská ekonomika těžce vzpamatovává a dochází k stálému nárůstu nezaměstnanosti.
memento mori
Na předměstí malého města Kafue však není život o nic jednodušší. Ba snad naopak. Výdobytky civilizace, s jejichž využíváním se při stavbě těchto sídlišť počítalo, přinášejí místním zatím jen řadu starostí. Kanalizace nefunkční, elektřina téměř po celé období dešťů kvůli častým bouřím centrálně vypnutá... K těsně přiléhajícím řadovým domkům přísluší jen několikametrová zahrádka, kde se náhradní suché záchody ani tradiční skladové prostory pro uchovávání potravin vybudovat nedají. Vlastně se zde ani nedá pořádně nic pěstovat...
I přes osobní finanční krizi věnují manželé Nghomovi většinu svého času a energie projektu Lifebridge, který se snaží postavit malou školu poblíž Kafue. Jen vinou nemocí spojených s HIV/AIDS umírá v Zambii přibližně 100 000 lidí ročně. Osiřelé děti je nutné nejen nakrmit, ale především jim dát možnost získat alespoň základní gramotnost, aby se jednou dokázali nakrmit sami. Martin Nghoma si dobře uvědomuje, že jisté procento dětí je samozřejmě virem HIV nakaženo také. "Problémy, na které narážejí místní učitelé i děti, si málokdo dokáže představit. Často je potřeba dětem vysvětlovat, že už nikdy nepřijde jejich kamarád do školy..." I přesto chce ale dát dětem šanci. Kromě čtení, psaní a počítání se děti učí tradičním písním a tancům místních kmenů, které sami umně doprovázejí na "bubny" vyrobené z prasklých plastových barelů.
Snaha o aktivní boj s virem HIV a o zvýšení všeobecné informovanosti o způsobech jeho šíření v posledních letech výrazně posílila. I v menších městech je dnes možné narazit na billboardy hlásající nutnost ochrany nebo například to, že sex s pannou neuzdravuje, jak říká rychle se šířící pověra. Zdravotnické organizace se snaží do svých projektů zapojit i tradiční "healers", lidové léčitele, aby přesvědčovali lidi o nutnosti podstoupení lékařských testů.
Dunění sílí a rychle se přibližuje. Tentokrát však není silný hřmot způsoben hektolitry vody dopadající na dno propasti... Bubeníci se svými djembe právě vstupují do kostela. Rytmické údery doprovází mnohohlasý zpěv tančících žen. Věřící vstávají a svými mocnými hlasy se připojují k písni roztančeného průvodu. V několika minutách tančí celý kostel. Štědrej večer nastal... a právě začíná slavnostní mše. Afrika ukazuje svou další tvář. Zapomíná na všechny starosti a raduje se z naděje, v niž neochvějně věří... V tu chvíli si vzpomínám na jedno africké přísloví: "Když v Africe znějí bubny, nikdy to není pro nic za nic...!" Rychlým pohledem přelétnu okolní tváře, které září překypující a plně prožívanou radostí. Nadšení ze zpěvu, rytmu, pohybu a především chuť oslavovat narození toho, který jim naději přináší, z nich sálá s ohromující vřelostí. "...Africké bubny neznějí pro nic za nic..." --- Umět se radovat, slavit a na chvíli zapomenout na tíživé starosti všedních dnů - to opravdu není žádné "nic".
