Předsednictví Rady EU: Švédská neomalenost a česká realita

Znamená to nejspíše dvojí. Jednak si Carl Bildt svým vyjádřením připravuje už dopředu půdu pro to, aby mohl za půl roku švédského předsednictví říkat: vidíte, oč jsme my byli lepší, než Češi, o nichž se přece už tehdy říkalo, jak špatně to zvládali! A jednak je to prostě další výrok v řadě, kterou smutně započal někdejší francouzský president Jacques Chirac svým prohlášením, že jediné právo Čechů je držet hubu.

Bildtovo "hodnocení" je mírnější podobou téhož - arogantní, povýšené dehonestování slabší země, která ještě navíc - ke své škodě - neumí dost jasně a přesvědčivě vystoupit na svou ochranu, která se stále tváří jako mladší bratr tradičních Evropanů, jako nehodný žák chycený na švestkách. Tato unikátní, mediálně silně fedrovaná sebehanobící tendence nám působí v mezinárodním měřítku větší škody, než všichni naši premiéři dohromady...

Bildt nicméně ocenil dočasnou vládu premiéra Jana Fischera, která svůj úkol dokončit předsednictví po pádu kabinetu Mirka Topolánka zvládla podle švédského ministra "s ohledem na okolnosti dobře". To je také symptomatické prohlášení. Vezmeme-li v úvahu, že Fischerova vláda je u kormidla jen pár týdnů, jimž předcházel zhruba stejný čas dohadování politických elit o podobě takové vlády a hledání jejích členů, vychází nám, že nikoli vláda, nýbrž nižší úřednické složky obdržely toto Bildtovo signum laudis.

Protože právě administrativa byla tím hlavním motorem procesu zvaného předsednictví Evropské unie. Administrativa uskutečňovala summity, zajišťovala doprovodné akce, večírky, koncerty, a hlavně všudypřítomnou reklamu a propagaci. Kdyby člověk posuzoval jen podle množství outdoorové propagace, mohl by propadnout dojmu, že české předsednictví je událostí srovnatelnou s mistrovstvím světa či festivalem rockových hvězd. Na autopromotion vydala česká vláda resp. byrokracie opravdu značné prostředky, což bylo nepochybně motivováno snahou vlády Mirka Topolánka přidat si ke svému působení tento půlrok jako zásluhu na dějinotvorném okamžiku.

A nebýt svržení této vlády, nejspíš by se to i podařilo naplnit a vláda Mirka Topolánka by až do příštích voleb o sobě neustále prohlašovala, jaký je eurokabrňák. Dnes to za ni může - a také nemusí - říkat třeba Carl Bildt.

A třebaže to nezaznělo přímo z jeho úst, švédský rozhlasový reportér na závěr Bildtových prohlášení dodal, že největší potenciál stát se symbolem českého předsednictví má nejspíše série několika snímků zobrazujících nahého muže v sídle italského premiéra Silvia Berlusconiho, jímž byl podle všeho Mirek Topolánek. Vyjádřil tím skutečnost, že jestliže něčím ono české předsednictví skutečně zaujalo mezinárodní veřejnost, pak to nebyla série recepcí a velkohubých deklarací, ale nahé pozadí jednoho pána v bulvárním tisku. A to není zrovna veselá bilance.

Štěstím v neštěstí - a tragikomickou pointou celého příběhu - je fakt, že na tom všem vlastně vůbec nesejde. Evropská unie má důležitější rozhodovací mechanismy v Bruselu - zejména Evropskou komisi, takže ono národní předsednictví má vskutku jen formální obsah i smysl, nelze jím příliš mnoho zkazit ani získat. Je to podobné jako za časů RVHP. Jednotlivá zasedání různých výborů a sekcí se mohla konat v Sofii, Varšavě, Berlíně, či třeba v Praze, ale o všem se nakonec stejně rozhodovalo v Moskvě.

To jen sofijští, varšavští, berlínští či pražští funkcionáři si připsali pár bodů v prostředí domácího mocenského boje, a vypili a snědli nějaké ty dobroty na opulentních mejdanech ve vládních vilách. Pro občany se nezměnilo nic.

S českým předsednictvím je to hodně podobné. Ještě nikdo nespočítal, v čem opravdu tkvěl jeho přínos pro obyvatele naší země. Nejspíš to bude tím, že prostě v ničem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .