V našich médiích se často vedou debaty o vzestupu nových velmocí, Číny, Ruska, Indie a Brazílie a jejich rostoucí hospodářské síle. Méně se mluví o jejich politických režimech, přestože právě tato otázka je velmi důležitá pro miliony lidí po celém světě, kteří uvažují, jaký politický model mají následovat, aby se dostaly ze současné krize. Dvě z těchto velmocí, Čína a Rusko, mají autokratický model vlády a do demokratizace se jim nechce, protože se domnívají, že by uvrhla jejich země do chaosu a stagnace.
Obě země dokonce stále více lpí na specifické povaze jejich civilizací a odlišnostech od evropské či euroatlantické civilizace.
Známý ruský politický autor Alexandr Dugin napsal před časem studii Alternativní Evropa, v níž se pokouší sumarizovat názory těch Rusů, kteří tvoří dnes velmi vlivnou názorovou a mocensky zaštítěnou skupinu euroasijců. Uvažuje-li dnes Kreml geopoliticky, neuvažuje v dimenzích panevropanství, ale euroasijství. Dugin vychází z konstatování, že Rusko a Evropa jsou dvě zcela odlišné civilizace. Říká, že kdybychom měli Rusko nazývat Evropou, pak bychom museli mluvit o dvou Evropách, ruské, pravoslavné a západní Evropě, katolicko-protestantské. To ale podle Dugina nemá smysl. Západní Evropa je jediná pravá Evropa a Rusko je od této Evropy naprosto odlišné. O tom, co je mezi nimi, například o střední Evropě, nemá patrně smysl mluvit vůbec. Dále je podle ruských euroasijců důležité zjištění, že čím víc bude Evropa politicky proamerická, tím víc bude protiruská. Proto je pro ně Evropa přijatelná jen jako obchodní partner, jenž se o politiku příliš nestará. V tom se Dugin příliš nemýlí, protože se Evropa tímto směrem skutečně vyvíjí. Dodejme, že to je také proto, že Evropa pozvolna, ale jistě z geopolitických zájmů Spojených států vypadává. Jenže geopolitické názory, ať již na straně Spojených států nebo Ruska, nejsou nikdy určující politickou silou, pouze dodávají politice jistou globální orientaci. Určující jsou politické systémy, které si jednotlivé společnosti vytvářejí a podle nichž také hledají své spojence nebo vymezují nepřátele.
Co se týká Ruska, je zjevné, že se jeho politický systém po pádu komunismu směrem k liberální demokracii nevyvíjel, i když byly učiněny určité důležité změny směrem k posílení osobních svobod. To, že občané Ruské federace mohou například v podstatě volně cestovat po celém světě, je dodnes viditelným znakem tohoto pokroku. Na druhou stranu se v Rusku utvořila autokratická vláda jednoho muže, dnes premiéra Putina. Nebyl to ovšem jeho vynález, nebo jeho dílo. V nové autokracii přišly ke slovu dávné ruské tradice, v nichž ruský vládce vykonává vůli lidu a plní jeho přání. Rozdíl oproti liberální demokracii je v tom, že jejím základem není vztah vládce a lidu, ale práva člověka a občana. Jejich katalog může být rozsáhlý nebo malý, ale vždy je problémem pro ty u moci, protože jim komplikuje a ztěžuje vládu. Občané je podle toho poměřují, kontrolují a pak ve volbách potvrzují nebo vyměňují. Putinova vláda se na druhou stranu liší od komunistického režimu, protože příliš nezasahuje do soukromého života lidí a snaží se hlavně kontrolovat jejich veřejný a politický život. Komunistický režim chtěl naopak kontrolovat všechno a každého a přetvořit tak člověka v homo sovieticus. Plán se nezdařil a dnešní Rusko není zemí tohoto typu člověka, i když mnozí tak stále ještě uvažují, zatíženi neblahou minulostí. Putin má skutečnou podporu většiny občanů Ruska, mimo jiné proto, že vedle materiálního zlepšení jejich života jim zprostředkoval nový pocit národní hrdosti. Rusko se totiž po vojensko-ekonomickém propadu za Jelcina opět stalo světovou mocností, jejíž zájmy je třeba brát v potaz.
Důležité z našeho hlediska je ovšem to, že dnešní ruští představitelé jsou přesvědčeni, že nezbytným předpokladem rozvoje Ruska je jeho vnitřní upevnění a pokud možno všeobsáhlá politická kontrola z jednoho centra. Demokracie podle nich nepřinesla Rusku v zásadě nic dobrého a dokonce přiblížila zemi na pokraj úplného rozpadu. Navíc je tady příklad Číny. Uvnitř drží tuhý komunistický režim, který už ani nikdo ve světě nekritizuje, navenek obchoduje se všemi, bohatne a stále posiluje svou armádu. Pro ruské představitele to může představovat potvrzení názoru, že autokracie a blahobyt se nevylučují, což Západ vždy považoval z dlouhodobého hlediska za nemožné. Celá dlouhá řada západních ekonomů a politologů tvrdila, že rostoucí blahobyt povede k liberalizaci a nyní se na příkladech Ruska a Číny ukazuje, že tomu tak nemusí být. Možná se jednou liberalizace Ruska a Číny dočkáme, ale zatím to tak nevypadá. Spíše bude, jak ve své nejnovější práci Demokracie a její nepřátelé píše Robert Kagan, příští desetiletí ovládat světové dění zápas mezi liberálními demokraciemi a autokraciemi. Nebude to žádná horká nebo ideologická válka, jako byly války s totalitními mocnostmi, ale soupeření o politický a hospodářský vliv. Soupeření, v němž jedna mocnost bude nutit druhou, aby dělala něco, co by ve vlastním zájmu neudělala nebo by neměla udělat. A stala se tak závislou. Jako příklady mohu uvést silnou energetickou závislost Evropské unie na Rusku nebo silnou dluhopisovou závislost Spojených států na Číně.
Autokratické mocnosti o přednostech demokracie ještě dlouho nikdo nepřesvědčí a veškeré pokusy o přenosy demokracie do jejich struktur budou odmítnuty. Budou to pokládat za vměšování do svých vnitřních záležitostí a budou o to víc hájit principy národní suverenity, což jinými slovy znamená obranu autokratické moci. Problém je pak v tom, že se autokratické vlády po světě šíří víc než liberálně demokratické. A většina z nich se spoléhá na pomoc Ruska nebo Číny. Tím se opět ve světě obnovilo v jiné podobě tradiční soupeření mocností, o němž se mnozí domnívali, že po pádu železné opony přestane. Co se za této situace děje s Evropskou unií, která si dlouho myslela, že může být jakýmsi vzorem pro nový světový řád? Nejprve nabízela svůj společný prostor práva jako model pro mírové soužití různých národů. Model kantovského věčného míru. Pak jí došlo, že to je málo. Nyní se opět ocitá mezi Spojenými státy a Ruskem, přičemž jí různé zájmy, politické, hospodářské a obranné, rozdělují i zevnitř. Lisabonská smlouva byla jen malým krokem k potřebné jednotě, krokem v mnohém nedostatečným. Zatím si tedy jenom přejme, aby se neprohluboval již existující anti-amerikanismus a aby nové vztahy s Ruskem nebyly na úkor další integrace.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
[