Dvakrát za čtyři týdny objasňovala Hillary Clintonová partnerům z NATO politiku Obamovy administrativy vůči Evropě. A vůči Rusku. Poprvé to bylo v Paříži 29. ledna, v rámci rozhovorů o evropské bezpečnosti, po druhé ve Washingtonu 23. února, jako hlavní řečník semináře o nové strategii NATO.
Strategická koncepce NATO je zase jednou ve stavu zrodu. Má být vyhlášena koncem tohoto roku na summitu NATO v Portugalsku. Ačkoli Clintonová odhalila na shromáždění pořádaném Atlantickou radou ve Washingtonu mnoho zásadních představ své vlády o přerodu NATO, na evropském kontinentu nevyvolala její řeč příliš velkou odezvu.V předvečer washingtonského rokování o budoucnosti NATO selhaly veškeré pokusy Aliance přesvědčit Nizozemsko ke změně rozhodnutí stáhnout dva tisíce vojáků ze sborů NATO v Afghánistánu. Financial Times to v titulku svého článku označil za symptom únavy Evropy z války.
Dá se to chápat v širších souvislostech, než je válka v Afghánistánu. Evropa se zdá v současné době unavená z atmosféry válčení, která se zahnízdila v euroamerickém prostoru už na počátku tohoto desetiletí, po 11.září. Veřejnost evropských zemí ji nevnímá jako opodstatněnou, nevidí k ní a k jejímu udržování bezprostřední důvody. To reflektuje také část evropského politického spektra. Kromě toho si je nejistá správností role NATO v Afghánistánu. Na novou strategickou koncepci, která by pozvedla účinnost Aliance jako strážce bezpečnosti atlantického prostoru a pozic západních demokracií v dnešním ne příliš přátelském světě, se tedy může objevit řada rozdílných názorů. Tím spíš, že Evropu zaměstnávají v této chvíli jiné obavy, než ty, na něž bude reagovat nová strategie NATO. Evropa žije obavami z recidivy krize a z nezaměstnanosti, která v propojených ekonomikách hrozí dominovým efektem.
Přesto si měla politická Evropa víc všimnout poselství, které jí z washingtonského semináře adresovala americká administrativa ústy své ministryně zahraničí. Její projev obsahoval látku k zamyšlení. Konstatovalo se v něm, že rizika, kterým v jednadvacátém století bude či vlastně už je vystaven euro-atlantický prostor, si od stratégů vyžádají jiné než striktně vojenské myšlení. Clintonová se přidala k těm, kdo už dávno říkají, že cestou k překonání budoucích rizik není příprava na války, které už byly. Tedy na takové, jaké už byly vybojovány a na jaké byly ušity minulé strategické koncepce. Clintonnová tu myšlenku především aplikovala na strategii intervence v Afghánistánu, kde položila důraz na nevojenské cíle, na spolupráci NATO s orgány OSN a s jinými složkami mírových sil, na práci s civilním obyvatelstvem. Šla ale mnohem dál a mimo Afghánistán: zdůraznila stale reálnější riziko kybernetické a energetické agrese. Samozřejmě k tomu přiřadila možné využití jaderných zbraní mezinárodním terorismem. A podtrhla fakt, že hranice států nevymezují už vůbec prostor, odkud lze očekávat úder toho či onoho druhu. Jenomže tato argumentace ji přivedla zpět k vojenským aspektům případných budoucích hrozeb a případných konfrontací.
Dlouze hovořila o protiraketové obraně a v této souvislosti o Rusku : Když se Rusko rozhodne s námi na tomto poli spolupracovat, bude se bezpečnost zaručená systémem protiraketové obrany vztahovat i na ně a Rusko navíc přispěje k vybudování vzájemné bezpečnosti. Potřebujeme, aby se Rusko stalo partnerem našeho úsilí o vybudování protiraketové obrany a o dodržování dohody o nešíření jaderných zbraní. Vyzýváme Rusko, aby se zúčastnilo vývoje systému protiraketové obrany, který by byl schopný ochránit občany Evropy i Ruska.To jsou věty z projevu Hillary Clintonové. Nejen v NATO a v Evropské unii i v jednotlivých evropských zemích, i u nás, měl asi projev Hillary Clintonové z 23.února vzbudit trochu větší pozornost.
Ponechám na svých posluchačích, aby si udělali závěr o tom, do jaké míry jsou reálné naděje americké zahraniční politiky na to, že by se dnešní Rusko připojilo k americkému projektu protiraketové obrany a stalo se jedním ze spojenců Waashingtonu v jeho politice evropské bezpečnosti. Nechám stranou i analýzu rizik, jaká by to mohlo znamenat pro Českou republiku České republice a pro další země, po nichž má Moskva ve své imperiální paměti dodnes nezacelenou jizvu. Můj závěr komentáře míří jinam. Ke konstatování že, to co se v citovaném projevu Hillary Clintonové rýsuje jako podklad pro novou strategickou koncepci NATO, je z hlediska strategie Severoatlantické aliance a jejího dosavadního poslání výstižné a třeba i novátorské, ale stále ještě to nevybočuje z těch myšlenkových schémat, která už - jak už jsme tu řekli ve shodě s Financial Times - Evropu unavila. Unavila ji tím, že ji neustále staví před oči potenciální ohrožení jako hlavní realitu současnosti. A že jí tím tak trochu berou naději na multipolární svět, svět schopný bránit se globálním rizikům globální spoluprací. Euro-americké spojenectví je pro záchranu pozic západní civilizace v zítřejším světě nepostradatelné. Stálo by ale za úvahu, zda by nebylo dobré mu vnuknout jiného ducha.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
[