Podíváme-li se na dnešní Evropskou unii, můžeme snadno podlehnout dojmu, že prodělává nějakou hlubší krizi. Ve skutečnosti se stále nic vážného neděje. Schopnost tvrdého jádra Unie, původních zakladatelských zemí, dohodnout se, je totiž nezměrná. Vyplývá ze staletých historických tradic, plných bojů a konfliktů, které nakonec vyústily po druhé světové válce ve vznik Evropských společenství a posléze Evropské unie.
A toto společenství je pro zakladatelské země natolik zásadní hodnotou, že se jí nevzdají, i kdyby to prorokovaly tisíce českých nebo jiných prezidentů. Obtížné problémy přicházejí hlavně z geografického okraje Unie, od novějších nebo nových členských zemí, jako jsou Polsko, Česko, Maďarsko, Slovensko, Bulharsko nebo nyní Řecko atd. Jsou to země, které se domnívaly, že si pod střechou Evropské unie mohou dovolit chovat se stejně jako se chovaly předtím. Nechaly dál volný průchod korupci a plýtvání státními prostředky, dopřávaly si nacionalistické excesy, obelhávaly své občany atd. Mohly si to dovolit, protože i více než dvacet let od osvobození je příliš krátká doba na to, aby občané vyspěli a poslali včas zkažené politické představitelé do politického důchodu.
Mnozí se dnes diví, že Unie není schopná zasáhnout v jednotlivých nových členských zemích a pomoci jim zbavit se různých zlořádů. Jenom si ale představme, kdyby tak učinila, jaký by se zvedl křik a obviňování Bruselu z centralismu. Političtí vůdci západních zemí Unie proto zachovávají sice nepříjemný, ale zřetelný odstup. Nebo si někdo skutečně myslí, že se mohou zabývat člověkem jako je Ján Slota, předseda vládní slovenské nacionalistické strany? Vždyť přece stačí, že slovenská armáda je pod kontrolou NATO a Slota nemá možnost ji poslat proti Maďarsku, což by patrně rád udělal. Nebo nemá cenu něco vysvětlovat průměrnému Řekovi o životě bez státní asistence. Například, že by neměl chodit do důchodu o deset let dřív než chodí Němci a brát ho tak velký. Řekové mají v různých výhodách už dlouhou tradici. Jsou například vynálezci poslaneckých náhrad. Ve starověkém Řecku byl za vlády velkého Perikla v Aténách problém, jak dostat chudé občany na klíčové politické shromáždění do Atén. Perikles zavedl náhrady za podniknutou cestu, aby udržel politickou angažovanost občanů, kteří podobně jako dnešní Řekové namísto toho, aby cítili nějakou politickou odpovědnost za stav obce, raději hledali stín před žhnoucím sluncem. Tyto a všechny další problémy však Unie jistě zvládne a rozhodně není třeba mít obavu, že se kvůli nim rozpadne.
Nebezpečí pro Evropu však vznikají také na jejím západě, ve starých členských zemích, dokonce v zemích zakladatelských. Jsou sice jiného druhu, ale mohou vyvolat skutečně vážné a těžko řešitelné problémy. Jeden z hlavních spočívá v nárůstu pravicového populismu, čímž nemyslím žádný neonacismus nebo něco podobného Ukážeme si to na příkladu Holandska, zakladatelské zemi Evropských společenství s tradiční multikulturní orientací, která se ovšem už řadu
let vnitřně rozděluje v otázce přistěhovalců islámského vyznání. Na jedné straně si například Rotterdam zvolil za starostu politika islámského vyznání a na druhou stranu získává stále větší úspěchy Geert Akbar, jak mu říkají jeho příznivci, Velký Geert, pravicový populista Geert Wilders. Je předsedou politické strany Strana za svobodu, která v roce 2006 hned po svém založení získala náhle 5,9 procent hlasů a tím 9 mandátů v parlamentu. Podílela se na neúspěšném referendu o Evropské ústavní smlouvě v Holandsku, minulý rok v posledních evropských volbách získala pak téměř 17% a je zastoupena čtyřmi poslanci v Evropském parlamentu. Na začátku března tohoto roku pak získala velké úspěchy v komunálních volbách, v hlavním městě Haagu se stala druhou nejsilnější stranou. V nadcházejících červnových parlamentních volbách se proto očekává, že se stane jednou z nejsilnějších stran v zemi. Premiér Balkenende dokonce nevyloučil koaliční vládu s Wildersem.
Tato otevřenost vůči Wilderově straně má své důvody. Zaprvé je to spíše nacionálně-liberální strana, v jejímž programu je posílení přímé demokracie, více referend, zdůraznění křesťanské, židovské a humanistické kultury v holandské ústavě, významná redukce státní byrokracie, žádné další rozšiřování Evropské unie, v případě, že by bylo přijato Turecko, muselo by z Unie vystoupit Holandsko atd. Program také požaduje zrušení Evropského parlamentu a Evropské komise. Co se týká přistěhovalectví, požaduje pětiletý zákaz přistěhovalectví pro muslimy, zákaz dvojího občanství, zákaz nošení burky, zavření radikálních mešit, zákaz zřizování dalších mešit atd. Říkáte si, že jsou to extrémistické názory? Máte jistě pravdu, ale podle vývoje v Unii už to zanedlouho extrémistické názory nemusí být.
Wilders navíc není žádný druhořadý politik, podobný typům, které vesměs stojí v čele pravicově populistických stran. Vytvořil stranu, která postupuje rychle od úspěchu k úspěchu a přitom má jen jednoho jediného registrovaného člena a tím je Wilders sám. A protože se voleb do parlamentu v Holandsku mohou zúčastňovat pouze spolky minimálně o dvou členech, založil Wilders spolek, v němž figuruje jednou jako soukromá osoba a podruhé jako jediný zástupce Nadace, kterou vytvořil předtím. Toto všechno umožňují holandské zákony. Díky nim chce Wilders udržet stranu mimo nejrůznější vedlejší zájmy. Opírá se přitom o názory zhruba třetiny Holanďanů, kteří už nechtějí další přistěhovalectví a obávají se islamizace země.
V širším pojetí pak jde o ty Holanďany, kteří ztrácejí pocit národní identity a hodlají se bránit proti těm, kdo jim ji údajně ohrožují, proti Evropské unii a přistěhovalcům. Tito Holanďané a jim podobní občané západních zemí Evropské unie mohou pomocí demokratických postupů stále více ovlivňovat politické směřování svých zemí a připravovat tak změny, které jediné mohou Unií otřást. A na závěr malou poznámku: v současné Evropě mohou dělat pravicovou politiku jen ty strany, které mají v čele charismatické osobnosti, schopné udržet stranickou jednotu. Žádoucí by byla ale spíše nepopulistická pravicová politika, jenže ta už je ve většině evropských zemí minulostí.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
[