Atlas zvirat http://www.rozhlas.cz/hlas Atlas zvirat cs Bažant obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/26829 K nám do střední Evropy se bažant dostal asi v 11. století, ale objeven byl již dříve. Již v 5. století př. n. l. jej přivezli staří Řekové z oblasti Kolchidy do Řecka. U nás se od 11. století začíná tradovat bažantnictví a chov bažanta jako takového. Ovšem ne jenom z hlediska myslivosti je tento pták důležitý, protože díky bažantu je naše příroda dostatečně pestrá a dostatečně bohatá. Bekasina otavní http://www.rozhlas.cz/_zprava/14731 Zaposloucháte-li se do hlasu nebo vlastně zvuku vydávaného bekasinou, budete možná souhlasit s názorem, že je podobný mečení kozy. A protože ho bekasina vydává vysoko ve vzduchu, dostal tento pták různá lidová pojmenování spojující ono mečení typické pro kozu s příslušníkem ptačí říše. Snad nejkurióznější je jedno ze starých německých lidových jmen, které v překladu znamená "koza nebeská". Také v české myslivecké mluvě bývá dodnes bekasina nazývána např. kozlíkem. Ostatně posuďte sami. Bělořit šedý http://www.rozhlas.cz/_zprava/29824 Bělořit sice nevyniká barevností, ale je velmi elegantní, protože je celkově šedavý s modrošedým hřbetem, s mírně narůžovělými prsy a bříškem, má černou skvrnu přes oko a výrazně černobílý ocásek a nejnápadnější na něm je bílý kostřec - odtud nakonec jméno bělořit. Mimochodem "belorítka" je ve slovenštině poněkud jiný druh ptáka, a sice jiřička. Blatnice skvrnitá http://www.rozhlas.cz/_zprava/13712 Blatnice skvrnitá, dříve též podle charakteristického zápachu nazývaná česneková, se podobá malé zavalité ropuše s výrazným skvrněním a svisle postavenou oční zorničkou. Patří k málo známým žábám, protože ve dne bývá zahrabána v zemi, v hloubce až jednoho metru, a na lov vylézá pozdě v noci. Bobr evropský http://www.rozhlas.cz/_zprava/12266 Představte si, že sedíte na břehu slepého ramena Labe nebo Moravy a najednou vidíte na hladině v místech, kde není žádný proud, plavat velkou vrbovou nebo topolovou větev. Záhada, řeknete si, a vezmete si na pomoc dalekohled. Teprve s jeho pomocí se ukáže, že větev se nepohybuje sama o sobě, nýbrž že si ji v zubech drží vodní stavitel - bobr evropský. Bramborníček černohlavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/27120 Za pozorováním a poslechem zpěvu bramborníčka černohlavého se musíme vypravit do předem známých lokalit, protože tento drobounký ptáček je u nás rozšířen jen ostrůvkovitě. Jeho výskyt je vázán především na polostepní prostředí s nízkými keři, na pastviště, rumiště, rovněž se s ním můžeme setkat na podhorských zamokřených loukách. Souvisleji u nás hnízdí jen na východě státu, zvláště na jižní Moravě, v Čechách se početněji vyskytuje především v Českém Středohoří a na výsypkách u hnědouhelných lomů v Podkrušnohoří. Ojedinělé hnízdící páry však můžeme zastihnout i na řadě dalších lokalit v podhůří Šumavy, Českého lesa a na Českomoravské vrchovině. Bramborníček hnědý http://www.rozhlas.cz/_zprava/12269 Pokud pozorně vnímáte zvuky přírody a uslyšíte někde u louky značně zvučný, krátký ,švitořivý a skřípavý hlas, pak je vhodné pozorně se podívat po vyšších rostlinách nebo nějakých větvích, sloupcích či drátech vyčnívajících z travního porostu. A na jednom z těch vyvýšených bodů můžete vidět nenápadného bělavě šedého malého ptáka, s dosti velkou štíhlou hlavou a tmavým a bílým proužkem přes boky hlavy. Na jednom místě dlouho nevydrží a brzy přeletí na další vyhlídkový bod. Máte před sebou jednoho z našich dvou druhů bramborníčků - bramborníčka hnědého. Brhlík lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/18437 Brhlík lesní je poměrně známý opeřenec, známý hlavně díky tomu, že po kmenech stromů šplhá i hlavou dolů. Současně je velice nápadný jednak tím, že se vyskytuje i v zahradách a parcích, tedy v blízkosti člověka, jednak tím, že je poměrně nápadně zbarvený. Shora je makově šedomodrý, přes oko má výrazný černý pruh a vespodu je červenohnědý. Sameček je tmavší, zejména pod křídly je ta červenohnědá úplně krvavá, samička je méně výrazně zbarvená. Brkoslav severní http://www.rozhlas.cz/_zprava/23678 Ne každou zimu můžeme uslyšet cvrčivý hlas brkoslava severního. Je to pták velikosti mezi kosem a vrabcem, zavalité postavy, jíž jako by chyběl krk. Zato hlavu prodlužuje zřetelná chocholka ležící na temeni. Zbarvení brkoslavů je velice prosté, celkově načervenalé, hnědavé, u dospělých ptáků s černou bradou. Nápadným znakem jsou však bílé a žluté skvrny a jasně červené štítky na křídle a na krátkém ocase. V letu se brkoslav podobá velikostí a trojúhelníkovými křídly špačkům. Břehouš černoocasý http://www.rozhlas.cz/_zprava/956514 Břehouš černoocasý je statný bahňák, který dosahuje velikosti asi holuba. Ovšem narozdíl od něho má dlouhé nohy, dlouhý krk a dlouhý zobák. Je to poměrně velký druh, který vyhledává pro své hnízdění přede vším mokré louky. Jedná se o ptáka vcelku neobvyklého zjevu a stejně tak je neobvyklý jeho hlas. Břehule říční http://www.rozhlas.cz/_zprava/100137 Za procházek kolem rybníků nebo řek často narazíme na kolmé hlinité nebo písčité břehy, které jsou někdy provrtány desítkami, nebo dokonce stovkami děr. Zasvěcenějším je jasné, že narazili na hnízdní kolonii vzácnějších vlaštovkovitých ptáků nazývaných podle umístění hnízdních nor břehulemi. Budníček lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/57514 Žlutozelený vrch těla, nápadně žlutý nadoční proužek, citrónově žluté hrdlo a prsa a bílé břicho - to jsou základní identifikační znaky budníčka lesního. Budníček lesní je věrný svému jménu, setkáme se s ním téměř výlučně v lesích, kde je vázán na listnaté porosty s uzavřenou korunovou klenbou. Budníček lesní téměř neodmyslitelně patří k bukovým porostům, i když se s ním setkáme i v jiných typech listnatých nebo smíšených lesů. Ve smíšeném lese mu dokonce stačí i jen několik buků rostoucích uprostřed smrkového porostu. Taková místa mají pak svou jedinečnou atmosféru. Uprostřed temného smrkového lesa je najednou světlina s několika buky, jejichž světlými listy prozařuje slunce. A zde, jako v reflektorech divadelního jeviště sedí na některé z větví sameček budníčka lesního a zpívá svou jednoduchou zrychlující se písničku s takovou vervou, až se z toho celý chvěje. Budníček menší http://www.rozhlas.cz/_zprava/12263 Jednotvárný hlas, který je slyšet téměř po celý rok, patří zcela nenápadnému malému zelenému ptáku - budníčku menšímu. Jméno budníček má tento pták, stejně jako mnoho dalších příbuzných druhů, podle toho, že jeho hnízdo se podobá i shora kryté kulaté budce. Ta je zbudovaná z trávy, listí, vystlaná srstí nebo peřím a umístěná v husté vrstvě bylin při zemi. Budníček větší http://www.rozhlas.cz/_zprava/98744 I když se tento druh budníčka česky nazývá větší, rozdíl ve velikosti oproti podstatně hojnějšímu budníčku menšímu je tak nepatrný, že jej v přírodě ani nepostřehneme. Pouze kroužkovatelé při odchytech ptáků poznají robustnějšího budníčka většího už pohmatem. Oba druhy se znatelněji neliší ani zbarvením, i když budníček větší má hlavní tóny svého opeření, tj. zelenavou a žlutavou, přece jen sytější a jeho nožky jsou okrové a ne černavé jako u budníčka menšího. V přírodě oba druhy jednoznačně odlišuje jen zpěv samečků. Monotónní a výrazné "cilp calp" budníčka menšího se s proměnlivým trylkováním budníčka většího nedá zaměnit ani náhodou. Zpěv bývá přednášen z koncových větví korun stromů, takže je dobře slyšitelný i na desítky metrů. Bukač velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/19426 Podivný, do daleka slyšitelný hlas, který se v noci ozývá z rákosin a bažin, asi zavdal kdysi příčinu ke vzniku pověstí o hejkalech, hejkadlech a dalších strašidlech. Ten hlas patří bukači velkému. Bukáček malý http://www.rozhlas.cz/_zprava/956404 Tato naše nejmenší volavka se ozývá zvláštním hrdelním hlasem. Stejně jako jeho větší příbuzný, bukač velký, obývá rákosiny a aktivní je především v noci. Cvrček polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/82264 Cvrček polní bývá v dětských knížkách vyobrazen s housličkami a svůj zpěv skutečně vyluzuje jakýmsi instrumentem, který se dá přirovnat k houslím. Přesněji ke smyčci a ke strunnému nástroji. Zpěv, kterému se říká stridulace, vzniká třením ozubené lišty jednoho křídla o žilku křídla druhého. A aby ten zvuk, který vznikne, byl pěkně zesílen, rozechvívá se rezonanční políčko, takzvaná harfa na křídle, která potom vydává velmi čistý tón. Cvrčilka říční http://www.rozhlas.cz/_zprava/97572 Cvrčilka říční je málo známý pták z příbuzenstva rákosníků. U nás žije, jak už název říká, podél řek a potoků, vždy tam však musí být křovinný nebo bylinný podrost. Jinak ji můžeme zastihnout i na mokrých lukách. Cvrčilka slavíková http://www.rozhlas.cz/_zprava/33951 Jednotvárně vrčivý zvuk ozývající se z rákosí by asi většina posluchačů přisoudila některému z hmyzích druhů. Ještě před třiceti, čtyřiceti lety by i málokterý zoolog u nás s určitostí poznal, že jde o zpěv cvrčilky slavíkové, jedné ze tří druhů cvrčilek - drobných pěvců blízce příbuzných rákosníkům. Cvrčilka zelená http://www.rozhlas.cz/_zprava/955604 Cvrčilka zelená je drobný, šedozelený pták z řádu pěvců. Ještě v polovině minulého století se tento pták nazýval rákosník zelený, teprve později se ujal velice výstižný název cvrčilka. Jeho hlas totiž velice připomíná hmyzí cvrčení. Cvrčivec révový http://www.rozhlas.cz/_zprava/82993 Už samotné jeho jméno nám mnohé o tomto šestinohém zpěvákovi prozradí. České druhové jméno naznačuje, že se s ním asi nejčastěji setkáme na vinicích. A protože vinné révě se daří jen v nejteplejších oblastech naší republiky, jedná se o druh teplomilný, jehož severní hranice rozšíření se zhruba shoduje s hranicí rozšíření vinic v Evropě. V Praze býval nacházen na stráních nad Trójou, kde kdysi byly vinice. Čáp bílý http://www.rozhlas.cz/_zprava/27619 I ten, kdo se o přírodu jinak příliš nezajímá, určitě ví alespoň o jednom nebo dvou čapích hnízdech a na jaře očekává návrat jejich obyvatel. Některá čapí hnízda jsou třeba i po desítky let na stejném komíně nebo věži, takže se stanou jakýmsi symbolem příslušné obce nebo městečka. V literatuře se dokonce uvádí, že jedno hnízdo v Německu bylo čápy osídleno 400 let! Čáp černý http://www.rozhlas.cz/_zprava/69342 Čáp černý je jedním z našich nejkrásněji zbarvených ptáků. Hlavu, krk a celou svrchní stranu těla má leskle černé a při pohledu zblízka tahle čerň hraje duhovými odlesky. Zespodu je bílý a nohy, zobák a kůži v okolí očí má výrazně červené. Čečetka zimní http://www.rozhlas.cz/_zprava/21663 Když počátkem června roku 1952 procházel tehdejší zoolog Národního muzea doktor Jan Hanzák údolím Vltavy v místě budoucí údolní nádrže Lipno, zaslechl jednoho dne zpěv čečetky. Nejprve nechtěl věřit svým uším, když však uslyšel dalšího zpívajícího samečka a posléze uviděl dokonce rodinku s mláďaty, byla na světě nová ornitologická senzace. Na Šumavě hnízdí čečetky zimní! Čejka chocholatá http://www.rozhlas.cz/_zprava/16946 Kdo prožil dětství na venkově, určitě se na tohoto ptáka upamatuje. Býval dříve velmi hojný a na jaře jedním z prvních, který se vrátil ze zimovišť. Okamžitě po příletu se stal nápadným kotrmelci ve vzduchu, lopingy a naříkavým, chvílemi vrkavým hlasem. Podle toho naříkavého hlasu mu lidé říkali místy kníha. Červenka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/16065 Červenka tráví většinu života na zemi nebo těsně nad zemí, kde sbírá potravu i hnízdí. Je to velice zvědavý ptáček, dovede k nám hlavně v městských parcích přiletět či přiskákat na pár kroků. V době hnízdění je ovšem velice ostražitá a nikterak nám nehodlá napovědět, kam ukryla své hnízdo. A na to si vždy vzpomenu, když v hnízdní době bez úspěchu pátrám po hnízdě červenky a nezbývá mi než obdivovat kukačku, protože ta je u nás nejčastěji vychovávána právě červenkami jako pěstouny. Čírka modrá http://www.rozhlas.cz/_zprava/22405 Kde jsou ty časy, kdy bylo možné na jaře téměř na každém rybníku pozorovat kačery i kačírky několika druhů u nás běžně hnízdících kachen. Vedle nejhojnější březňačky, kachny divoké, to byla čírka modrá. Její charakteristický hlas, chrčivý zvuk připomínající velikonoční řehtačku, si můžete poslechnout. Čírka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/98452 Čírka obecná je naší nejmenší kachnou. Je velká jen asi jako holub a ve srovnání s naší nejběžnější kachnou, kachnou divokou, dosahuje asi její čtvrtinové hmotnosti. Tak jako ostatní kachny se vyskytuje v biotopech, kde je dostatek vody. Jsou to především rybníky a jezera, ale i záplavové vody a mokřady. V zimě se pak s čírkou obecnou můžeme setkat i na řekách. Čížek lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/43829 Oblibu tohoto drobného, čiperného, žlutozeleně zbarveného zpěváčka dokazují již prastará pomístní jména typu Čížová nebo příjmení Čížek. Podobně jako v češtině zní jeho název i v některých evropských jazycích, například rusky se řekne čiž nebo německy Zeisig. Určitě existuje i souvislost českého pojmu s čižbou, čížek - čižba, čili chytání drobných ptáků pro chov v klecích. A skutečně čížci dříve patřili k nejoblíbenějším chovancům, neboť se vyznačují milým švitořivým zpěvem, pohyblivostí a minimálními nároky na chov. Daněk skvrnitý http://www.rozhlas.cz/_zprava/12609 Daněk do naší přírody původně nepatřil. Tato krásná zvěř pochází z východního Středomoří a v našich oborách je chována od konce středověku. Již v dávných časech ovšem docházelo k vypouštění daňků do volné přírody. Například v době Ferdinanda Habsburského byli z pardubické obory vypuštěni daňci, kteří ale brzy museli být pochytáni, poněvadž značně škodili na polích. Daňci totiž, na rozdíl od jelena, hluboké lesy nemilují. Dávají přednost polootevřené krajině, kde se střídají háje s volnými plochami, a pole jim naprosto nevadí. Datel černý http://www.rozhlas.cz/_zprava/13887 Zvučné, melodické a daleko slyšitelné volání datla černého můžeme slyšet nejen v Boubínském pralese, ale i v pražské Stromovce či Královské oboře. Právě výrazné hlasové projevy nás na přítomnost datla černého v lese nejspíše upozorní. Je to totiž pták velice plachý a opatrný. Najdeme ho všude tam, kde se nalézají alespoň trochu větší komplexy lesů, pokud možno se zastoupením starších lesních porostů, ve kterých hnízdí. Datlík tříprstý http://www.rozhlas.cz/_zprava/12944 Pokud byste chtěli spatřit datlíka tříprstého, museli byste se vypravit buď na Šumavu, nebo do Moravskoslezských Beskyd; v ostatních horách České republiky se vyskytuje jen zcela ojediněle. Datlík tříprstý je totiž především obyvatelem pásu severského jehličnatého lesa, tajgy, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie napříč celým euroasijským kontinentem i Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu, se vyskytuje ostrůvkovitě především ve smrkových a smíšených horských lesích Alp, Karpat a pohoří Balkánu. V těchto územích je považován za relikt z poslední doby ledové. Dlask tlustozobý http://www.rozhlas.cz/_zprava/21829 Dlask tlustozobý u nás obývá především světlé listnaté lesy, dále parky, sady a jiná podobná prostředí. Zcela se vyhýbá souvislým jehličnatým lesům. Při posledním sčítání našich ptáků bylo zjištěno, že ve druhé polovině 80. let u nás žilo zhruba 200 000 párů dlasků tlustozobých. Drozd brávník http://www.rozhlas.cz/_zprava/12949 Brávník je náš největší drozdovitý pták. Zbarvením se podobá známému drozdu zpěvnému, postrádá však rezavohnědou barvu na hrudi a pod křídly. Spodní strana těla je bělavá s tmavě hnědými skvrnami, svrchní strana je šedohnědá. Brávník je velmi plachý a ostražitý, takže k bližší prohlídce potřebujeme dalekohled. Jeho zpěv můžeme zaslechnout již za pěkných únorových dnů, častěji pak od poloviny března. Drozd cvrčala http://www.rozhlas.cz/_zprava/94848 S drozdem cvrčalou se u nás pravidelně setkáváme během jeho podzimního průtahu. Již od konce září, především však v průběhu října a listopadu, můžeme zaslechnout jednotlivé protahující ptáky. Jejich hlas však zpravidla pozná pouze ornitolog. Je to vysoké hvízdání, které je možno slyšet i v noci. V zimních měsících u nás některé cvrčaly zůstávají a připojují se k zimujícím kvíčalám. Pak je možno se s nimi potkat v sadech, v alejích jeřabin a všude tam, kde nacházejí dužnaté plody. Drozd kvíčala http://www.rozhlas.cz/_zprava/13967 Zpěv drozda kvíčaly není příliš nápadný. Zkušené ucho v něm postřehne zjednodušené strofy dalších drozdovitých ptáků, kteří patří mezi naše nejlepší zpěváky: měkké a melodické strofy, dlouhé u kosa nebo krátké u brávníka, stejně jako rozčleňovaný a tvrdý zpěv drozda zpěvného. Drozd zpěvný http://www.rozhlas.cz/_zprava/18914 Podle dvakrát či třikrát opakovaných vět halasně vyzpěvovaných z vršku stromů pozná i zcela nezkušený ornitolog drozda zpěvného. I když se zpěv drozdů v různých krajích značně odlišuje, podobně jako v lidské řeči mluvíme o dialektech, charakteristické střídání opakovaných prvků zůstává. Dudek chocholatý http://www.rozhlas.cz/_zprava/33175 Dosti jednotvárný hlas, který je mezi našimi ptačími hlasy málo obvyklý, patří dudkovi chocholatému. Není to hlas dnes již příliš známý a bohužel nelze říci, jako v době vzniku Sekorovy Abecedy Ferdy Mravence, že by "dudek dudal dům od domu". Bohužel v posledních asi čtyřiceti letech pokračovalo u nás mizení tohoto zvláštního ptáka, známé již dříve z některých území střední a západní Evropy. A tak dudek z naší krajiny mizel, až zmizel téměř úplně. Dytík úhorní http://www.rozhlas.cz/_zprava/921031 Dytík úhorní, dosti tajemný soumračný až noční pták, již v České republice patří mezi vymizelé druhy. Poslední hnízdění bylo doloženo v roce 1991 na Znojemsku na jižní Moravě. Od té doby existují jen ojedinělá pozorování nebo je zaslechnut hlas. (Tak třeba v roce 1994 byl nahrán hlas v opuštěném výcvikovém prostoru u Mladé na Nymbursku.) Přesto není občasné zahnízdění zcela vyloučeno. Fotografie Adolfa Goebela http://www.rozhlas.cz/_zprava/951667 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Adolfa Goebela. Fotografie Adolfa Goebela http://www.rozhlas.cz/_zprava/952352 Fotosoutěž Hlas pro tento den. 2. Fotogalerie Adolfa Goebela. Fotografie Adolfa Goebela http://www.rozhlas.cz/_zprava/953145 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 3. Fotogalerie Adolfa Goebela. Fotografie Adolfa Goebela http://www.rozhlas.cz/_zprava/953826 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 4. fotogalerie Adolfa Goebela. Fotografie Adolfa Goebela http://www.rozhlas.cz/_zprava/959984 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.5. Fotogalerie Adolfa Goebela. Fotografie Adolfa Goebela http://www.rozhlas.cz/_zprava/972243 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 6. Fotogalerie Adolfa Goebela. Fotografie Adolfa Goebela http://www.rozhlas.cz/_zprava/975658 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 7. Fotogalerie Adolfa Goebela. Fotografie Aleny Pilnajové http://www.rozhlas.cz/_zprava/950631 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Aleny Pilnajové. Fotografie Anny Šmejkalové http://www.rozhlas.cz/_zprava/950679 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Anny Šmejkalové. Fotografie Františka Machače http://www.rozhlas.cz/_zprava/975744 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.Fotografie Františka Machače. Fotografie Hany Filipové http://www.rozhlas.cz/_zprava/962924 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Hany Filipové. Fotografie Ilony Hromádkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/965083 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Ilony Hromádkové. Fotografie Ilony Hromádkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/974064 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 2. Fotogalerie Ilony Hromádkové. Fotografie Jana Sedláčka http://www.rozhlas.cz/_zprava/972462 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Jana Sedláčka. Fotografie Jana Zimy http://www.rozhlas.cz/_zprava/954657 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Jana Zimy. Fotografie Jany Hrankové http://www.rozhlas.cz/_zprava/951671 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Jany Hrankové. Fotografie Jany Hrankové http://www.rozhlas.cz/_zprava/956918 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 2. Fotogalerie Jany Hrankové. Fotografie Jany Hrankové http://www.rozhlas.cz/_zprava/969217 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 3. Fotogalerie Jany Hrankové. Fotografie Jiřího Bílka http://www.rozhlas.cz/_zprava/953833 Fotosoutež webu Hlas pro tento den. Fotografie Jiřího Bílka. Fotografie Jiřího Cetkovského http://www.rozhlas.cz/_zprava/958114 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Jiřího Cetkovského. Fotografie Jiřího Lekeše http://www.rozhlas.cz/_zprava/965239 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Jiřího Lekeše. Fotografie Jitky Glöcknerové http://www.rozhlas.cz/_zprava/962991 Fotosoutěž Hlas pro tento den. Fotografie Jitky Glöcknerové. Fotografie Josefa Bahuly http://www.rozhlas.cz/_zprava/958470 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Josefa Bahuly. Fotografie Karla Kožušníka http://www.rozhlas.cz/_zprava/959988 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Karla Kožušníka. Fotografie Kateřiny Knotkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/969124 Fotosoutěž Hlas pro tento den.Fotografie Kateřiny Knotkové. Fotografie Kateřiny Mokové http://www.rozhlas.cz/_zprava/950527 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Kateřiny Mokové. Fotografie Kristýny Sedlákové http://www.rozhlas.cz/_zprava/952272 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Kristýny Sedlákové. Fotografie Ladislava Matuchy http://www.rozhlas.cz/_zprava/976768 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.Fotografie Ladislava Matuchy. Fotografie Libora Hromádky http://www.rozhlas.cz/_zprava/974112 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Libora Hromádky. Fotografie Libuše Petržílkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/962106 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Libuše Petržílkové. Fotografie Lucie Žižkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/959977 Fotosoutěž webu hlas pro tento den. Fotografie Lucie Žižkové. Fotografie Ludmily Kuželkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/969195 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.Fotografie Ludmily Kuželkové. Fotografie Martina Skláře http://www.rozhlas.cz/_zprava/950589 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Martina Skláře Fotografie Marty Slížové http://www.rozhlas.cz/_zprava/959939 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.Fotografie Marty Slížové. Fotografie Michaely Menšíkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/959983 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Michaely Menšíkové. Fotografie Mikuláše Pätoprstého http://www.rozhlas.cz/_zprava/963451 Fotosoutěž Hlas pro tento den. Fotografie Mikuláše Pätoprstého. Fotografie Miroslava Havlíka http://www.rozhlas.cz/_zprava/959909 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.Fotografie Miroslava Havlíka. Fotografie Miroslava Chvoje http://www.rozhlas.cz/_zprava/961002 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Miroslava Chvoje. Fotografie Olgy Sčepkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/959985 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Olgy Sčepkové. Fotografie Pavla Blatného http://www.rozhlas.cz/_zprava/961041 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Pavla Blatného. Fotografie Pavlíny Šimáčkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/958051 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. 2. fotogalerie Pavlíny Šimáčkové. Fotografie Pavlíny Šimáčkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/958052 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Pavlíny Šimáčkové. Fotografie Petra Kolky http://www.rozhlas.cz/_zprava/957335 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Petra Kolky. Fotografie Petra Poláka http://www.rozhlas.cz/_zprava/975708 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Petra Poláka. Fotografie Petry Hořejšové http://www.rozhlas.cz/_zprava/953114 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Petry Hořejšové. Fotografie Petry Tiché http://www.rozhlas.cz/_zprava/969093 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Petry Tiché. Fotografie Renaty Hurychové http://www.rozhlas.cz/_zprava/955641 Fotosoutěž Hlas pro tento den. Fotografie Renaty Hurychové. Fotografie Renaty Polákové http://www.rozhlas.cz/_zprava/975783 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.Fotografie Renaty Polákové. Fotografie Rity Kindlerové http://www.rozhlas.cz/_zprava/958658 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Rity Kindlerové. Fotografie Rostislava Capila http://www.rozhlas.cz/_zprava/951691 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Rostislava Capila. Fotografie Taťány Plevákové http://www.rozhlas.cz/_zprava/950511 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Taťány Plevákové. Fotografie Veroniky Miksové http://www.rozhlas.cz/_zprava/950500 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Veroniky Miksové. K snímku "Malý utečenec" doplnila poznámku: Při odchodu z kanceláře jsem narazila na malého opeřence, který vypadl z hnízda. Naštěstí už k němu přilétala maminka. Raději jsem se proto rychle vypařila, abych nedopadla jako v hororu Ptáci. Fotografie Vladimíry Pietraszové http://www.rozhlas.cz/_zprava/951088 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Vladimíry Pietraszové. Fotografie Vojtěcha Dratvy http://www.rozhlas.cz/_zprava/961852 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den. Fotografie Vojtěcha Dratvy. Fotografie Zuzany Málkové http://www.rozhlas.cz/_zprava/976184 Fotosoutěž webu Hlas pro tento den.Fotografie Zuzany Málkové. Havran polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/23288 Lidé si často pletou vránu s havranem a občas se i domnívají, že havran je samec od vrány. Havrana polního už na první pohled poznáme podle celkové siluety - má na bocích takzvané "kalhotky", které vznikly prodloužením per nad běháky. Dále poznáme staré havrany od vran jednoduše podle toho, že mají lysý kořen zobáku. hlas - linky http://www.rozhlas.cz/_zprava/34822 Hohol severní http://www.rozhlas.cz/_zprava/956317 Pro hohola severního, jedné z našich vzácnějších kachen, je typický mechanicky vznikající zvuk, který vyluzují jeho letky při letu. Právě tento typický svistot nás často na letícího hohola upozorní. Holub domácí http://www.rozhlas.cz/_zprava/24139 Zdivočelí domácí holubi, nazývaní věžáci, jsou nejobyčejnějšími zástupci ptačí říše, se kterými se přinejmenším ve městech setkáme nejčastěji. Holub domácí - a je jedno, jestli je to řádný obyvatel holubníku nebo zdivočelý holub věžák - je v odborné terminologii označován jménem Columba livia forma domestica. Jeho divoký předek holub skalní - latinsky pouze Columba livia - dodnes volně žije v jižní a západní Evropě, v severní Africe a v rozsáhlých oblastech Asie. Právě tito holubi skalní se přidali k člověku, začali vyhledávat lidská sídla a snad už v 6. nebo 5. tisíciletí před naším letopočtem byl v Přední Asii poprvé vyšlechtěn holub domácí. Holub doupňák http://www.rozhlas.cz/_zprava/57036 Na rozdíl od druhého našeho lesního holuba - hřivnáče - je holub doupňák o něco menší a zejména nemá žádné nápadné znaky v opeření krku a křídel. Oproti hřivnáči je také druhem mnohem více specializovaným - žije u nás téměř výhradně ve starých bukových lesích. Souvisí to s jeho další odlišností od hřivnáče - hnízdí totiž ve stromových dutinách. Dostatečně velké dutiny vytváří v přírodě datel černý, ale musí být pro ně přirozeně i dostatečně rozměrný strom, což jsou u nás téměř výhradně staré buky. A vzhledem k tomu, že přestárlé bučiny jsou zachovány jen ve zbytcích, hnízdí doupňák jen na nemnoha místech. Holub hřivnáč http://www.rozhlas.cz/_zprava/67696 Při procházce lesem od nížin až po střední horské polohy, od jara až do léta, můžete někdy zaslechnout výrazný, dutě znějící hlas. Asi si tipnete správně, že se jedná o holuba, máte přece zkušenosti s domácími nebo zdivočelými holuby z měst i venkova. A i když tento hlas zní velice podobně, tak se jedná o jiný druh. Jde o holuba hřivnáče. Hrdlička divoká http://www.rozhlas.cz/_zprava/27796 V přírodě můžeme tuto hrdličku slyšet až skutečně s příchodem opravdového jara, nejdříve koncem dubna, ale spíše až v prvních májových dnech. Není pochyb, že se každému z nás při tomto hlasu v duchu vybavují úvodní verše Máchova Máje. Hrdlička zahradní http://www.rozhlas.cz/_zprava/50842 Hrdličku zahradní zná každý z nás. Žije s námi celoročně, ve městech i na venkově, ale pobyt ve volné krajině odmítá. Takovouto úzkou vazbu na lidská sídla odborně označujeme jako synantropii. Podobně žije i vrabec domácí. Vzhledem k všeobecné znalosti hrdličky zahradní nikoho nepřekvapí ani její hlasové projevy. Husa polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/13096 Koncem září se z oblohy začíná ozývat husí kejhání, poněkud odlišné od hlasu hus, který můžeme u nás slyšet přes léto. Tento hlas je neklamným znamením, že v tundře a tajze severní Evropy a Asie skončilo léto a začíná doba zasněžené krajiny a zamrzlých vod: do zimovišť v západní a střední Evropě se stěhují husy polní. Husa velká http://www.rozhlas.cz/_zprava/28201 Husa velká a její hnízdní výskyt má u nás velmi zajímavou historii. Byla údobí, kdy byla v rybničních oblastech zcela běžným ptákem, i údobí, kdy byla téměř vyhubena. Od 50. let se díky ochranářským snahám, především zřizování rezervací, populace hus rychle rozrůstala. V současné době je u nás husa velká opět běžně hnízdícím ptákem na Třeboňsku, Českobudějovicku a na jižní Moravě. Vrátila se i na další dávná hnízdiště na Pardubicku a Českolipsku v severních Čechách. Hýl obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/55090 V horských a podhorských jehličnatých lesích, zvláště při jejich okrajích, kde jsou roztroušeny břízy, jeřáby a jívy, nezřídka však i ve velkých parcích a zahradách ve městech, dokonce například i v Praze v Královské oboře nebo na Petříně, všude tam můžeme zaslechnout od května do července trochu posmutnělé, táhlé hvizdy. Vyluzuje je jeden z našich nejkrásněji zbarvených lesních ptáků - hýl obecný. Hýl rudý http://www.rozhlas.cz/_zprava/34423 Hýl rudý byl u nás před třiceti, čtyřiceti lety zcela neznámý. Rozšířil se k nám z východu, kde běžně hnízdí, a dokonce tam má i několik svých příbuzných stejného rodu. Nyní se s ním pravidelně setkáváme v našich pohraničních horách a jejich podhůřích. Zcela nově byl zjištěn i ve vnitrozemí, například v Brdech. Chocholouš obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/12267 Chocholouš obecný patří sice stále k obecně známým ptákům, ale po pravdě řečeno vidět dnes živého chocholouše je opravdová vzácnost. Spíše zůstává představa idylické zimní zasněžené ulice s koňskými potahy, na které chocholouši vybírají nestrávená zrnka ovsa z koňských kobližků. Dříve běžný pták ve městech i na venkovských návsích se během posledních padesáti let stal vzácným a ohroženým ptákem. Jeho počet u nás klesl na nesnadno odhadnutelné minimum - možná padesátinu či setinu původních počtů. Chřástal kropenatý http://www.rozhlas.cz/_zprava/34609 Podivný hlas chřástala kropenatého, který můžeme slyšet především v noci z rozsáhlejších podmáčených porostů, možná zavdal příčinu k tomu, že vznikly pověsti o různých hejkalech a jiných tajemných nočních bytostech. Chřástal polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/32981 Chřástal polní je navzdory svému jménu především obyvatelem luk, méně již polí. Životu v husté travinné vegetaci je chřástal polní výborně přizpůsoben. Velikostí těla a zbarvením připomíná štíhlou koroptev, jeho tělo je však z boku silně zploštělé a nohy jsou silné a vysoké. Uvádí se, že chřástali mívají ve vegetaci vyšlapané jakési přízemní tunely, které jim umožňují rychlý a pohodlný pohyb i velmi hustým porostem. Chřástal vodní http://www.rozhlas.cz/_zprava/71752 Chřástal vodní u nás hnízdí poměrně vzácně a zvláště v poslední době se jeho početnost výrazně snížila. Žije velmi skrytě v mělkých vodách hustě zarostlých bažinnou vegetací, jako jsou pobřežní porosty rybníků, bažiny nebo slepá ramena řek. Celkově je zbarven poměrně nenápadně - vrch těla je hnědý, černě skvrnitý, spodní strana těla včetně stran hlavy a čela jsou namodrale šedé, boky černé s bílými pruhy. Výrazné jsou červené oči a stejně zbarvený dlouhý a tenký zobák, které chřástalům pomáhají poznávat příslušníky vlastního druhu. Jelen lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/13016 S odchodem vrcholného léta lesy ztichnou. Kromě občasného pípnutí nějakého toho ptáčka je zde naprostý klid. A noci, ty se vyznačují téměř posvátným tichem rušeným jen šuměním větru ve větvích. V polovině září ale soumračný a noční les opět oživne hlasy, a to ne lecjakými. Nastane čas jelení říje. Jeřáb popelavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/13793 Tohle silné a nápadné volání, nebo spíš troubení, můžeme slyšet jen na několika místech naší republiky; především na Českolipsku a Jičínsku. Skutečně mimořádný hlas patří mimořádnému opeřenci. Jeřáb popelavý, kterého posloucháme, je jedním z našich největších ptáků a vzrůstem je vůbec největší. Dosahuje hmotnosti až 6 kilogramů, stojící měří až 140 cm a jeho rozpětí křídel se blíží dvěma a půl metru. Jeřábek lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/67087 Jeřábek lesní patří k našim méně známým kurovitým ptákům. Je to pták velký asi jako koroptev, vcelku nenápadně hnědě zbarvený. Jeřábek vede velmi skrytý způsob života. Vyskytuje se v hustých a rozsáhlejších lesích a jeho přítomnost nám častěji než přímé pozorování prozradí popeliště nalezené někde u paty stromu nebo právě hlas. Jestřáb lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/12265 Jestřáb lesní jako by nám symbolizoval odvěké nepřátelství mezi přirozeným predátorem a člověkem chovatelem - hospodářem, kterému jestřáb ujídá z produktů jeho práce. Naproti tomu lidé vnímající přírodu nikoliv pouze ekonomicky, ale spíše ekologicky jestřába obdivují a touží jej v přírodě alespoň někdy spatřit. A to není nikterak jednoduché, neboť jestřáb žije velice skrytým způsobem života. Jezevec lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/47038 Jezevec lesní se spolu s vydrou uchází o prvenství ve velikosti mezi našimi lasicovitými šelmami. Oba druhy jsou zhruba stejně velké, bez ocasu měří 60 - 80 cm. Ale na zimu náležitě vypasený jezevec může vážit 17 či 20 kilogramů, což je dvoj až trojnásobek hmotnosti vydry. Ježek http://www.rozhlas.cz/_zprava/89905 Ježkové přitahují pozornost lidí odedávna. Může za to jejich ostnatý šat, který kryje větší část těla. Této ochrany dokáží znamenitě využívat. Když zaznamenají něco podezřelého, pomocí kožního vaku se v mžiku promění v pichlavou kouli. S ní si dokáže poradit málokterý predátor, nanejvýš výr a tchoř. Jiřička obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/28376 Mnoho lidí si jiřičku plete s vlaštovkou. Od vlaštovky obecné se jiřička liší tím, že nemá tak vidličnatě vykrojený ocas a že má nad ocasem bílou skvrnu - odtud také výstižný slovenský název "belorítka", v němčině jí říkají "moučná vlaštovka". Kachna divoká http://www.rozhlas.cz/_zprava/30494 Myslím, že by se nenašel nikdo, kdo by nepoznal naši nejobyčejnější kachnu, kachnu divokou, která je častěji známá jako březňačka. Název březňačka je pochopitelně odvozen od měsíce března, protože v tomto měsíci kachna divoká jako první ze všech našich kachen začíná hnízdit. Kalous pustovka http://www.rozhlas.cz/_zprava/54227 Kalous pustovka je světlá sova menší velikosti s krátkými pernatými oušky. Je to druh hnízdící hlavně na tundrách severní Evropy, Asie i Ameriky. Před zimou tyto sovy přeletují k jihu, v Evropě až po Středozemní moře, a v té době, od podzimu do jara, se objevují také nepříliš početně i u nás. Zdržují se pak hlavně na polích, v místech, kde se rozmnožili drobní hlodavci, u nás především polní hraboši. Kalous ušatý http://www.rozhlas.cz/_zprava/20986 Kalous je vlastně zmenšeninou všeobecně známého výra velkého. Je velký přibližně jako havran, převažující zbarvení je žlutohnědé se skvrněním na hřbetě i na spodině těla. Na hřbetě jsou skvrny větší a tmavší, na spodu má podélné čárky s žebříčkovitou kresbou. Nápadné je oranžové zbarvení očí a typická péřová ouška na hlavě. Kamzík horský http://www.rozhlas.cz/_zprava/12138 Jeho hlas vlastně do naší přírody nepatří. Nebo ano? Kamzík horský je u nás považován za nepůvodní druh, ale je pravda, že u nás žil v dobách před zhruba 100 tisíci lety, kdy Evropu sužovalo poslední zalednění. Dokládají to pozůstatky kamzíků nalezené v jeskyních Českého i Moravského krasu. S následným oteplením však vymizel. Káně lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/12137 Vedle poštolky je snad nejobyčejnějším dravcem naší krajiny káně lesní, dříve také známá jako káně myšilov. Setkáme se s ní celý rok v otevřené krajině takřka všude, a to od hor až po nížiny. Pokud spatříme při jízdě autem většího dravce sedícího ve stromořadí podél silnice, můžeme si být téměř jisti, že se jedná o káni. Jindy ji zahlédneme sedící na strništi nebo na sloupu elektrického vedení. Velice často si jí všimneme teprve tehdy, když upoutá naši pozornost svým voláním při plachtění vysoko nad našimi hlavami. Káně rousná http://www.rozhlas.cz/_zprava/94242 Káně rousná je dravec jen o něco málo větší než obecně známá káně lesní. Dosahuje hmotnosti většinou kolem jednoho kilogramu, ale větší samice mohou vážit i přes kilogram a půl. Na rozdíl od naší běžné káně lesní se však s kání rousnou u nás nesetkáme na jaře a v létě. Je to arktický druh, který hnízdí v lesotundrách a tundrách Evropy, Asie a Ameriky. Je tažná a na zimovištích, tedy i u nás, ji můžeme pozorovat zhruba od počátku listopadu do konce března. Kavka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/31691 V místech, kde se kavka vyskytuje v hojném počtu po celý rok, ji určitě důvěrně zná každý z místních obyvatel. Mám na mysli zejména některá menší města jako například jihočeskou Soběslav a Třeboň. Kobylka hnědá http://www.rozhlas.cz/_zprava/83965 Kobylka patří mezi rovnokřídlý hmyz a pro něj je typické, že se ozývá hlavně v létě, na sklonku léta a pak na podzim. Hlasy rovnokřídlého hmyzu jsou vyluzovány třením jednotlivých částí těla o sebe. V případě kobylek se o sebe třou žilky dvou křídel a tudíž zvuk vzniká rezonancí celého křídla. Není proto nijak čistý, ale je velmi hlasitý. Koliha velká http://www.rozhlas.cz/_zprava/89227 Koliha velká je náš největší bahňák. Tomu, že patří do příbuzenstva kulíků, čejek, vodoušů či sluk, nasvědčuje i její flétnový hlas. Přestože bychom jej asi těžko nazvali zpěvem, dá se říct, že zní velmi příjemně a volání táhnoucích kolih patří ke koloritu melancholické podzimní krajiny. Období tahu je také doba, kdy můžeme tohoto hnědě zbarveného ptáka s delším a dolů mírně zahnutým zobákem nejspíš pozorovat. Nejčastěji můžeme na táhnoucí kolihy narazit v okolí rybníků, výjimkou ale nejsou ani pole, a přítomnost kolih nám často prozradí právě jejich hlas. Komár písklavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/80415 Jeden z nejhojnějších našich komárů, jehož larvy nalezneme často v obrovských množstvích všude ve stojatých vodách i v zahradních nádržích, se jmenuje komár písklavý. To už samo o sobě svědčí o tom, že zvukové projevy tohoto hmyzu patří k nejnápadnějším. U nás však žije řada dalších druhů komárů, jmenujme aspoň komára útočného, který se množí v tůňkách a močálech popř. na zaplavované půdě, nebo anofela čtyřskvrnného, jehož larvy žijí v čistých stojatých vodách a sedící dospělce poznáme podle vztyčeného zadečku. Konipas bílý http://www.rozhlas.cz/_zprava/30263 Konipas bílý je nejznámějším ze tří druhů našich konipasů. Můžeme se s ním u nás setkat prakticky po celém území, přičemž početnější je v nižších polohách, ale vystupuje i do hor, kde svým štěbetáním a švitořivým zpěvem oživuje i vysoko položená místa. Konipas horský http://www.rozhlas.cz/_zprava/22856 Konipas horský je jedním ze tří druhů našich konipasů. Jeho český druhový název je ovšem trochu nešťastný, protože jej kromě hor a jejich podhůří můžeme zastihnout prakticky na všech vodních tocích, které mají charakter horského potoka či říčky. Konopka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/35374 Konopka u nás bývala dříve poměrně rozšířeným ptákem, s přeměnami krajiny však došlo k výraznému snížení početnosti. Konopky zmizely z původních biotopů, kterými byly pastviny porostlé hlohovými keři, popřípadě i jalovci, a v poslední době se nastěhovaly do vesnic a okrajů menších měst, kde vyhledávají okrasné jehličnany. Kopřivka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/957086 Sotva jarní slunce a teplý vítr roztají ledy a zaleskne se volná vodní hladina na našich rybnících, nastává rychlý návrat vodních ptáků ze zimovišť na hnízdiště. Nejdříve se objeví nejrůznější druhy kachen, mezi nimiž výrazně převažují kačeři v parádních svatebních šatech. Pro ornitology nastává nejvýhodnější doba pro pozorování druhů jak u nás hnízdících, ale i druhů, které se u nás jen zastavují na cestě do vzdálených domovů severní a východní Evropy. Kormorán velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/23766 Kormorán patří do příbuzenstva pelikánů, fregatek či terejů. Vypadá tak trochu jako návštěvník z dávných časů. Na těle mu převažuje černá barva; s výjimkou světlejšího břicha a v době hnízdění dokonce i světlejší barvy na hlavě a krku je celý černý. Velký zobák je na konci hákovitě zahnutý a patřičně ostrý. Koroptev polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/14534 Jsou hlasy, které nás při procházce zemědělskou krajinou nijak nezaujmou. Zaslechneme-li však z pole či meze nenápadné "čiřik-čiřik", naše smysly zpozorní a ornitolog, milovník přírody i myslivec jásá. Ono čiřikání totiž neklamně prokazuje přítomnost kohoutka koroptve polní, druhu kdysi tak banálního, že byl po statisících loven, a dnes příslušníka elitní skupiny ohrožených druhů z červeného seznamu. Kos černý http://www.rozhlas.cz/_zprava/13310 Melodický zpěv kosa černého je jedním z mála zvuků, který je schopen přehlušit dopravní ruch v městských ulicích. Popis kosa je celkem zbytečný, neboť je to pták z nejznámějších. Ovšem až do konce minulého století nebyl našim předkům tak znám. Kos byl tehdy ptákem žijícím velmi skrytě a zřídka v hustých jehličnatých lesích, jak ostatně část kosů žije dodnes. Teprve ve 20. století se začal kos šířit i do měst a v krátké době se stal druhým nejpočetnějším městským ptákem hned po vrabci. Příčiny tohoto přechodu do měst nejsou přesně známé. Patrně však jako u dalších ptačích druhů byly hlavními podmínkami dostatek potravy a bezpečnost založená na vznikajícím kulturním vztahu člověka k ochraně přírody. Kos horský http://www.rozhlas.cz/_zprava/64358 Zbarvením se kos horský, kterému se také říká kolohřivec, podobá dobře známému kosovi černému, snadno ho však poznáme podle bílé půlměsícovité skvrny na prsou. Není také tak úplně černý, peříčka na svrchní straně těla mají úzký bělavý lem, na spodní straně jsou široce bíle lemovaná a některá mají i bílý střed. Samice je spíše hnědočerná a také půlměsíc na prsou má hnědavý nádech. Také jeho zpěv je podobný zpěvu kosa černého, je však méně melodický, drsnější a jednodušší, přerušovaný skřípavými zvuky a pomlkami. Členěním se tak spíše podobá brávníkovi. Rád zpívá časně ráno i za soumraku na vyvýšených místech. Krahujec obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/13974 Jen málokdo ví, jak vypadá krahujec a čeho je schopen. Tato skutečnost je dobře patrná kupříkladu z reakcí mnohých venkovských lidí po ztrátě nějaké té domácí kachny nebo slepice. Když za pachatele suverénně neoznačí káně nebo jestřába, tak velice často svou ztrátu svedou na krahujce. Králíček obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/22479 Český název králíček je vlastně doslovným překladem jeho latinského jména - regulus. Latinsky rex je král, regulus králíček. To má zřejmě vyjadřovat, že velikostí je králíček protikladem krále našich ptáků, za kterého byl odedávna všeobecně považován orel. Králíček obecný se svou průměrnou hmotností pět gramů je totiž společně se svým příbuzným - králíčkem ohnivým - našim nejmenším ptákem. Je tu ovšem ještě jedno vysvětlení: králíček má na hlavě výraznou žlutou nebo až oranžovou skvrnu, která by mohla trochu připomínat královskou korunu. Králíček ohnivý http://www.rozhlas.cz/_zprava/61330 Jemné pískání, kterým se v lesích ozývají dva druhy našich nejmenších ptáků, králíčci obecný a ohnivý, se snadno přeslechne nebo ho někteří lidé s horším sluchem vůbec nezachytí. Králíčky přitom málokdy vídáme: pohybují se téměř výhradně v korunách smrků. Při pozorném pohledu do koruny, odkud se ozývají, je zpravidla uvidíme, když obletují okraje větví nebo se u nich zastaví v třepotavém letu. Přitom ovšem jen se štěstím zaznamenáme oranžový, černě a bíle lemovaný podélný proužek na hlavě králíčka ohnivého, kterým se liší od králíčka obecného. Krkavec velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/58299 V naší přírodě jsme až donedávna nemohli krkavce běžně vidět ani slyšet. Z českých zemí začal mizet zhruba od poloviny 18. století a v polovině století 19. vymizel úplně. Proč k tomu došlo, pořádně nevíme. Jistou roli snad hrály velké změny v lesním hospodaření a používání dokonalejších zbraní. Asi nikdo nečekal, že se k nám krkavec ještě vrátí. Ale stalo se: v roce 1968 poprvé zahnízdil u Hukvald a pak pomalu následovaly další a další oblasti. Dnes je docela běžným ptákem, který si svá hnízda staví nejen na stromech a na skalách, jak bylo vždycky jeho zvykem, ale dokonce i na sloupech elektrického vedení. Krtonožka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/79607 Krtonožka patří spolu s cvrčky, kobylkami a sarančaty do řádu hmyzu rovnokřídlého a je mezi nimi držitelem alespoň dvou rekordů: se svými 6 cm délky a 3 a půl gramy váhy je u nás největším a pro svou žravost i nejškodlivějším zástupcem řádu. Dospělá krtonožka sežere vše, nač přijde, od drátovců a ponrav - za což by si zasloužila pochvalu - až po kořínky čerstvé sadby. Krutihlav obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/12268 Krutihlav je svým zjevem nenápadný, šedohnědě zbarvený pták velikosti většího vrabce s patrným příčným i podélným vlnkováním. Přitiskne-li se ke kmeni stromu, splyne s ním tak, že vypadá jako malý suchý pahýl. Křepelka polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/17680 "Křepelala křepelička" a další lidové popěvky ukazují, jak oblíbeným a známým ptákem byla v minulosti křepelka polní. Zde bych jen upřesnil, že všeobecně známý hlas je vlastně zpěvem samečka. Ten je nejčastěji v našich krajinách poeticky přepisován jako "pět peněz" - možná to mělo nabádat ke spořivosti - nebo "pojďte žít" - čili výzva sedláků k sklizni obilovin. Lidové vyjádření zpěvu dobře vystihuje rytmus, v trojslabičném zvuku je první tón odsazen a další dva následují bezprostředně po sobě. Křivka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/22144 Křivka je velká jako špaček, z převážné části nádherně cihlově červená, a kdybychom ji pozorovali z těsné blízkosti, upoutal by nás její silný zobák, jehož horní a dolní čelist jsou před špičkou překřížené. Kukačka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/14966 O kukačce je známo, že nežije s jedním samečkem v trvalejším páru, ale že navazuje během jara jen kratičké známosti s několika samečky. Asi je to proto, že na nějaké delší námluvy a vztahy nemá dost času. Ona totiž musí hodiny a hodiny vysedávat, číhat, špehovat drobné ptáky, aby do jejich hnízda mohla později vložit své vajíčko. Kulík říční http://www.rozhlas.cz/_zprava/19105 České jméno kulíka nejspíš pochází od způsobu jeho pohybu. Tento ptáček je velikosti silnějšího vrabce, ale na vyšších nožkách, a dokáže se pohybovat po zemi tak rychle, že pohyb nožek ani nepostřehneme. Vypadá jako hnědobílá kulička. Kulíšek nejmenší http://www.rozhlas.cz/_zprava/16736 Za melodickým pískáním kulíška nejmenšího by asi jen málokdo hádal sovu. Po pravdě řečeno, ono se jedná spíš o sovího trpaslíka, dokonce nejmenší sovičku v Evropě. Je jen o něco málo větší než vrabec. Kuna lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/12261 Představujeme hlasy, které patří středně velkým, mrštným šelmičkám. V přírodě se nám je podaří spatřit jen tehdy, pohybujeme-li se tiše a opatrně. Kuňka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/86182 Kuněk u nás žijí dva druhy: kuňka obecná a žlutobřichá. Liší se hlavně zbarvením spodní strany těla - obecná má oranžově mramorované břicho a oranžové barvy je u ní poměrně málo, kuňka žlutobřichá má mramorování žlutavé a žluti je v poměru k černé části břicha víc. Ale jsou to znaky, které mohou klamat. Oba druhy kuněk jsou si tak blízké, že se v přírodě kříží a v některých oblastech se dokonce nacházejí spíš kříženci než čisté druhy. Kuňka žlutobřichá http://www.rozhlas.cz/_zprava/86670 Kuňku žlutobřichou nalezneme téměř výhradně v kalužích na blátivých lesních, méně často polních cestách, případně v zatopených příkopech podél těchto cest. V rybníce jsem tento druh nikdy nenalezl. V této souvislosti se nabízí otázka: kde asi žily kuňky před příchodem člověka? Jedna z teorií nabízí vysvětlení, že se muselo jednat o prohlubně vytvořené na podmáčených místech velkými kopytníky. Asi především těmi, kteří jsou již vyhubeni, tedy praturem a zubrem. Kvakoš noční http://www.rozhlas.cz/_zprava/77975 Hlasité kvákavé zvuky daly název kvakoši nočnímu, druhu, který je - jak naznačuje jeho druhové jméno - aktivní hlavně za šera. Létá však i v noci a v době výchovy mláďat sbírá potravu i za dne. V letu jsou charakteristická široká zakulacená křídla a esovitě zahnutý krk. Patří k našim nejkrásnějším volavkám. Křídla jsou popelavě šedá, hřbet a týl černé, spodina bílá. Ve svatebním šatu mají ptáci v týlu několik dlouhých bílých per. Labuť velká http://www.rozhlas.cz/_zprava/36828 Podle antických autorů miluje hudbu, a když umírá, překrásně zpívá. V angličtině má druhové jméno "mute", tedy němá. Ve skutečnosti se ozývá různými nepříliš libozvučnými zvuky. Lasice kolčava http://www.rozhlas.cz/_zprava/60637 Lasice kolčava je v naší přírodě zcela běžná kunovitá šelma. Patří k savcům, kteří se v přírodě nijak výrazně neozývají. Má ale výborný sluch a je známo, že se dá vylákat napodobováním zvuků myší nebo rejsků. Ledňáček říční http://www.rozhlas.cz/_zprava/42225 Při potulkách podél řek, potoků a rybníků zastihneme ledňáčka obyčejně v letu, zajímavější ale je pozorovat ho, když sedí někde nad vodou, protože pak vynikne jistá asymetrie jeho postavy. Má velikou hlavu a dlouhý zobák, které jsou skoro stejně dlouhé jako tělo, a naopak velice kratičký ocásek a ještě kratší nožky. Slouží skutečně jenom k sezení a ledňáček takto sedí nehnutě zhruba dva nebo tři metry nad vodní hladinou a vyhledává svou nejčastější kořist - drobné rybky. Potom se spouští střemhlavým letem do vody a tyto rybky loví. Bylo vypozorováno, že zhruba každý jeho desátý útok bývá úspěšný, a protože se předpokládá, že za den spotřebuje zhruba kolem deseti rybek, musí se tak stokrát, možná i vícekrát za den potopit. Lejsek bělokrký http://www.rozhlas.cz/_zprava/71092 Lejsek bělokrký je velikosti štíhlejšího vrabce, je ale kontrastně černobíle zbarvený, dosti podobně jako jeho blízký příbuzný lejsek černohlavý. Samečky těchto dvou druhů ve svatebním šatě rozlišíme ještě poměrně snadno podle bílého lemu, který obepíná celý krk lejska bělokrkého. Horší je to však se samicemi a mladými ptáky, kteří jsou u obou druhů dosti podobní, nevýrazně hnědošedě zbarvení. A aby problém s určením byl ještě složitější, stává se, že tyto dva blízce příbuzné druhy se mezi sebou ve volné přírodě kříží a potomstvo vzniklé z takového křížení nese znaky obou druhů. Lejsek černohlavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/25694 Zpěv lejska černohlavého můžeme zaslechnout i poblíž lidských sídel, v zahradách či sadech. Na rozdíl od svého blízkého příbuzného, lejska bělokrkého, vyskytuje se lejsek černohlavý více ve vyšších polohách, v listnatých a smíšených lesích a nevyhýbá se ani jehličnatým lesům a také blízkosti člověka. Oba druhy, které si jsou dosti podobné, se tak vzájemně ve svém rozšíření do značné míry doplňují. Lejsek malý http://www.rozhlas.cz/_zprava/73014 Na první pohled bychom si lejska malého mohli splést s červenkou, je také olivově hnědý se světlejší spodinou těla, na hrdle a na prsou má cihlově červenou náprsenku. To však platí jen pro starší samce, mladí, asi do druhého roku života, ji nemají a podobají se spíše samičce, jejíž hruď má jen žlutavý nádech. Výrazným určovacím znakem jsou při kořeni bílá okrajová rýdovací pera, která jsou nejlépe patrna při vzrušení, když ptáci vějířovitě roztahují ocas a překlápějí ho směrem k hlavě. Lejsek šedý http://www.rozhlas.cz/_zprava/12923 Zpěv lejska šedého je značně nenápadný, ale svým jednoduchým a celkem nevýrazným rázem se příliš neliší od zpěvu ostatních lejsků. Těch u nás žijí celkem čtyři druhy, dosti odlišné zbarvením. Lejsek šedý je z nich zbarvením nejjednodušší - světle šedý a vespod bělavý ptáček bez jakýchkoliv barevných ozdob. Lelek lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/74646 Jen velmi málo lidí se může pochlubit, že by lelka někdy vidělo. Jde totiž o druh nepříliš početný, podle posledních odhadů u nás žije nanejvýše 1200 hnízdících párů. Dále je lelek výhradně nočním živočichem, který přes den sedí podélně přitisknut na větvi a díky svému zbarvení podobnému kůře je téměř neviditelný. Na jeho přítomnost často upozorní jen jeho hlas, který může připomínat cvrčení krtonožky. Linduška lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/28816 Nejen vlastní zpěv je u pěvců rozdílný, ale i způsob, jak jej přednášejí. Někteří pěvci si vyhlédnou vršek nejvyššího stromu a tam v klidu přednášejí svou píseň, malé druhy ptáků se často spokojí jen s vyšší bylinou a víme, že celá řada ptačích druhů zpívá v letu. K nim patří například vlaštovka, skřivan polní, skřivan lesní - a také linduška lesní. Linduška luční http://www.rozhlas.cz/_zprava/12260 Linduška luční je drobný, nenápadný pěvec. Sameček lindušky zpívá svou písničku v letu. První, pomalejší fází zpěvu přednáší při stoupání vzhůru, zatímco při klesání se zpěv silně zrychluje a často bývá zakončen flétnovitým trylkem. Linduška úhorní http://www.rozhlas.cz/_zprava/102621 Linduška úhorní je původem stepní pták. U nás hnízdí vzácně v nižších polohách na suchých místech stepního až polopouštního charakteru, jako jsou obnažené písčité či kamenité plochy s minimální vegetační pokryvností, např. úhory, výsypky po důlní činnosti i rozsáhlá suchá pole. Je to pták teplomilný, který se vysloveně vyhýbá vlhkým místům. Liška obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/13441 Lišku obecnou znají i malé děti. Znají ji v podobě hračky, je hrdinkou mnoha pohádek a bajek. To vše snad jen díky liščí příslovečné chytrosti a mazanosti. Inu, liška je zvíře velice populární, a přesto ji jen málokdo zná z volné přírody. Výjimku v tomto směru zaujímají bezesporu myslivci, kteří jí vyhlásili nesmiřitelnou válku pro její občasné přehmaty na drobné zvěři. Los evropský http://www.rozhlas.cz/_zprava/62873 Pokud se častěji touláte lesy na Jindřichohradecku, v okolí Lipna či na Nymbursku, můžete se setkat s neobvyklým tvorem. Za ranního šera či večerního soumraku, kdy se v houštinách objeví jeho váhavě se pohybující silueta, není snadné si uvědomit, o jaké zvíře vlastně jde. Je vysoké skoro jako kůň, ale s tělem poměrně krátkým a takřka bez ocasu a hlavu má sice dlouhou, ale se zvláštním hrbolem na čenichu a s přečnívajícím horním pyskem. Na kráse mu nepřidává ani nápadný kožní lalok na krku. Máte-li štěstí a narazíte-li na samce, typické nízké losí parohy, lopatovitého, či u nás častěji bidlovitého tvaru, vám pomohou záhadu rozřešit. Ale častěji jsou k vidění mladá zvířata a samice, které podobné ozdoby postrádají. Luňák červený http://www.rozhlas.cz/_zprava/101111 Luňák červený je lovec a sběrač. To znamená, že dovede ulovit drobnou kořist, kterou je obvykle nějaká žába nebo drobný zemní hlodavec, ale velice často se z výšek spouští k uhynulým zvířatům, a funguje tedy jako jakási zdravotní policie. Lyska černá http://www.rozhlas.cz/_zprava/21603 Lysky si velice pečlivě hlídají své území, jsou velmi nesnášenlivými ptáky, kteří si vlastně celý rybník, popřípadě jinou vodní plochu, rozdělí na tvrdě hájené vlastní úseky. Agresivita samců vrcholí zjara, kdy se drsný křik i cákání vody ozývají mnohdy i přes noc. Lžičák pestrý http://www.rozhlas.cz/_zprava/957011 Jednoslabičný hluboký hlas této zajímavé kachny měl možnost zaslechnout jen málokdo. Lžičák pestrý totiž patří v současné době mezi naše nejvzácnější vodní ptáky. Medvěd hnědý http://www.rozhlas.cz/_zprava/42737 Medvěd hnědý je jedním ze savců s největším areálem rozšíření, který zahrnuje - nebo lépe řečeno zahrnoval - celou Evropu, podstatnou část Asie, hory na severu Afriky a dále i nemalou část Severní Ameriky. Doby, kdy se u nás medvědi proháněli v hustých hvozdech nížin i hor, jsou dávno pryč. Jako velká a v porovnání s vlkem či rysem nepříliš pohyblivá šelma, se medvěd stával oblíbeným cílem lovců už od středověku. Skolit ho bylo hrdinským činem a výrazem odvahy, a tak není divu, že již v 16. a 17. století medvědi postupně mizeli z většiny našich hor. V Čechách se nejdéle zachovali na Šumavě, kde poslední jedinec byl uloven na želnavském polesí v listopadu roku 1856. Na Moravě je situace poněkud jiná, neboť dodnes se do Beskyd čas od času zatoulávají medvědi ze Slovenska, kde jich dodnes žije několik set. Mlynařík dlouhoocasý http://www.rozhlas.cz/_zprava/33738 Nevyniká krásou zpěvu, avšak jeho vzhled působí téměř exoticky. Pro rychlou představu ho můžeme charakterizovat jako malý, černobílý chomáček vaty s velice dlouhým ocáskem, který za ním v letu doslova vlaje. Má velice krátký zobáček i krátká křídla a je daleko menší než vrabec. Váží méně než 10 gramů. Jeho vnější znaky jsou tak výrazné, že se s jiným ptačím druhem splést opravdu nedá. Morčák velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/24778 Morčák velký je u nás zcela pravidelným zimním hostem, nejhojnější bývá za tuhých zim. Nejčastěji se v té době zdržuje na nezamrzajících velkých řekách, například na Labi či Vltavě, a to v počtu několika set exemplářů. Moták lužní http://www.rozhlas.cz/_zprava/99494 Moták lužní je bezesporu krásný dravec. Jedná se o elegantního letce, který je velmi obratný a nezvykle zbarvený. Zatímco samice je hnědá, na křídlech a ocase pruhovaná a na svrchních krovkách ocasních bílá, samec je stříbřitě šedý. Na svrchní části křídel má však nápadný černý pruh a také konce křídel jsou tmavé. Navíc dolní partie těla, zejména jeho boky a hruď bývají posety různě rezavě hnědými čárkovitými skvrnami. Hlasové projevy tohoto dravce jsou ovšem nevýrazné. Moták pilich http://www.rozhlas.cz/_zprava/65433 Hlas motáka pilicha nepatří asi mezi nejznámější hlasy našich dravců a podobně je tomu asi i s jeho vzhledem. Přitom zbarvení dospělého samce, který je šedý až šedobílý s černými konci křídel, je velmi výrazné a v našich oblastech neobvyklé. Samice a mladí ptáci jsou méně nápadní, v jejich zbarvení převládá hnědá, jen kostřec je stejně jako u samce svítivě bílý. Pilich bývá někdy zaměňován s příbuzným motákem pochopem, který ale nikdy nemá bílý kostřec a je i mírně větší. Jako všichni motáci, je i pilich poměrně štíhlý a má delší štíhlá křídla a delší ocas. Díky tomu je velmi obratným letcem. Pozorujeme-li pilicha v letu, připadá nám, že se skoro motá (odtud pravděpodobně jeho české rodové jméno moták). Pomalým letem těsně nad zemí pátrá po kořisti a v okamžiku, kdy kořist spatří, je schopen rázem změnit směr letu. Obratností letu motáků se asi inspirovali i konstruktéři britských bojových letounů - jeden ze strojů britské armády, který je schopen startovat a přistávat kolmo vzhůru, nese jméno Harrier, tedy moták. Moták pochop http://www.rozhlas.cz/_zprava/18035 Když pozorujeme nad loukou nebo nad polem lovícího motáka pochopa, nemusíme dlouho přemýšlet, jak asi tento krásný dravec přišel ke svému rodovému jménu "moták". Během pomalého letu chvíli plachtí s křídly lehce vztyčenými nad tělo do tvaru písmene "V", chvíli letí s trhavým máváním křídel a často znenadání mění směr i výšku letu, to podle toho, co právě zahlédne v porostu pod sebou. Moudivláček lužní http://www.rozhlas.cz/_zprava/12259 Moudivláček lužní zpěvem nějak mimořádně nevyniká. Stejně tak není výjimečný ani velikostí a zbarvením. Se svými 10 gramy se nemůže rovnat pouhých 5 gramů vážícímu králíčkovi, který je naším nejmenším opeřencem, a z jeho zbarvení jsou poněkud nápadnější jen hnědá barva na zádech a černá páska přes oči. Zato je ale moudivláček naprosto bezkonkurenční architekt a stavitel. Jeho zavěšené, zcela uzavřené hnízdo s tunelovitým vchodem je podobné výtvorům některých afrických snovačů, snad je ještě dokonalejší a nemá v naší přírodě obdobu. Netopýři http://www.rozhlas.cz/_zprava/38595 Netopýři jsou po hlodavcích druhou nejpočetnější skupinou našich savců. Ačkoliv u nás žijí přinejmenším ve 22 druzích, většina lidí se s nimi vůbec nesetká. Žijí nočním způsobem života, přes den se obvykle ukrývají na nepřístupných místech, a co je hlavní - jako jediní ze savců jsou obdařeni schopností aktivního letu. Octomilka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/81657 Octomilku, banánovou mušku, odborně zvanou Drosophila, není třeba dlouze představovat. Je to ta rezavá minimuška, která se objeví jako přičarovaná bůhví odkud, necháme-li někde stát sklenici od vína nebo ošatku s nahnilým ovocem. Její zjevení není provázeno žádným slyšitelným zvukem - spíš je tato všudypřítomná muška ztělesněním neslyšnosti. A přesto v hmyzím mikrosvětě právě ona platí za pořádného křiklouna. Sameček totiž při námluvách své vyhlédnuté partnerce zpívá, a to tak, aby jeho serenádu neslyšel nikdo, komu není určena. Ondatra pižmová http://www.rozhlas.cz/_zprava/15789 Ondatra není naším původním zvířetem, byla přivezena z Ameriky a je příkladem druhu, který se v nové vlasti velmi rychle rozmnožil. Možná k tomu tady byly dobré podmínky, protože nika kolem vod byla uvolněna trošku jiným zvířetem, větším a trochu s jinými předpoklady, a tím byl bobr. Takže tady zůstalo volné místo, které ondatra osídlila velmi rychle. Orel mořský http://www.rozhlas.cz/_zprava/20761 Orel mořský je náš největší druh orla a dosahuje v rozpětí svých mohutných křídel až 2,5 m. V 19. století u nás relativně běžně hnízdil, pak téměř na sto let úplně zmizel. Až v roce 1984 se objevilo první obsazené hnízdo na jižní Moravě a současně i v jižních Čechách. Od té doby populace orlů mořských u nás postupně narůstala a dnes můžeme odhadnout, že na území našeho státu hnízdí více než dvacet párů tohoto skutečně impozantního dravce. Ořešník kropenatý http://www.rozhlas.cz/_zprava/90963 Na Šumavě, v Jeseníkách nebo třeba na Českomoravské vrchovině nás někde na okraji paseky mohou znenadání překvapit drsné, hlasité, varovné skřeky. Tímto osobitým způsobem se představuje jinak plachý lesní pták velikosti štíhlejší sojky - ořešník kropenatý. Pro ornitologa to znamená, že se ocitl přímo v jeho hnízdním okrsku, který samec bedlivě střeží a varovným pokřikem upozorňuje partnerku na případné nebezpečí. Ostříž lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/36500 Ostříž je zbarven dosti kontrastně, svrchní strana těla je tmavě šedá oproti světlé spodině, která je však podélně tmavě skvrnitá. Nejvýraznější je na ostřížovi tmavý pruh na tvářích, trefně nazývaný vous, a rezavé tzv. kalhotky. Málokdy však máme možnost si ostříže dobře prohlédnout. Kromě toho, že nepatří mezi naše nejhojnější druhy dravců, je to hlavně proto, že ostříž je velmi obratný a rychlý letec a okamžik, kdy se nám ho podaří v přírodě spatřit, bývá dosti krátký. Často se nám před očima mihne jako blesk, a že to byl ostříž, poznáme spíše podle rychlého letu a dlouhých a špičatých křídel. Pokud ovšem nemáme to štěstí a nepozorujeme ostříže u hnízda nebo při lovu, kdy si můžeme vychutnat jeho letecké umění. Pěnice černohlavá http://www.rozhlas.cz/_zprava/20909 I když řád pěvců je u nás zastoupen velmi vysokým počtem druhů, opravdových zpěváků není mnoho. Rozhodně mezi takové druhy jako je slavík, červenka, skřivan lesní nebo sedmihlásek, patří i pěnice černohlavá, spíše známá pod jménem černohlávek. Pěnice hnědokřídlá http://www.rozhlas.cz/_zprava/46040 Příjemně znějící, i když trochu jednotvárně se opakující popěvek pěnice hnědokřídlé mohou slyšet miliony televizních diváků ve všech možných inscenacích a seriálech po celý rok. Proč si všichni režiséři oblíbili jako zvukovou kulisu zrovna tento hlas, je nám ornitologům nepochopitelné. Pěnici hnědokřídlé proto někdy říkáme televizní pěnice. Pěnice pokřovní http://www.rozhlas.cz/_zprava/22052 Pěnice pokřovní je sice poměrně běžný pták, rozšířený téměř po celém našem území, ale dosti uniká pozornosti lidí. A to i přesto, že často žije v jejich těsné blízkosti. Jak napovídá i její druhové jméno, obývá především křoviny a mladé porosty nejrůznějších dřevin při okrajích lesů, v polních remízcích, ve větrolamech, ale také třeba v parcích, zahradách a na hřbitovech. Když si zapamatujeme její zpěv, zcela jistě pěnici pokřovní na jaře mezi dalšími ptačími hlasy objevíme. Pěnice slavíková http://www.rozhlas.cz/_zprava/18200 Pokud bychom sestavili žebříček nejlepších zpěváků, pěnice slavíková a jí příbuzná pěnice černohlavá by dozajista zaujímaly čestné místo v blízkosti slavíků. V jiných evropských jazycích je tato pěnice nazývána spíše pěnicí zahradní. Tento název není úplně přesný, protože pěnice slavíková sice obývá zahrady, ale není to pro ni typické životní prostředí. Mnohem častěji se s ní setkáme ve starých lesích prostoupených bohatým podrostem a pasekami a zvláště miluje křoviny v blízkosti vod. Pěnice vlašská http://www.rozhlas.cz/_zprava/73871 Pouze krátkou dobu a jen místy můžeme u nás slyšet zpěv pěnice vlašské. Patří k větším druhům našich pěnic a její zbarvení je od ostatních značně odlišné: je šedá, na hřbetě tmavší, spodní strana těla je tmavě příčkovaná podobně jako u krahujce. Tomuto dravci se pěnice vlašská podobá i dravým, trochu jakoby vytřeštěným výrazem světle žlutých očí. Pěnkava jikavec http://www.rozhlas.cz/_zprava/23054 Pěnkava jikavec naším územím pravidelně protahuje, zimuje zde a vícekrát byl zjištěn její výskyt i v jarním období. Hnízdění však bylo prokázáno jen jednou. Jikavec je jakýmsi ekologickým ekvivalentem pěnkavy obecné v severní Evropě. Zatímco na jihu Finska připadá na jednoho jikavce asi sto pěnkav, o osm set kilometrů severněji je tento poměr zcela obrácený. O blízké příbuznosti obou druhů svědčí nejen to, že jsou si velice podobné postavou, pohyby, způsobem letu i chováním, ale že na společně obývaném území bylo několikrát zjištěno i křížení obou druhů. Pěnkava obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/13206 Její zpěv můžeme slyšet od časného jara, někdy již od února a končí až v létě. Teprve v horkých letních měsících umlká. Pěnkava patří k našim nejpočetnějším ptákům. Žije všude tam, kde je třeba jen několik stromů, uprostřed městských zahrad a parků, v listnatých i jehličnatých lesích, v nížinách i v nejvyšších polohách horských lesů. Pěvuška modrá http://www.rozhlas.cz/_zprava/46833 Pěvuška modrá je sice u nás poměrně běžným a široce rozšířeným ptákem, všeobecně však téměř neznámým. To, že je veřejnosti tak utajená, si zavinila sama pěvuška. Žije totiž velmi nenápadně, většinu roku v hustých křovinách při zemi, velmi skrytě i hnízdí, a pokud se k ní chceme trochu přiblížit, když ji zahlédneme při zpěvu ve špičce smrčku nebo keře, náhle zmlkne a hbitě se propadne do houštiny pod sebou. Pisík obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/955518 Pisík obecný je naším docela běžným bahňákem. Samotný název bahňák znamená, že se s ním můžeme setkat při březích rybníků, jezer, ale zejména na nějakých vodotečích. Právě taková místa, vodoteče a jejich štěrkové, případně písčité náplavy tento drobný bahňák vyhledává pro svoje hnízdění. Polák chocholačka http://www.rozhlas.cz/_zprava/12262 Pokud se vydáte na procházku k rybníku a na jeho hladině uvidíte skupinky kachen, můžete si být téměř jisti, že mezi nimi budou i poláci chocholačky. Jejich hlasy právě posloucháme. Hlas samce je tiché volání, zatímco samice se ozývá hrčivým hlasem. Polák velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/58720 Polák velký je rozšířen ve velké části Evropy a části Asie, žije i v malém kousku severní Afriky. V České republice hnízdil ve druhé polovině 19. století jen ojediněle, koncem století už byl v jižních Čechách poměrně hojnou kachnou. Zhruba mezi lety 1930 až 1965 obsadil v České republice už všechny vhodné rybníky. Také jeho početnost stoupala, místy býval v té době druhou nejpočetnější kachnou, ať již za kachnou divokou nebo polákem chocholačkou. Zhruba od 80. let jeho početní stavy prudce poklesly, v největších rybničních soustavách na Třeboňsku a Českobudějovicku dokonce o 60 až 80 procent. V současné době se zdá, že se stavy opět poněkud zvýšily a stabilizovaly. Poštolka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/14336 Asi jen málokterý hlas budou znát návštěvníci našich stránek tak dobře jako nápadný hlas jednoho z našich nejběžnějších dravců - poštolky obecné. Poštolka se nejen dokonale přizpůsobila moderní kulturní krajině, ale setkáme se s ní i ve městech. Jen v Praze odhadujeme její populaci na 300 párů. Potápka černokrká http://www.rozhlas.cz/_zprava/55785 Potápka černokrká patří ke skupině několika druhů potápek, což jsou ptáci vysoce uzpůsobeni vodnímu životu. Na suchou zemi ani nemohou vstoupit a pokud náhodou na zemi přistanou, ať již vysílením či záměnou lesklého asfaltu po dešti za vodní hladinu, nemohou odtud vzlétnout. Jejich nohy jsou posunuty daleko dozadu a jsou krátké, takže dovolují potápkám nanejvýš vystoupit na hnízdo. Ale dlouhé prsty jsou rozšířeny okrajovými lemy a nohy vytvářejí svým pohybem téměř lodní šroub. Proto všechny potápky velmi dobře plavou a ještě lépe se potápějí. Pod vodou hledají potravu, což u potápky černokrké znamená především drobné vodní živočichy a jejich larvy, jen zcela výjimečně sezobnou i malou rybku. Potápka malá http://www.rozhlas.cz/_zprava/958779 Při jarní procházce po hrázi rybníka můžeme zaslechnout nejrůznější zvuky a hlasy ptáků, které vzbudí naši pozornost. Často však bezradně pátráme po jejich původcích, zvlášť když se ozývají z porostů rákosin. Jedním z nejnápadnějších zvuků je hlasitý křik skládající se z kratičkých vysokých slabik, kterému v zápětí svým křikem odpovídá druhý pták. Jsou to hlasové projevy tokajícího páru potápky malé. Potápka roháč http://www.rozhlas.cz/_zprava/12924 Již od časného předjaří dotváří atmosféru každého většího rybníka velice pestrá směsice hlasů. Na ní se velice často podílí i všeobecně známá potápka roháč. Ihned po příletu ze zimovišť kolem poloviny března začíná její tok. Potáplice severní http://www.rozhlas.cz/_zprava/92992 Potáplice severní se vyskytuje v arktické a boreální zóně Evropy, Asie a Severní Ameriky a u nás se objevuje obvykle na průtahu nebo při zimování, nejčastěji od října do prosince. Nejednou však byla i v České republice zjištěna i pozdě zjara nebo v létě. Prase divoké http://www.rozhlas.cz/_zprava/78480 Pověst o Bivojovi nelže - alespoň pokud jde o výskyt prasete divokého na našem území. Kdysi se ostatně vyskytovalo nejen u nás, ale v celé Evropě, části Asie, dokonce i v Africe. Postupně však bylo na mnohých místech vyhubeno a například v Anglii, Irsku, Dánsku nebo ve Skandinávii nežije ani dnes. K nám se začalo znovu rozšiřovat až po druhé světové válce z Německa a z Polska, kde se v té době silně přemnožilo. Naši myslivci samozřejmě z jeho výskytu měli radost, protože to je vítaná lovná zvěř. Dostávalo se mu tedy ochrany a ta způsobila, že dnes se prase vyskytuje i v Praze. Můžeme se s ním setkat na předměstích a nedávno proběhlo tiskem, že je běžné v Šárce, kde se nabourává do zahrad, žere oříšky, jablka - vlastně všechno, na co přijde. Puštík obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/15570 Melancholické houkání puštíka obecného rozléhající se do hrobového nočního ticha dodá lesu tajemnosti i kdyby se jednalo o malý remízek na kraji města. Asi jen málokdo si v danou chvíli nevzpomene na všechny ty pověsti a pohádky o hejkalech a jiných lesních strašidlech lákajících kolemjdoucí na scestí. Racek bouřní http://www.rozhlas.cz/_zprava/91536 Racek bouřní je u nás poměrně novým přistěhovalcem. Původně hnízdil pouze na severu, ve 20. století se však jeho početnost značně zvýšila a areál se rozšířil a stále ještě rozšiřuje směrem k jihu a do vnitrozemí. Tak např. v sousedním Slovensku zahnízdil poprvé v r. 1982 a v České republice v r. 1986 na Střední nádrži vodního díla Nové Mlýny na jižní Moravě. Od té doby zahnízdil u nás na několika lokalitách především na severní a střední Moravě. Racek chechtavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/48152 Pro někoho je poslem jara první skřivan, pro jiné první hejnko vlaštovek. Pro Pražany to byli dlouhou dobu věčně ukřičení rackové chechtaví protahující po Vltavě. Po dlouhé a tiché zimě přinášeli rackové do města vítané oživení, jejich hlasitý křik dával jasně najevo, že nadvláda zimy již končí. Ještě začátkem sedmdesátých let se totiž rackové chechtaví nezdržovali na pražské Vltavě po celou zimu, tak jak je tomu dnes. Přezimující rackové, i když v mnohem menší míře, se začali objevovat i v dalších městech s nezamrzajícími řekami, které rackům skýtají přes zimu dostatečný zdroj potravy. Vždyť kdo z Pražanů v zimě alespoň jednou nezavítal na nábřeží nebo na Karlův most krmit dokonalé ptačí akrobaty... Rákosník obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/33403 Jak napovídá jeho jméno, je rákosník obecný běžným obyvatelem rákosových, méně často orobincových porostů. Při výběru místa ke hnízdění není zvlášť vybíravý, klidně zahnízdí i v rákosince, která má rozlohu jen pár čtverečních metrů a leží třeba i daleko od vody. Rákosník proužkovaný http://www.rozhlas.cz/_zprava/958929 Okraje rákosin u rybníků, ostřicové porosty prorůstající nízkými vrbovými křovinami tvoří typický biotop rákosníka proužkovaného. Jeho zpěv je souvislé rychlé střídání skřípavých, vrzavých, cvrčivých slabik s charakteristickým trilkem. Jako jediný z našich tří běžně hnízdících rákosníků vyletuje při tom do vzduchu a klouzavým letem dosedá na vršek keře nebo na převyšující byliny. Rákosník velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/15109 Každý z nás se jistě alespoň někdy procházel kolem větší rákosiny nějakého rybníka nebo slepého ramene řeky. Pokud jste se současně pokoušeli vyznat ve změti všelijakých těch vrzavých, skřípavých, cvrčivých a jiných hlasů, které se z rákosiny ozývaly, nepochybně jste si alespoň v začátcích svých ornitologických toulek povzdychli. Jak jen se mám v těch rákosnících, lyskách, slípkách, chřástalech a jiných druzích vyznat! Jeden z těchto hlasů, hlas rákosníka velkého, však každý pozná snadno. Jeho silné a charakteristické kara-kara-kít je tak typické, že ho po několika předvedeních bezpečně poznává úplně každý. Rákosník zpěvný http://www.rozhlas.cz/_zprava/35015 Dlouhotrvající zpěv, neustále obměňovaný, s řadou prvků imitujících nejrůznější jiné ptačí druhy, to je charakteristické pro rákosníka zpěvného. Do svého zpěvu vplétá hlasy stehlíka, vrabce polního, sýkorek, kosa, skřivana polního, prostě všech druhů, se kterými na svém hnízdišti přichází do styku. Rehek domácí http://www.rozhlas.cz/_zprava/18659 Zpěv rehka domácího je možné nejlépe vychutnat v mlhavém dni v tichu horských skal, jako např. ve Vysokých Tatrách. Můžeme ho však slyšet i uprostřed kamenných středů všech našich měst a nejlépe samozřejmě za ranního ticha po úsvitu. Ale zpívá také běžně po celý den, i přes hlučný dopravní provoz v okolí. Kamenná města totiž domácímu rehkovi dostatečně nahrazují skalnaté prostředí původního vysokohorského domova. Je to podobné jako u některých dalších druhů městských ptáků., např. u zdivočelých holubů, kteří jsou potomci původního holuba skalního. Rehek zahradní http://www.rozhlas.cz/_zprava/19927 Sameček rehka zahradního je jedním z nejkrásněji zbarvených pěvců. Zjara, ve svatebním šatu, má bílé čelo, černé hrdlo a tváře, rezavě červenou hruď, rezavý kostřec a ocas, šedomodrou hřbetní část těla a bělavé břicho. Samička je nenápadná, svrchu jednobarevně šedohnědá, na spodu světlejší, kostřec a ocas jsou rovněž rezavé. Rehek zahradní je velmi neposedný pták, který na sebe upozorní častými podřepy a potřásáním rezavého ocásku. Ropucha krátkonohá http://www.rozhlas.cz/_zprava/45388 Ropucha krátkonohá, dříve nazývaná ropucha bachratá, je naší nejvzácnější žábou. Vyznačuje se tím, že na rozdíl od všech našich ostatních druhů žab neskáče, nýbrž svižně pobíhá, takže např. při noční jízdě automobilem může připomínat spíše utíkající myš než žábu. Ropucha obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/26038 Ropucha obecná je naše nejobyčejnější žába. Přesto ji v přírodě vídáme vcelku zřídka, neboť po většinu roku vede samotářský a noční způsob života. Jako typicky suchozemská žába tráví den zalezlá v děrách, norách hlodavců, pod kameny a ve štěrbinách skal a teprve v noci se vydává za potravou. A tak se s ní ponejvíc setkáváme z večera na zahradách či dvorcích venkovských domů. Žije však i ve městech. Ropucha zelená http://www.rozhlas.cz/_zprava/75535 Ropuchu zelenou můžeme představit jako krasavici mezi našimi žábami - díky zelenavým a hnědavým skvrnám je totiž krásně mramorovaná. Narozdíl od ostatních ropuch je vázána na nížiny a teplejší oblasti; kdysi byla u nás rozšířena poměrně hojně, dnes už je jí méně. Její hlas jakoby ani nepatřil žábě. Rorýs obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/36061 Hlasité a vysoké pískání doprovázející rychlý let skupinek rorýsů nad městem neodmyslitelně patří k atmosféře letních dnů. Tito blízcí příbuzní novosvětských kolibříků oživují svou přítomností naše města někdy již od posledních dubnových dnů, kdy přilétají až z daleké jižní Afriky. U nás pobudou pouze několik měsíců a již v průběhu srpna odlétají zpět. Hlavní masy rorýsů přilétají na jaře během několika málo dnů. Ulice, které jsou jeden den ještě tiché, mohou být nazítří plné rorýsího křiku. Rosnička zelená http://www.rozhlas.cz/_zprava/85684 Rosnička je na rozdíl od ropuchy u lidí velice oblíbená. Když ji poprvé uvidí, tak žasnou, protože je mnohem krásnější, než jak ji znají z obrázků. Je to drobná zelenavá žabička, která dokáže své zbarvení poměrně rychle změnit podle toho, kde se nachází. Má dlouhé, na konci rozšířené prsty, které používá jako přísavky a krásně se jimi udrží na rostlinách. Z našich žab právě rosnička je nejméně vázána na vodu. Celý svůj letní život prožije na stromech, na keřích a podobně a jen na kratičkou dobu, třeba na den nebo dva, se vydává do vody, aby se mohla rozmnožit. Rybák obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/966938 Tohoto ptáka by mohl méně znalý pozorovatel považovat za racka. Racek to však není, i když je mu dost podobný. Přestože se nejedná právě o hojný druh, řada lidí jej zná, i když třeba ne pod tímto jménem. Vzhledem hluboce vykrojenému vidlicovitému ocasu bývá označován lidovým názvem mořská vlaštovka. Rys ostrovid http://www.rozhlas.cz/_zprava/12443 Nevelký vzrůstem, avšak hbitý lovec a neúnavný cestovatel - tak lze stručně popsat rysa ostrovida - kočkovitou šelmu na vysokých nohách, s krátkým, jakoby uťatým ocasem a skvrnitým kožichem. Rys byl u nás po dvě staletí velmi vzácným zvířetem, které se jen zřídka zatoulalo ze Slovenska do moravských hor, zejména Beskyd a případně Jeseníků. Naše původní populace rysů nepřežila polovinu 19. století. Saranče čárkovaná http://www.rozhlas.cz/_zprava/80860 Při vyslovení jména saranče se většinou vybaví obrovská hejna obávaných afrických sarančí stěhovavých nebo pustinných, která čas od času plení vše zelené, nač usednou. I u nás ovšem žije řada druhů sarančí, některé docela hojně, ale žádný se naštěstí nepřemnožuje a nezpůsobuje katastrofální holožíry, jako jejich teplomilnější příbuzní. Jejich tlumené vrzání však neodmyslitelně patří do orchestru oživujícího scenérii letní louky. Jako hlas naší běžné saranče čárkované. Sedmihlásek hajní http://www.rozhlas.cz/_zprava/26512 Jak již napovídá druhové jméno sedmihláska hajního, jeho domovem jsou zejména listnaté lesy a háje s bohatým podrostem křovin, často též lužní porosty kolem řek a potoků. Sedmihlásek však také dokázal velice dobře využít umělých stanovišť, které v krajině vytvořil člověk. Hojný bývá často v městských parcích, v zahradách se stromy a křovinami, často se s ním setkáme např. i na hřbitovech bohatých na vegetaci. Jeho početnost může být místy značná a ve vhodném prostředí mohou být dvě hnízda i jen několik metrů od sebe. Dá se dokonce říci, že v blízkosti lidských sídlišť se dnes se sedmihláskem hajním setkáme častěji než ve volné krajině. Sika http://www.rozhlas.cz/_zprava/51616 Sika je středně velký druh jelena pocházející z Dálného východu, kde žije od Ussuri, východní Číny a Koreje až po Japonsko. Ostatně jeho jméno "sika" pochází právě z japonštiny a znamená "jelen". K nám byl sika jako oborová zvěř dovezen koncem 19. století, poprvé byl zřejmě chován v okoře Kluk u Poděbrad, později vznikly velké chovy zejména u Manětína v západních Čechách a v okolí Pernštejna na Moravě. Během 2. světové války, kdy došlo ke zrušení mnoha obor, se rozšířil i na volnosti. Pomineme-li oborové chovy, vyskytuje se dnes u nás hlavně v západních a jihozápadních Čechách, na Nymbursku a Jičínsku a na Českomoravské vrchovině, avšak příležitostně se může objevit i jinde. Současné početní stavy siků se odhadují zhruba na 8 tisíc kusů. Dnes sika zdomácněl v různých místech světa a můžeme ho zastihnout třeba i v Jižní Americe, na Madagaskaru nebo na Novém Zélandu. Skokan hnědý http://www.rozhlas.cz/_zprava/87498 Jedno přísloví říká, že na svatého Řehoře čápi letí přes moře a žába hubu otevře. A skutečně i v době, kdy ještě panují noční mrazíky a kdy ve vodách je ledová tříšť, je už možné slyšet žabí hlasy. Vůbec nejotužilejší jsou takzvaní hnědí skokani. Jsou jich u nás tři druhy, z nichž nejobyčejnější je skokan hnědý. Skokan krátkonohý http://www.rozhlas.cz/_zprava/49506 Skokan krátkonohý, také nazývaný skokan menší, obývá rozsáhlejší bažinatá a močálovitá území a takových míst je u nás již málo. V minulosti se vyskytoval i v nížinách, a to na místech s vysokou hladinou spodní vody a v důsledku toho trvale podmáčenou půdou. Taková místa byla často přeměněna na soustavy rybníků, kde dodnes skokana krátkonohého nalezneme. Většina bažinatých oblastí, např. na jižní Moravě, však byla vysušena a zde se tento druh udržel jen v rozsáhlejších lesních celcích, například v okolí Lanžhota. Skokan skřehotavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/14254 Skokan skřehotavý patří do skupiny takzvaných vodních nebo zelených skokanů. Do ní se řadí tři velmi podobné formy, jejichž rozeznávání je doménou specialistů. Teprve nedávno se zjistilo, že klasickými druhy jsou jen dva z nich - skokan skřehotavý a skokan krátkonohý -, zatímco skokan zelený je jen stabilní formou vzniklou křížením obou zmíněných druhů, tzv. klepton. Skokan štíhlý http://www.rozhlas.cz/_zprava/101847 Na území České republiky žije 13 druhů žab. Není to mnoho, a proto má každý druh nějaké to "nej". Skokan štíhlý jich má hned několik. Za prvé je ze všech našich žab nejotužilejší. Ze zimního spánku, který tráví buď zahrabán v bahně na dně vodních nádrží, nebo v suchozemských úkrytech, se probouzí již v prvé polovině března. V nížinách se páří pravidelně již v březnové druhé dekádě. Páření se může protáhnout až do poslední dekády dubnové; to však již nalezneme jen ojedinělé páry. Avšak není vzácností nalézt pářící se skokany během oteplení i uprostřed zimy, tedy v lednu a v únoru. Rozmnožování je, stejně jako u všech ostatních našich druhů žab, doprovázeno hlasovou aktivitou. Skokan zelený http://www.rozhlas.cz/_zprava/84784 Zalistujeme-li v nádherné knížce Česká zvířena, kterou v polovině minulého, tedy 20. století napsal známý český zoolog profesor Julius Komárek, dočteme se o skokanu zeleném, že "v milionech kusů žije kolem našich vod, hlavně kolem velikých mělkých rybníků v rovinách a teplejší pahorkatinách." Dnes je situace o hodně jiná. Míst, kde se ve dne či za nocí ozývá jeho typické skřehotání, už zbylo poskrovnu, a také jeho početnost se nedá s dřívějšími miliony srovnávat. Na vině je člověk - hnojivy a pesticidy zamořil povrchové vody natolik, že v nich vydrží jen ti nejdolnější tvorové. Pro zelené skokany to byla rána ze dvou stran - jednak vymizeli různí drobní vodní živočichové jako jejich potrava, jednak nastaly problémy s jejich rozmnožováním, neboť jako většina ostatních obojživelníků - snad s výjimkou ropuchy obecné - potřebují pro vývoj vajíček a larev čisté prostředí. Skorec vodní http://www.rozhlas.cz/_zprava/19916 Skorec vodní je mimořádný druh pěvce. Mimořádný hlavně proto, že svou kořist získává téměř výhradně pod vodou. Za svou kořistí se potápí do horských bystřin, do potoků a podobně. Díky současným technickým možnostem, především podvodnímu videu, už víme, že skorec se pomocí křídel potopí dejme tomu do půlmetrové hloubky, tam běhá opět za vydatné pomoci křídel po dně a buď odhrnuje kamínky zobákem, nebo je odhazuje nožkami a sbírá kořist. Tou jsou především bezobratlí živočichové. Skřivan lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/18666 Když se vysílal Hlas pro tento den poprvé, vyzvali jeho autoři posluchače, aby sestavili žebříček nejlepších ptačích zpěváků, jakousi ptačí hitparádu. Tehdy ji vyhrál skřivan lesní. Je to náš nejlepší zpěvák, skutečný mistr mistrů. Dovede totiž dát do zpěvu lyričnost a melancholii, což slavík jako profesionální zpěvák nedokáže Skřivan polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/19733 Zpěv skřivana polního patří nerozlučně k obrazu naší krajiny. Skřivan byl dříve znám každému, kdo pracoval na polích. V posledních letech se však jeho početnost velice snížila. Není to pouze důsledkem trvalých odchytů skřivanů za kulinářskými účely ve Středomoří, ale především důsledkem chemizace našeho zemědělství. Ta likviduje potravu skřivaních mláďat, drobné polní živočichy, ale i potravu dospělých skřivanů, což jsou převážně semena plevelů. Nicméně stále můžeme ještě často skřivany na našich polích slyšet. A nejen na polích, ale i na pláních našich nejvyšších pohoří - Krkonoš nebo Jeseníků. Slavík modráček http://www.rozhlas.cz/_zprava/19116 Modráček je příbuzný slavíka, je však mnohem méně známý a ani jeho zpěv není tak pěkný. Zato vzhledově je modráček opravdový krasavec a slavík se mu těžko vyrovná. Zvláště samečci modráčka, kteří mají modré hrdlo a uprostřed mají bílou skvrnu, patří mezi naše nejkrásnější ptáky. Slavík obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/14162 Krásný ptačí hlas patří zajisté nejvyhlášenějšímu pěvci mezi ptáky, a sice slavíku. Můžeme ho slyšet od půli dubna až do července v níže položených místech naší republiky, především v teplejších křovinatých lesích. Pokud bychom spojovali shakespearovskou romantiku zpěvu slavíka s teplou nocí a svitem úplňku, pak asi nejdokonaleji všechny tyto požadavky spojuje parkový lem kolem rybníků v Lednici na jižní Moravě. Tam můžeme slyšet třeba i deset slavíků zpívat současně, a přitom si můžeme být jisti, že slyšíme skutečně slavíka. Žádný jiný druh ptáka tam takto v noci nezpívá. Slavík tmavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/29118 Slavík tmavý je výborným zpěvákem, rozhodně ale není lepší než slavík obecný. Ve zpěvu mu totiž chybí úvodní táhlé hvizdy a hlavně typický trylkovitý tlukot slavíka obecného. Charakteristické je závěrečné srrr, které je ve zpěvu téměř všech samců slavíka tmavého. Slípka zelenonohá http://www.rozhlas.cz/_zprava/44684 Pokud někde u vody vyplašíme tmavého ptáka velikosti hrdličky s červenou lysinkou na čele, který od nás poběží po dlouhých zelenavých nohách k vodě, můžeme si být jisti, že jsme právě měli tu čest se slípkou zelenonohou. Přestože slípka zelenonohá, která patří do příbuzenstva chřástalů, je hojným obyvatelem našich převážně stojatých vod, málokdy ji uvidíme mimo hustý pobřežní porost. Mnohem větší šanci k pozorování slípky máme během zimy. Přestože naprostá většina slípek odlétá zimovat do Středomoří, některé z nich zůstávají u nás podél nezamrzajících řek, a pokud jsou zachovány přírodní břehy, tak třeba i uprostřed velkých měst. Slípky se na hnízdištích objevují brzy zjara, za příhodného počasí již od půlky března. Z rákosin potom můžeme zaslechnout tiché vábení samečka snažícího se upoutat pozornost nějaké samičky. Sluka lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/15726 Sluka lesní je jedním z našich nejtajemnějších ptáků. Svou svatební písničku přednáší sameček sluky za letu, když se s nastupujícím soumrakem vydává na let kolem křovin na pokraji lesů a lesních pasek, kolem lesních průseků a údolími potoků, kde očekává přítomnost na zemi sedící samičky. Za tohoto, můžeme říci svatebního, letu ulétne sameček i několik kilometrů, a tak myslivci, kteří sluky ještě donedávna běžně lovili, mluvili o takzvaném jarním lovu sluk na tahu. Sojka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/21607 Sojka obecná je pozorným a ostražitým strážcem lesa. Platí to zejména pro lesní okraje, protože kdykoli vyrazíme do lesa, sojka nás spatří mnohem dříve než začneme mít tušení o její přítomnosti a okamžitě nás vyzradí celému lesu. Sokol stěhovavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/13553 Chrám panny Marie před Týnem, známější jako Týnský chrám, jedna z dominant Prahy, měl už před staletími výjimečné obyvatele. Kdysi na něm hnízdili čápi bílí - k pobouření věřících, protože z hnízda padali žáby a hadi. Nyní obývají jednu z věží chrámu sokoli, kteří zde téměř každoročně vyvádějí mláďata. Sova pálená http://www.rozhlas.cz/_zprava/14103 Sova pálená je sice rozšířená prakticky po celé zeměkouli, mimo chladné oblasti, pouště a tropy, ale v řadě regionů není nikterak hojná. Zejména v Evropě je od 50. let registrován rapidní úbytek, kterému se nevyhnula ani Česká republika. Ve druhé polovině 80. let byla velikost populace sovy pálené v České republice odhadována na 400 - 700 párů a o necelé desetiletí později dokonce na 300 párů. Ještě na počátku 20. století byla považována za běžnou sovu, jejíž chraplavé volání bylo možné zaslechnout dokonce i v uličkách Malé Strany a Starého Města pražského. Sovice sněžní http://www.rozhlas.cz/_zprava/58958 Nebýt Harryho Pottera, žáka Kouzelnické školy v Bradavicích, a především jeho poštovní sovy Hedviky, nejspíš bychom tento hlas do našeho cyklu vůbec nezařadili. Posloucháme tok sovice sněžní, druhu, který díky popularitě Harryho Pottera chce spousta dětí chovat v domácnostech. Srnec obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/76241 Na rozdíl od mnoha jiných zvířat, srnčí zvěř u nás v minulosti nebyla příliš hojná. Nárůst jejích stavů se datuje až v devatenáctém a zejména ve dvacátém století a došlo k němu v přímé souvislosti s úbytkem jelenů v našich krajích. Hlavním důvodem bylo, že území České republiky v té době bylo poměrně masivně odlesňováno, což nevyhovovalo jelenům, ale velmi to vyhovuje srnčí zvěři. Stehlík obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/20466 Stehlík býval v dávných dobách častokrát vyobrazován na malířských plátnech i na různých nádobách, talířích, vázách a podobně. Dokonce jeho obliba byla tak veliká, že v 18. a 19. století si ho vystěhovalci brávali s sebou, a to jednak v klecích a jednak ho také vypouštěli v krajinách, do kterých se přistěhovávali. Tak můžeme tohoto zpěváčka objevit daleko od vlasti, například v Argentině, na Kubě, v USA, ale i v Austrálii nebo na Novém Zélandě. Straka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/24287 Často se říká "krade jako straka". Toto rčení má zřejmě kořeny v zálibě straky v lesklých předmětech. Ale tato vlastnost není zřejmě hlavní příčinou toho, že straka patří mezi ptáky, kteří nejsou mezi lidmi oblíbeni. Příčinou je hlavně její pověst plenitele ptačích hnízd. Strakapoud bělohřbetý http://www.rozhlas.cz/_zprava/955022 Strakapoud bělohřbetý se ozývá bubnováním, hlasovým projevem typickým pro všechny druhy strakapoudů na jaře, čili v době, kdy se začínají tvořit páry. Strakapoud jižní http://www.rozhlas.cz/_zprava/966891 Strakapoud jižní je velmi podobný strakapoudu velkému, od kterého se poměrně nesnadno odlišuje a bývá tak často přehlížen. Bílá barva na tvářích strakapouda jižního přechází bez přerušení v bílou barvu po stranách krku. U strakapouda velkého je v tomto místě patrná černá příčka. Lze je rozlišit také podle hlasu, strakapoud jižní se ozývá poněkud měkčeji. Strakapoud malý http://www.rozhlas.cz/_zprava/60001 Strakapoud malý není o moc větší než vrabec. Kvůli své velikosti a strakatému zbarvení je často nazýván stráček. Jeho bubnování je oproti ostatním strakapoudům rychlejší, ale také méně hlasité. Strakapoud prostřední http://www.rozhlas.cz/_zprava/63619 Na jaře se samec strakapouda prostředního ozývá naříkavými táhlými zvuky, někdy klesajícími, někdy stoupajícími, které nelze zaměnit s hlasy jiných strakapoudů. Svým zbarvením se podobá strakapoudu velkému, ovšem samec, samice i mláďata mají jasně červené temeno a odlišnou kresbu na hlavě a krku. Podocasní krovky nejsou jasně červené, ale jen růžové a pozvolna přecházejí v bělavé břicho, které má po stranách tmavé podélné skvrny. Bubnuje méně často než ostatní druhy strakapoudů. Strakapoud velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/50206 Zbarvení strakapouda velkého je na první pohled podobné jako u jiných strakapoudů. Jde o kombinaci zejména černých, bílých a v menší míře červených ploch. Samec má na rozdíl od samice červenou skvrnu v týle, mladí mají červené celé temeno. Dobrým rozlišovacím znakem jsou bílé skvrny v černém poli po stranách krku, které nesouvisejí s bílými lícemi. Strnad luční http://www.rozhlas.cz/_zprava/16571 Strnad luční svým nenápadným zbarvením trochu připomíná dobře známého skřivana. Je celý hnědavý, pouze na prsou a na bříšku má hnědavé cákance, umístěné na světlém podkladu. Poměrně robustní zobák pak nezapře zálibu v semenech nejrůznějšího typu. Strnad obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/14627 Ještě v poválečných letech patřil zpěv strnada obecného neodmyslitelně k české krajině. Vždyť šlo o jednoho z nejběžnějších ptáků hnízdícího snad na každé mezi. S rozoráním mezí a vybudováním scelených lánů se však stavy strnadů mnohonásobně snížily. Dnes jen těžko odhadnout kolikrát, protože z dřívějších dob neexistují žádné podrobnější kvantitativní údaje. Sám odhaduji dnešní stav sotva na 1/50 původních počtů. Ostatně podobný osud potkal i další dva druhy strnadů - strnada zahradního a lučního, ale i skřivana polního, koroptev, křepelku a řadu dalších ptáků. Strnad rákosní http://www.rozhlas.cz/_zprava/966835 Strnad rákosní vyluzuje jednotvárný, ale rytmický zpěv. Je to pták velký jako vrabec, s hnědě skvrnitými křídly a hřbetem, černou hlavou, bradou a voletem a s bílým vousem a límečkem kolem krku. Ocas je delší než u vrabce a pták jím často pocukává, přičemž rychle rozevírá a zavírá ocasní pera. Sedět bude nejčastěji na vrcholu stonku rákosu nebo křovité vrby poblíž nějakého mokřadu. Strnad zahradní http://www.rozhlas.cz/_zprava/40928 Bývaly doby, kdy jsme mohli hlas strnada zahradního zaslechnout na našem území téměř kdekoli, ovšem vyjma vyšších nadmořských poloh. Tehdy se psala 50. léta a strnad zahradní byl na některých místech dokonce hojnější než strnad obecný. Ještě začátkem 20. století byl přitom tento strnad v českých zemích zjevem více než vzácným, během několika desítek let však osídlil značnou část našeho území. Smutné ale je, že téměř tak rychle, jak se u nás objevil, zase vymizel. Střízlík obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/14825 Střízlík je velký zhruba jako vlašský ořech, což slovenština výstižně vyjadřuje názvem oriešok. Je to velice čilý, neposedný ptáček a na svou velikost neobyčejně hlučný. Pokud mu vstoupíme do jeho obsazeného revíru, dokáže se nápadně hlasitě rozčílit a ozývá se typickým varovným hlasem. Sýc rousný http://www.rozhlas.cz/_zprava/37029 Sýc rousný je malá sova s opeřenýma nohama, kontrastně zbarveným závojem a černě lemovanýma očima, hřbet má bílé skvrnění. Loví jenom v noci. Sýc rousný vyhledává k hnízdění jehličnaté i listnaté, zejména bukové lesy vyšších poloh, hnízdí ale i v souvislých lesích poloh nižších. Hnízdí obvykle v dutinách po datlu černém, ochotně ale obsazuje i vyvěšené budky, takže ho lze snadno přilákat i na holiny vrcholových partií našich pohraničních horstev, odkud se les se starými dutými stromy již dávno vytratil. Sýček obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/12258 "Zasedá na střechách a někdy světlem přilákán přiletí zvědavě až na okna, lidem nevědomým a pověrečným na postrach," psal ve druhé polovině 19. století jeden z našich prvních ornitologů Vladislav Šír. V sýčkově pomalém, protáhlém volání slyšeli obyvatelé česky mluvících krajů slova "poóď" nebo "půjď", obyvatelé krajů, kde se mluvilo německy, pak významově stejné, byť jinak znějící "Geh mit". Zapomeňme ale na pověry předminulého století. Sýček je krásná a zajímavá sovička. Sýkora babka http://www.rozhlas.cz/_zprava/56427 Díky skvrně na temenu, která připomíná šátek uvázaný na babku, dostala tato sýkora své jméno. Samec i samička jsou shodně šedohnědě zbarveni s třpytivě černým temenem, bílými lícemi a malou černou kapkou pod zobáčkem. Celkem snadno si ji můžeme splést se sýkorou lužní, na rozdíl od ní však babka nemá světlá pole v křídlech a také hlasové projevy jsou jiné. Sýkora koňadra http://www.rozhlas.cz/_zprava/29553 Vždycky když poprvé zaslechnu po dlouhých zimních dnech vesele znějící rytmické volání sýkory koňadry, ptám se, jak jen to ty sýkory bez kalendáře poznají, že už se přehoupl slunovrat a že je třeba přivolávat jaro. Nechce se člověku věřit, že takzvané biologické hodiny, které každý živočich v sobě nosí, jdou tak přesně. Když se za slunečného teplejšího rána začnou v parcích a zahradách všechny sýkory předhánět ve zpěvu, můžeme si všimnout, jak rozdílným způsobem jednotliví ptáci tu svou jednoduchou písničku přednášejí. Sýkora lužní http://www.rozhlas.cz/_zprava/66219 Sýkora lužní se hodně podobá sýkoře babce. Však se jí také dříve říkalo babka lužní. Na rozdíl od sýkory babky má sýkora lužní matně černou nelesklou čepičku, která po zadní straně krku přechází téměř na hřbet. Také černá skvrna na bradě má větší rozsah. V křídle je více či méně nápadné světlé podélné pole, tvořené světlými vnějšími lemy ručních letek. V přírodě bez přímého srovnání rozezná tyto znaky většinou jen odborník, mnohdy však i on rozliší oba tyto příbuzné druhy sýkor jen podle hlasu. K odlišení většinou pomůže, podaří-li se nám sýkory vyprovokovat k varování, např. zatleskáním. U sýkory lužní se ozve široké, protáhlé "dé-dé-dé". Sýkora modřinka http://www.rozhlas.cz/_zprava/30954 O sýkoře modřince lze bez nadsázky říci, že patří mezi naše nejznámější a také nejhojnější ptáky. Zcela určitě modřinku znají všichni ti, kteří v zimě pozorují ptáky na krmítku, neboť spolu se sýkorami koňadrami patří modřinky k jejich nejčastějším návštěvníkům. Sýkora parukářka http://www.rozhlas.cz/_zprava/41406 Parukářka má jméno, podle kterého se dá pták snadno poznat. Je to jediná z našich sýkor, která má na hlavě ne paruku, ale na temeni má krásnou chocholku z černých per, které jsou bíle olemovány. Chocholku má sameček i samička, takže parukářka je jedna z nejozdobnějších sýkor. Sýkora uhelníček http://www.rozhlas.cz/_zprava/32251 Sýkora uhelníček není tak pestře zbarvena jako sýkora koňadra nebo modřinka. Působí opravdu spíše jako zamazaná od uhlí. Hlava a hrdlo jsou černé, tělo je modrošedé, a tak nejnápadnějšími znaky, podle kterých ji bezpečně poznáte, jsou bílé tváře a charakteristická bílá skvrna v týle. Jako jediná z našich sýkor má dva světlé proužky v křídlech. Sýkořice vousatá http://www.rozhlas.cz/_zprava/12256 Krátký, ale melodicky znějící zvonkový hlas sýkořice vousaté můžeme u nás slyšet pouze v jediném prostředí - rozsáhlých rákosinách. Pozorovat ji přitom není jednoduché: znamená to buď brodit se často po pás vodou v rákosinách, nebo pozorovat hejnko sýkořic, jak občas nízko nad vrcholky rákosu přeletuje z jedné části rákosiny na druhou. Šoupálek dlouhoprstý http://www.rozhlas.cz/_zprava/38796 Šoupálek dlouhoprstý je vzhledově i chováním nenápadný ptáček, který šplhá po kůře stromů trhavými poskoky. Obývá většinu Evropy kromě nejsevernějších oblastí, velkou část Asie a Severní Ameriky. Je stálým ptákem, který se v mimohnízdním období potuluje nedaleko hnízdišť. Šoupálek krátkoprstý http://www.rozhlas.cz/_zprava/32053 Šoupálek krátkoprstý je jedním z našich nejmenších ptáků, který nás většinou upoutá hlasem více než svým vzhledem. Pokud ovšem člověk hlas nezná, tak ani neví, že by se měl hbitě podívat někam k patě stromu, kam zpravidla šoupálek přistane a odkud potom šplhá ve spirálách směrem vzhůru po kmeni a svým dlouhým zobáčkem vyhledává ve štěrbinách kůry potravu. Špaček obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/31139 Špaček obecný patří mezi nejhojnější evropské ptáky. Odhaduje se, že v Evropě žije kolem 35 až 60 milionů špačků a celosvětovou populaci tvoří více než 650 milionů jedinců. Špaček obecný měl původně převážně evropský areál rozšíření, ale díky vysazování člověkem osídlil rozsáhlá území po celém světě. Tetřev hlušec http://www.rozhlas.cz/_zprava/25367 Našeho největšího kurovitého ptáka nám připomíná řada zeměpisných jmen. Jen namátkou: Tetřeví stěny, Tetřeví tok, Tetřeví sedlo či Tetřeví skály. Bohužel o většině těchto názvů opravdu platí už jen to, že nám tetřevy pouze připomínají. Současná početnost tetřeva hlušce u nás totiž nepřekračuje dvě stě jedinců, z nichž tři čtvrtiny žijí na Šumavě. Odtamtud pochází i naše nahrávka. Tetřívek obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/52345 Tetřívek obecný, jehož tok posloucháme, patří do řádu hrabavých, je tedy blízký příbuzný např. bažanta, koroptve či tetřeva. Patří mezi druhy s výrazným pohlavním dimorfismem, tzn., že jsou značné rozdíly především ve zbarvení, ale i velikosti obou pohlaví. Samec je zbarven převážně černě s modrozeleným kovovým leskem na některých perech. V křídle je patrná bílá páska, bílé jsou i podocasní krovky. Velice výrazný je ocas, jehož vnější pera jsou lyrovitě zahnuta. Zvláště v období toku jsou patrné červené kožovité výrůstky nad okem nazývané poušky. Slepička je menší, rezavě hnědá, tmavě kropenatá. Tchoř tmavý http://www.rozhlas.cz/_zprava/68648 Tchoř tmavý je malá lasicovitá šelma, kterou můžeme spatřit jen málokdy. Zato občas slýcháváme, že "někdo smrdí jako tchoř". Proč to tak je? Tato šelmička má velice dobré anální žlázy, podocasní žlázky, kterými vylučuje sekret nejenom na značkování, ale také k obraně. Tento sekret dovede vystříknout na větší vzdálenost a páchne opravdu tak značně, že nepřítel je prakticky odstrčen, odhozen od šelmičky. Ťuhýk obecný http://www.rozhlas.cz/_zprava/12139 Jemný švitořivý zpěv, s občasnými hrubšími vložkami je v přírodě velice nenápadný, i když jeho původce je pták poměrně nepřehlédnutelný. Samec ťuhýka obecného je pestře zbarvený pěvec velikosti štíhlého drozda, který je nápadný svým červenohnědým hřbetem, šedou hlavou a poměrně dlouhým černým ocasem, kterým často pohybuje ze strany na stranu. Samička je nenápadná, hnědavá, s tmavě vlnkovanými boky. Ťuhýk šedý http://www.rozhlas.cz/_zprava/95797 I když ťuhýk šedý dosahuje velikosti kosa a je výrazně šedě, černě a bíle zbarven, jen málokdy si ho v přírodě povšimneme, protože žije nenápadně samotářsky nebo nejvýše v párech, bez hnutí sedává na vyvýšených pozorovatelnách, jako jsou elektrické dráty, sloupy, myslivecké posedy a podobná místa skýtající dobrý rozhled. Ani jeho hlas není nijak nápadný a jednoduchý tichý zpěv je spíše než vrozenou melodií imitací hlasů jiných ptáků, které zaslechne v okolí. Včelojed lesní http://www.rozhlas.cz/_zprava/72295 Včelojed lesní patří mezi méně známé druhy dravců, zřejmě proto, že u nás hnízdí relativně řídce. Jasně znějící hlas včelojeda, který je nápadně vyšší než volání dospělé káně lesní, můžeme nejčastěji slyšet na jeho hnízdišti. Pro mnohé však bude snadnější identifikovat včelojeda spíše vizuálně než akusticky. Veverka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/13889 Veverku zná snad každý, a tak není třeba ji blíže popisovat. Jistě si však mnozí z vás všimli, že některé veverky mají kožíšek rezavý, jiné naopak kožíšek tmavě hnědý až černý. Nejde však o dva druhy. Různě zbarvené jedince můžeme nalézt na téže lokalitě, ba dokonce i ve stejném vrhu. Zdá se však, že v nižších, teplých polohách je rezavých veverek více, zatímco v horách najdeme spíše tmavěji zbarvené jedince. Vzácně byli pozorováni i zcela bílí, albinotičtí jedinci. Vlaštovka obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/24689 Jedna vlaštovka opravdu jaro nedělá. Uslyšíme-li však její švitořivý zpěv, víme, že jaro je již v plném proudu. Přestože vlaštovka obecná je všeobecně známý pták, je zapotřebí upozornit na časté záměny s jiřičkou. Vlaštovka na rozdíl od jiřičky nemá bílou skvrnu nad ocasem na partii, které ornitologové říkají kostřec, a nemá bílé bříško. Vlha pestrá http://www.rozhlas.cz/_zprava/76927 Vlha pestrá patří do řádu srostloprstých, kam kromě vlastní čeledi vlhovitých patří také ledňáček, dudek chocholatý nebo mandelík hajní. Naprostá většina příslušníků tohoto řádu je velmi pestře zbarvena a centrum jejich rozšíření leží v tropických oblastech. Vlha pestrá není v tomto ohledu výjimkou a bývá po právu nazývána klenotem mezi našimi ptáky. A jako každý správný klenot je v naší přírodě i poměrně vzácná. Česká republika leží na okraji areálu rozšíření tohoto teplomilného druhu a tak, máme-li to štěstí, můžeme se s vlhou setkat v teplejších oblastech našeho státu, zejména na jižní Moravě. Celková početnost na území našeho státu však nepřesahuje několik málo desítek hnízdících párů. Vlk eurasijský http://www.rozhlas.cz/_zprava/92452 Když si o vlkovi něco přečteme, bývá to obvykle v souvislosti, že sežral nějaké ovce, že roztrhal dobytek a podobně. To může být pravda, ale ve většině případů to jsou nadnesené informace. Vlk je velká šelma a samozřejmě se musí živit masitou potravou, ale v Evropě obývá pouze hluboké lesy horských systémů. Navíc dává přednost tomu, že loví zvěř, která je méně pohyblivá, a udržuje tak populace kopytníků ve zdravé kondici. Vodouš rudonohý http://www.rozhlas.cz/_zprava/88359 Poznat vodouše rudonohého mezi jinými bahňáky je poměrně snadné. V těle je asi velikosti kosa, má vysoké červené nohy a dlouhý, přímý, u kořene červený zobák. Shora je tmavě skvrnitý, vespod bělavý, v letu je nenápadný, má široký bílý pruh na zadním okraji křídla a bílý kostřec. Volavka popelavá http://www.rozhlas.cz/_zprava/62025 V naší přírodě není mnoho ptačích druhů, o nichž můžemne nepochybně říci, že jejich početnost neklesá, nýbrž narůstá. Mezi tyto ojedinělé druhy lze zařadit právě volavku popelavou. Zatímco ještě před pár desítkami let byla volavka popelavá u nás vzácným ptákem, k vidění tak nejspíš v rybničnatých krajích na podzim, dnes je u nás volavka běžným zjevem po celý rok. Díky ochranným opatřením vzrostl počet hnízdních kolonií nejen u nás, ale především v sousedním Německu, Polsku a Pobaltí. Vrabec domácí http://www.rozhlas.cz/_zprava/21278 Vrabec je sice stále ještě u nás běžným ptákem, ale rozhodně není obyčejný. Už svým původem je neobyčejně zajímavý - je totiž nejbližším příbuzným snovačů, což jsou drobní pěvci obývající africké savany, kde hnízdí v obrovských koloniích často umístěných na jednom jediném stromě. Vrabec polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/48896 Vrabec polní má velice širokou oblast výskytu, od Irska na západě přes celou Evropu a střední Asii až do Japonska a Indonésie. Od domácího vrabce se liší poněkud menší velikostí a zbarvením. Nápadná je u něho zejména kresba hlavy - temeno je celé červenohnědé a na bílých tvářích je výrazná okrouhlá černá skvrna. Od vrabce domácího se liší také hlasem. Ten je slabší, jemnější, a to jak vábení, tak i zpěv, který je jakousi směsicí různých tónů. Vrána obecná http://www.rozhlas.cz/_zprava/52964 Představa, že krákající vrána patří mezi pěvce, bude asi pro mnohé z vás znít jako dobrý žert. Je to ale pravda. Vydra říční http://www.rozhlas.cz/_zprava/70174 Vydra říční je asi naše nejzajímavější šelma, současně je ale také docela tajuplná. Souvisí to asi s tím, že jistou dobu byla velice vzácná, poněvadž byla velmi intenzívně pronásledována. Například starší generaci je dobře známá krásná obrazová publikace doktora Staňka, která se jmenovala S kamerou za zvěří na našich vodách. Zde je přímo odstrašující obrázek z jedné výstavy z konce 19. století, na kterém je nápis, který byl vytvořen z lebek a čelistí vyder. A ten nápis zní: Smrt vydrám! Pod tímto nápisem ještě byla železa, aby bylo názorně ukázáno, jak účelně vydry v krajině hubit. Výr velký http://www.rozhlas.cz/_zprava/18771 Výr velký je největší evropská sova; o tom ostatně vypovídá i jeho anglické jméno, které lze přeložit jako "orlí sova". Dosahuje rozpětí 180 centimetrů a hmotnosti dvou až tří kilogramů. Nejčastější kořistí výra jsou všudypřítomní drobní zemní hlodavci, to znamená především hraboši polní. Samozřejmě nepohrdne ani ptáky a zřejmě i od toho se odvozuje určitá averze denních ptáků k výru, kteří na něho útočí, kdykoliv ho přes den uvidí. Zajíc polní http://www.rozhlas.cz/_zprava/20258 O zajíci se tradovala celá řada mýtů, dokonce i v zoologických spisech. Například se věřilo, že zajíci mohou mít růžky. Samozřejmě je to nesmysl, tak byly preparovány vycpaniny, které se vystavovaly někde v hospodách anebo potom i v muzeích. Jiným mýtem bylo, že se zajíc kříží s králíkem a vytváří křížence zvané leporidy. Zrzohlávka rudozobá http://www.rozhlas.cz/_zprava/955403 Na našem území patří zrzohlávka mezi občas hnízdící a nehojně protahující druhy. Podle dochovaných údajů zrzohlávky v druhé polovině 19. století úplně vymizela z Čech, ale zůstala zachována tradiční hnízdiště na jižní Moravě u Lednice. Zvonek zelený http://www.rozhlas.cz/_zprava/16373 Je jen málo českých názvů opeřenců, které by perfektně vystihovaly zjev i hlas, jako je tomu u zvonka zeleného. Přídavné jméno zelený popisuje jeho zbarvení, skutečně je zelenavé, u samečka sytější, u samice spíše do šeda. A jméno zvonek charakterizuje jeho styl zpěvu, je to skutečně různě rychlé trylkování zvonivého charakteru. Zvonohlík zahradní http://www.rozhlas.cz/_zprava/24995 Sameček zvonohlíka zahradního je velmi vytrvalý zpěvák. Při zpěvu se stále nakrucuje doprava a doleva, takže připomíná nataženou dětskou hračku nebo střelku kompasu. Zpívá z vyvýšeného místa, např. z vrcholku stromu či jeho okrajových větví, velmi často z telegrafního drátu nebo také za obřadného svatebního letu, při kterém se vznáší v obloucích s nepravidelným pozvolným máváním křídel za tzv. netopýřího letu kolem místa, ze kterého vyletěl. Žluna šedá http://www.rozhlas.cz/_zprava/53746 V prvních předjarních slunečných dnech, často již v únoru, nemůžeme přeslechnout při procházce lesem nebo městským parkem zvláštní, daleko slyšitelný drnčivý zvuk, ozývající se nejčastěji z korun stromů. Při pátrání po původci tohoto zvuku často zaslechneme, jak opodál na tento zvuk odpovídá kdosi stejným způsobem. Jde o velmi originální metodu, jakou vyznačují své hnízdní okrsky datli: bubnování na rezonující suchou větev nebo na obdobný předmět. Žluna zelená http://www.rozhlas.cz/_zprava/37736 Není divu, že si čas od času někdo splete po zemi poskakující žlunu zelenou s cizokrajným papouškem. Její velikost, zeleně zbarvené tělo a vršek křídel, esteticky doplněné zářivě červenou čepičkou ji k tomuto omylu dokonale předurčuje. Žluva hajní http://www.rozhlas.cz/_zprava/39939 Flétnový, zvučný a bezesporu krásný zpěv žluvy hajní můžeme u nás slyšet nepříliš často. Je to jednak tím, že žluva je přísně tažný pták, což znamená, že v žádném případě u nás nezimuje. Její zimoviště leží až v tropické Africe, proto také k nám přilétá jako jeden z posledních tažných ptáků, zpravidla až kolem 1. května.