Plzeňský rozhlas a srpnové vysílání v roce 1968
Srpen 1968Foto: Filip Rožánek
21. srpna 1968 prokázal rozhlas plné nasazení veškerých technických možností. Informace o vstupu vojsk vysílal na VKV, rozhlasu po drátě a na středovlnném vysílači v Karlových Varech. Kolem desáté hodiny po stálé dozorové lince telefonoval vedoucímu technického provozu Zdeňku Levému ing. Kazda z Prahy, aby technika zaměřila vysílání celostátně, protože všechny vysílače v republice budou napojeny na Plzeň.
Od této chvíle se začala pro spojení s Prahou používat různá hesla. Na linky, které měl rozhlas k dispozici pro přenos modulace jednotlivých stanic v kraji, byla napojena významná města v republice a tak vznikla tzv. štafeta, do které vstupovala podle pořadí jednotlivá studia. Technika začala pracovat v nepřetržitém provozu a současně byla obsazena i náhradní pracoviště v Plasích a na Roudné, vybudovaná pro mimořádné události.
Celostátní vysílání začalo být závislé na technice plzeňského rozhlasu. Všichni pracovníci bez výjimky a oddechu pracovali, aby vysílání zajistili. Jihozápadní dráha poskytla rozhlasu telefon, aby byl ve spojení s celou republikou. Úzká spolupráce vznikla i mezi rozhla?sem a krajskou správou spojů. Na plzeňské vysílání byly napojeny i krátkovlnné vysílače, takže slyšitelnost Plzně byla dobrá i v zahraničí.
Následně byli technici Čestmír Kolečko, Jaroslav Toman a Jan Valtr vyloučeni ze strany, Věra Čechová, Eliška Kuhnová a Rudolf Kříž nepožádali prověrkovou komisi o pohovor, Marie Konečná a Marie Krausová vystoupily ze strany po dubnovém zasedání ÚV KSČ 1969. Zdeněk Levý provedl sebekritiku, která byla přijata.
Roku 1968 se obnovil bezprostřední kontakt s posluchači, který vrcholil v srpnu. Lidé proudili do rozhlasové budovy s rezolucemi, posílali telegramy a mnoho dopisů. V roce 1970 normalizační komise zjistila, že se všechna tato výbušná korespondence ztratila. Skutečností bylo, že veškerou korespondenci uschovala ve svém bytě archivářka Božena Hurtová. Zabránila tak nejen jejímu zničení, ale i politickému pronásledování a případnému vydírání všech podepsaných posluchačů.
V roce 1968 plzeňský rozhlas obdržel cenu Budovatel od Kombinátu Vřesová, Krajskou cenu KNV a Čestné uznání MěNV v Čadci. Všechna tato vyznamenání musel v roce 1970 vrátit.
Normalizace
Rozhlas v této době zcela podléhal rozhodnutím krajských stranických orgánů. Samostatná iniciativa ze strany rozhlasových pracovníků nebo posluchačů byla nepřípustná.
Vysílací schéma i konkrétní obsah každodenního vysílání byly projednávány na KV KSČ a KNV. Krajský výbor KSČ stanovil sedmičlennou rozhlasovou redakční radu, do které jmenoval své pověřence. Ta hodnotila obsahovou stránku i aktuálnost vysílání a bděla nad tím, aby rozhlas sloužil straně a dělnické třídě.
Od roku 1970 byla zavedena tuhá cenzura. Krajová redakce pracovala podle pololetních, měsíčních a týdenních plánů, které vycházely z hlavních politických úkolů a byly doplňovány a zpřesňovány na ideologickém oddělení KV KSČ. Všechny pořady byly kontrolory odposlouchávány při natáčení a znovu po režijním zpracování. Denně probíhaly tzv. letučky - ideologické hodnocení pořadů. Každý týden se dělal rozbor práce redakcí a redaktoři museli předkládat osobní týdenní plány. Pravidelně probíhala komplexní hodnocení pracovníků, při kterých se dbalo hlavně na stranické vzdělávání a politickou angažovanost. Stále se evidoval třídní původ a také příbuzní v kapitalistické cizině.
V čele stál ředitel studia, jeho zástupce byl vedou?cím regionálního vysílání. Nejdůležitější byla krajová redakce, která například v roce 1976 měla 17 pracovníků. Po čistkách v roce 1970 byla tato redakce zdecimována. Byla doplněna mladými (vesměs nekvalifikovanými) lidmi, většinou členy KSČ. Jejich pracovní náplň byla striktně obsahově vymezena: redaktor-komentátor, redaktor pro sobotní a nedělní pořady, redaktor pro zemědělství, redaktor pro stranickou práci, bezpečnost, prokuraturu, sport... U důležitých oborů, jako byl průmysl, měli agendu na starosti dva až tři lidé.
Dále tu byla hudební redakce s orchestrem, realizační středisko se dvěma novými režiséry, technika, ekonomické složky a jeden odborný redaktor pro přípravu literárních pořadů pro pražské vysílání, který byl organizačně vřazen do krajové redakce.
Žurnalistická rozhlasová slovesnost, vzdělávací pořady, vysílání pro děti a mládež - tyto tři typy vysílání víceméně splývaly, protože členění pořadů vy?cházelo z politických zadání. Rozhlas vykazoval, kolik odvysílal pořadů na podporu politiky stranických a státních orgánů, kolik jich věnoval přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, kolik propagaci Leninova díla, kolik k výročí Února, oslavám 1. máje a VŘSR. Připravovaly se pořady k Mezinárodnímu dni žen, ke Dni dětí, Dni horníků, Dni tisku, Dni armády atd. Zvláštní péče byla věnována boji proti pravicově oportunistickým a revizionistickým silám a zejména "neblahé úloze" americké armády při osvobozování Plzně.
Umělecká rozhlasová slovesnost se omezila na příspěvky redaktora Zbyňka Ungra pro celostátní vysílání dle požadavků pražského rozhlasu a na natáčení literárních a dramatických pořadů, které vznikaly v pražské HRLDV (Chuť domova, Pokračování za pět minut, po?řady na Nedělní vlně Prahy).
Plzeňské studio ovšem realizovalo v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let velké množství titulů, z nichž většinu natáčeli pražští režiséři. Hereckých kvalit souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni využíval zejména Vladimír Tomeš (do roku 1975 kmenový režisér Plzně, poté přešel do Prahy; například R Everac: Rozhovor o květině; K. Paustovskij: Noční dostavník; E. Bass: Náhrdelník; Viktor Dyk: Ondřej a drak), dále Olga Valentová (M. Kratochvíl: Bozi a lidé), Petr Adler (J. Šotola: Chicago), Karel Weinlich (O. Janka: Byl jsem tady - Pérák), Hana Kofránková (E. Radzinskij: Toho chlapa zabít) a další. Rozhlasové hry natáčeli v tomto období také divadelní režiséři, kteří v té době působili v plzeňské činohře - Lída Engelová (W. Collins: Žena v bílém; J. Neruda: Stará hra; J. Jílek: Silvestr), Ota Ševčík (Ö. von Horváth: Víra, naděje, láska; V. Šukšin: Červená kalina; A. P. Čechov: Ivanov - v tomto případě šlo o studiovou rekonstrukci představení Divadla J. K. Tyla z roku 1986).
Od počátku osmdesátých let se stále výrazněji prosazoval režisér plzeňského studia Miroslav Buriánek - nejprve v režiích v Praze připravených četeb na pokračování (A. Hailey: Kola; De Vries: Rembrandt), stále častěji jako režisér literárních pásem (Schůzky s literaturou) a rozhlasových her (Dva příběhy Sherlocka Holmese; Z. Kostić: Mezi dvěma kometami; Eva Zaoralová: Ardejské jeskyně). Za hudebně-dramatické kompozice Bolero a PRKFV (o spolupráci Prokofjeva a Ejzenštejna) připravené v dramaturgii hudební redaktorky Jany Tomažičové obdržel I. cenu na mezinárodním festivalu Prix musical de Radio Brno 1985 a II. cenu v následujícím roce.
Hudební redakce měla čtyři pracovníky - jednoho vedoucího a tři redaktory. Organizačně k nim patřil i rozhlasový orchestr se 44 členy. Ve druhé polovině osmdesátých let bylo vysílání pestřejší, ale spíše zásluhou jednotlivých redaktorů než rozhlasového vedení. Probíhaly opatrné znalostní soutěže nebo například anketa o nejmilejší četbě pracovníků rozhlasu. Předběžná cenzura ale trvala až do listopadu 1989.
Kapitola z knihy Od mikrofonu posluchačům, která byla vydána u příležitosti 80. výročí zahájení vysílání Českého rozhlasu.
